RECENZE

Utajovaná zákulisí

7. 7. 2010 / Přemysl Janýr

Již samotné postavení autora rozvrací všechny zavedené kádrové škatulky: dlouholetý rezident 1. správy StB (rozvědky) v USA, dodnes udržující dobré styky se CIA i ruskou rozvědkou, které jeho působení svorně vysoce oceňují, vyslanec u OSN, samizdatový autor, po roce 1989 ředitel bezpečnostního odboru MZV, vyslanec u OSBE, analytik mezinárodních vztahů a bezpečnosti, nezávislý publicista a, nemohu to říct jinak, současný disident. Tomu odpovídá i komplexní a v mnoha ohledech explozivní obsah jeho knihy.

Polreich je jedním z nemnoha českých diplomatů-stratégů vycházejících z kooperativních a nikoli z konfrontačních vzorců myšlení. Svou koncepci předcházení a řešení mezinárodních konfliktů nazývá preventivní diplomacií a sám je její živou legendou. V letech 1967-1968 tajně zprostředkoval kontakty mezi USA a SSSR vedoucí k ukončení vietnamské války, v roce 1967 zprostředkoval rovněž tajně schůzku mezi Johnsonem a Kosyginem, ukončující izraelskou šestidenní válku, v srpnu 1968 přispěl ke svolání Rady bezpečnosti kvůli sovětské invazi. Neuspěl teprve v devadesátých letech, když se mu nepodařilo včas předejít kosovskému konfliktu.

Tato memoárová část knihy zároveň slouží i popisu zákulisních mechanismů mezinárodní diplomacie fungujících dodnes. Český čtenář nemá k dispozici mnoho tak kompaktních a zasvěcených informací k současným mezinárodním tématům jako Írán, irácká válka, Severní Korea, Izrael, Čína a Tibet, Honkong a Tchaj-wan či k mezinárodním organizacím jako OSN, OBSE, EU, NATO nebo Šanghajská organizace spolupráce.

Polreichova kniha však není informační příručkou, nýbrž zaujatým hodnocením. Dilema moc práva či právo moci je jeho nosným tématem a Polreich o svém postoji neponechává na pochybách. Jsme rukojmími sami sebe, říká.

Studiu americké zahraniční politiky se věnuji celý život. Jestli ale něčemu nerozumím, tak je to právě americká zahraniční politika, konstatuje a vede její kritiku z pozic ostře kontrastujících s obvyklou českou mediální břečkou. Popisuje, jak se od počátku 90. let její těžiště postupně přesouvalo z logických, předvídatelných a legitimních zájmů na mezinárodní kooperaci a obraně proti jedinému reálnému nebezpečí, mezinárodnímu terorismu, ke konfrontačním, iracionálním a americkou i mezinárodní bezpečnost ohrožujícím projektům unipolárního světa a podpory terorismu. Na konkrétních příkladech přitom poukazuje na neblahou aktivní roli, kterou přitom sehrály postkomunistické země a zejména tandem Havel -- Albrightová.

Dalším velkým Polreichovým tématem je Rusko a je vzácným osvěžením číst v češtině nezaujatý a věcný popis jeho vývoje. Podrobně se věnuje vztahům mezi Ruskem a USA, Ruskem a Evropou, Ruskem a Ukrajinou. Oblíbená mytologie o Reaganovu uzbrojení SSSR je mu snadným terčem -- kdo nám uzbrojil Novotného a proč není uzbrojena Kuba, táže se posměšně. Polreich svého času udržoval exkluzivní kontakty ke špičkám KGB a jeho svědectví o jejich vnímání Pražského jara i jeho vlivu na následný vnitřní vývoj SSSR je obzvláště cenné.

Jiným mýtem, který vyvrací je zbavení se sovětských okupantů v roce 1991 a jejich role v roce 1989. Z vojáků agresora se stala vojska Gorbačova, píše, obava byla z ČSLA, ne z "ruské" strany. Se sovětskými vojáky jednal v té době i Václav Havel ... aby pomohli předejít případným násilným akcím československé armády.

Obsáhlou část věnuje vývoji v Jugoslávii, zejména eskalaci kosovského konfliktu ústícího v humanitární bombardování Bělehradu. Podrobně popisuje svou snahu v misi OSBE o včasné zprostředkování i to, jak byla odblokována, neboť není a nebylo v našem zájmu do věci zasahovat. Výsledek českého přínosu shrnuje: Ano, v našem zájmu tekla krev, trpěli lidé -- ne my ... Aktéři v pozadí jsme však dobří a funkci nenávisti rozumíme také dobře.

Jedním z klíčových mýtů, které Polreich vyvrací je záruka ochrany členských zemí před agresí na základě 5. článku Washingtonské smlouvy NATO, jejíž text uvádí v příloze. Že smlouva ve skutečnosti žádné závazné záruky neobsahuje a že opačná tvrzení, zdůvodňující vstup do NATO či zřízení americké radarové základny jsou buďto omylem anebo záměrnou manipulací bude pro české čtenáře i politiky nepochybně šokujícím návratem na pevnou půdu reality.

Současnou českou zahraniční politiku a její aktéry Polreich samozřejmě nešetří. Jeho konkrétní obvinění se obracejí především proti lidem z Havlova okolí, zejména Vondrovi, Schwarzenbergovi (nelíbí se mu zásady mezinárodního práva) a dalším lidem s lením vztahem k republikánské administrativě v USA. Havla samotného hodnotí diferencovaněji. Již svou podstatou nebyl nikdy exekutivní osobou. Rozhodovali za něj jiní a také ho dle svého obrazu vytvářeli a směřovali. Pozitivně naopak hodnotí Klause pro jeho nesouhlas s válkou proti Jugoslávii, s americkou agresí proti Iráku, manipulací a podporou terorizmu v Kosovu a s uznáním jeho samostatnosti. Klaus dovedl zdůraznit svoji zvláštní suverénní pozici i v Kremlu či raději na Putinově dáče.

Neobyčejně informativní je část knihy věnovaná práci zpravodajských služeb, již z toho důvodu, že si Polreich může dovolit se o ní otevřeně a sebevědomě rozepsat aniž by riskoval okamžité nařčení z estébáctví. Popisy kontaktů a neformální spolupráce mezi rozvědkami napříč studenoválečnickými bloky, i fakt, že CIA dodnes zve bývalého komunistického špióna na oficiální konference a konzultace, dávají kolportovaným černobílým schématům zlého Východu a hodného Západu pořádně zabrat. Kritický je přirozeně i k vývoji počátkem 90. let: Podařilo se zcela zlikvidovat českou zpravodajskou službu ... Zpravodajskou službu nemáme a dlouho mít nebudeme.

Jakkoli je Polreich k různým názorům otevřený zastánce kooperativních řešení a mezinárodní spolupráce, má i on své snad i generačně zakořeněné animozity. Vedle amerických neocons a jejich domácích exponentů jsou to především islám (Šaría -- vláda teroru proti vlastnímu lidu) a Německo, kterému připisuje vyvolání jugoslávské války, zasahování do rozdělení ČSR, snahu o revizi charty OSN a Postupimské dohody i celosvětové mocenské ambice.

V řadě hodnocení lze s Polreichem polemizovat a na řadu věcí lze mít odlišný názor. To nic nemění na tom, že Polreichova kniha je v češtině ojedinělou exkurzí do reálného světa mezinárodní diplomacie daleko za hranice pražských hospod a povinnou literaturou pro úředníky Ministerstva zahraničních věcí.

Miroslav Polreich vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů

Vytisknout