Kážou vodu a pijí víno...

7. 7. 2010 / Ladislav Žák

Četl jsem si nářek pana profesora, jak jsme zase volili blbě, jak jsme zase hanebně selhali a podlehli jakémusi diskursu (tentokrát pravicové) lůzy. Možná jsem byl příliš ovlivněn a naplněn čerstvým pocitem z Polska, ale najednou mi prostě slova profesora Bělohradského pomohla uspořádat více to, co jsem zažil ve Varšavě, než že by mě jakkoliv obohatila nebo dokonce poučila jako českého voliče. Uvědomil jsem si, že polská společnost má své nezpochybnitelné hodnoty, kterými jsou polská státnost, polský národ, vlast, obětování se a katolická víra a teprve za nimi existuje nějaký prostor pro politický spor. Musím se přiznat, že jsem poté, co došlo k havárii u Smolenska, nedával Jaroslavu Kaczyńskému velké šance na úspěch v prezidentských volbách, ale nakonec to bylo daleko dramatičtější, než jsem očekával a zdá se mi, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo byl vyrovnaností voleb překvapen. Kaczyńského heslo "Polska jest najwazniejsza" možná přece jenom bylo více blízké polské duši, než Komorowského "Zgoda buduje". Obě hesla ponechávám v originále, jednak proto, že nejsem žádný polonista a jednak proto, aby se mohli zvídaví čtenáři pokochat významovým bohatstvím těchto slovních spojení, přičemž to Kaczyńského vnímám jako daleko jednoznačnější a možná i proto v konečném důsledku na polského voliče účinnější.

Myslím si, že je velice snadné jakkoliv ovlivnit názory voličů tam, kde nepodobné základní morální ukotvení chybí. U nás je politický spor hned ten první a dokážeme v něm semlít úplně všechno, včetně sebe samých, aniž bychom si uvědomili, že podobně jako pejsek a kočička děláme ve volebních kampaních takový stokrát dobrý dort. Výsledek tomu odpovídá - s tím rozdílem, že náš dort potom ještě horký nezhltne cizí lačný pes, ale vyžereme si ho pěkně pomalu sami. Je skoro zbytečné, aby lidé jako profesor Bělohradský plýtvali slovy nářku nad naší hloupostí a jakýmsi autismem, když to byla po staletí právě naše schopnost zareagovat bez ohledu na cokoliv na aktuální situaci, co nám umožnilo bez velkých fyzických a materiálních ztrát nejen politicky přežít. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsme dokázali přežít morálně a duchovně, ale duševně se myslím cítíme docela dobře. To, co nám ovšem skoro v každém ohledu schází, a co mne tolik oslovovalo ve Varšavě z místních lidí, architektury i výstav, to je velkorysost. Kličkujeme totiž mezi úskalími života tak rychle, že se nám nemůže ani nic velkorysého podařit, ani u nás nemůže nic velkorysého vyrůst. Taková velkorysá věc potřebuje mimo schopností a peněz i oběti a čas. To první nám rozhodně nechybí, ale oběti pokládáme tradičně za zbytečné a čas, to jsou přece jenom peníze. Naše oblíbená fráze zní: "Není čas na hrdinství..." a patří jí v duchovní pokladnici národa českého čestné místo hned vedle perel "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu..." a "Vražda na tyranu není zločinem..."

Poláci kladou oběti na žebříčku hodnot velmi vysoko a možná na první místo a ctí je v každém ohledu u sebe i u druhých. Je to opět patrné z celé řady signálů, které na vás v Polsku víceméně skrytě nebo i otevřeně působí. Rozhodně to však nepůsobí ani kampaňovitě ani jinak plakátově. Představuji si, kolik pozitivních signálů pro společnost by se v Polsku podařilo získat z takového činu, jakým je hrdinství československých parašutistů, které my tvrdošíjně nazýváme atentátem a dokonce vraždou, i když jej nyní, když už za to nehrozí smrt, jakoby schvalujeme. V Polsku by se nemohlo stát to, že by postava Bedřicha Smetany zdegenerovala na ohluchlého syfilitika, který, bůh ví jak, psal dál hudbu. Dnes se zdá, že snad Bedřich Smetana snad ani žádný syfilis neměl, ale počítám, že mu bude tak dalších sto let platné jako mrtvému zimník. Přál bych každému vidět, jaký vztah mají Poláci k Fryderyku Chopinovi, jehož dvousetletí si letos připomínají. Podobné výročí jeho vrstevníka Karla Hynka Máchy vedle toho nelze nazvat ani Popelkou. Maximálně by se mohl ještě objevit nějaký vědecký článek, že Mácha byl vlastně agent rakouské policie, ruský agent nebo, že jeho básnická fantazie má svůj původ v nemírném požívání omamných látek.

Nelze než se nadít, že se i na soluňské bratry časem něco najde a nebezpečně se blížící 600. výročí upálení Jana Husa by nás mělo ponouknout k nalezení nezvratných důkazů například o jeho nemravném životě. Ušetřili bychom peníze za oslavy, nemuseli bychom poslouchat ty nudné řeči o významném muži a jeho odkazu, týkajícím se především nového pojetí pravdy, jako něčeho, za čím stojí za to stát, osobně za to ručit a něco nebo i všechno pro to obětovat. Naopak bychom si mohli spokojeně potvrdit, že opravdu nikdo není dokonalý, tedy kromě nás samotných, samozřejmě...

Na samotný závěr se ještě jednou vrátím k článku Václava Bělohradského. Volby nejsou jenom o voličské poptávce, ale jsou i o politické nabídce. Politika, kterou Václav Bělohradský ve svých článcích dlouhodobě preferuje, u nás nemá dlouhodobě své představitele. Možná je to právě zdánlivě hloupá volba napravo, která odmítla nikoliv skutečné levicové nabídky, ale pouze pseudolevicovou faleš, a dala přednost pravicové antisociální upřímnosti, která bude dobrým základem pro novou kvalitu politické nabídky. Taková nabídka se bude muset oprostit od myšlenky, že komunismus byl nebo dokonce je levicový koncept. Ta je stejně hloupá, zavádějící a tím i nebezpečná, jako ta, že fašismus byl a je pravicový koncept. Fašismus i komunismus nejsou ani levicové ani pravicové, jsou totalitní a oba mají společný cíl - a tím je úplné ovládnutí veřejného prostoru. Je celkem lhostejné, prostřednictvím jakých idejí a jakými metodami se to děje - a ještě lhostejnější je to, kolik kdo vykazuje mrtvých, které je nutno pro ovládnutí veřejného prostoru pro jakési všeobecné blaho všech (tedy s výjimkou miliónů těch mrtvých a dalších miliónů těch, kteří si to z toho či onoho důvodu nezaslouží) obětovat - nebo to, kdo se u koho učil dělat koncentrační tábory.

Český volič je možná trochu lůzovitý, ale to, co pozná dokonale je to, "...kdo káže vodu a pije víno..." A v tomto ohledu by ČSSD a její představitelé opravdu jen těžko hledali konkurenci. Snad jenom u komunistických "bózů", ale ani ti nepokřikovali na veřejnost, "kdo z vás na to má..." a potom nebojovali za třináctý důchod a obyčejného člověka vůbec. ČSSD dokázala i to, že díky svým kampaním nadlouho vyřadila slova "upřímnost" a "upřímně" z normální české konverzace, protože budí více politování a úšklebků než úcty a vážnosti. Značka ČSSD se tak v žebříčku polické použitelnosti dostává na dohled KSČM a v žebříčku politické spolehlivosti, čestnosti a upřímnosti je kategorií sama pro sebe. KSČM právě díky svému názvu nestojí v tomto ohledu vůbec za řeč, což se samozřejmě netýká celé řady jejích členů a příznivců, kteří jsou naopak právě v tomto ohledu velkou nadějí...

Vytisknout