Orientalismus s autoritativními rysy

24. 6. 2010 / Lukáš Zádrapa

Civilizačně komparatistický prvek komárkismu se zdá spočívat v objevu, že tam, kde mají lidé méně práv, a nemůžou tak zasahovat do soukolí kapitalismu ve svém zájmu a proti zájmu velkého kapitálu, se daří růstu tohoto kapitálu víc než tam, kde jsou tato práva zaručena. A ta dynamika, ten život! Vždy, když jsem nějako nešťastnou náhodou narazil na nějaký Komárkův text, nalezl jsem v jádru tutéž dokola omílanou smyčku s malou obměnou pentlí. O sociologické a politologické naivitě, s níž přistupuje ke vztahu společnosti a ekonomiky, je škoda mluvit a jsou k tomu povolanější osoby). Zůstaneme-li u přemítání o vztahu východní Asie a EU, poselství komárkismu v tomto ohledu lze myslím shrnout asi tak, že západní společnost je v defenzívě, ba přímo úpadku, protože příliš reguluje ekonomiku, zatímco východní společnosti jsou zdravě agresivní a bezohledné, nic neregulují, a proto se jim tak daří. Jak krásně jim tam rostou ty mrakodrapy -- jak houby po dešti! A kdo čínskou cestou u nás kritizuje, je pokrytec a rasista. K základní a především okamžité orientaci postačí několik posledních blogistických příspěvků na aktuálně.cz či rozhovor tamtéž.

Stanislav Komárek ovšem pokaždé "zapomene" na několik drobných detailů. Například že v Číně jsou ve skutečnosti zregulována sociální, environmentální, ale dokonce i vlastnická práva běžných občanů takřka k nule, zatímco ona dravá neregulovanost platí pro velké koncerny a developery napojené na stát. To samé ovšem platí o distribuci vznikajícího bohatství ve společnosti, ale takové prkotiny, jako jsou hrozivě se rozevírající nůžky mezi chudými a bohatými, nás v ČR znepokojují v našem orientalistickém snění zřídkakdy. Zvlášť když vidíme společenské dění očima biologa (shodou okolností jsem se před časem vymezoval proti biologizující jazykovědě V. Cvrčka.

Pro Komárka je vůbec příznačné, že v podstatě nerozlišuje mezi různými společenskými třídami a zájmovými skupinami Číňanů, pro něho to, co se děje v Číně, prostě dělají Číňané a nejspíš se tak nějak všichni spolu dohodli, že tak je to správné, a už proto jim do toho nemá kdo co mluvit.

To, že ve skutečnosti jedna skupina Číňanů dělá něco velmi nehezkého jiné skupině Číňanů za určitých nesamozřejmých a velice komplikovaných podmínek, je zřejmě pod jeho rozlišovací schopnosti, popřípadě je možné, že překonává marxismus jeho zrcadlovým opakem: žádné třídy, žádné zájmy, jen jeden všeobjímající národ pracující v harmonii (vždyť oni ti Číňané teď budují tu "harmonickou společnost"!) na společné roli.

Trochu nám profesor Komárek zamlčuje, že se kvůli donebevolající nespravedlnosti a katastrofálnímu znečištění životního prostředí každoročně vzbouří -- podle silně podhodnocených oficiálních údajů -- miliony Číňanů, kteří jsou jinak obecně velmi poslušní, a jejich protesty jsou drasticky potlačovány, aktivisté jsou pro zastrašení odsuzováni na dlouhá léta do žaláře (nedávný případ ZDE.

Mediální myslitel nechává stranou, že není možno se domoci ani odškodnění za děti otrávené jedovatým mlékem, na jehož složení se mělo takto ušetřit, ani za šizení veřejných staveb, které se při zemětřesení rozpadly a pohřbily tisíce obětí, máme-li mluvit o aktuálních případech. Za tím obdivem k hladce šlapajícímu stroji čínského hospodářství nějak zaniká bezprecedentní devastace nemovitého kulturního dědictví, při níž zůstávají oslyšeny námitky inteligence i mnohých z nově se ustavující střední vrstvy.

Pro Komárka je, soudě dle jeho opakovaných náznaků, taková stará Praha skličující skanzen, městské památkové rezervace patří do šrotu. Ale světe div se, například mnoho Pekiňanů po oné bolševicky regulující památkové péči touží jako po civilizačním výdobytku a drásá jim srdce, když vidí, jak největší a jedno z nejkrásnějších historických měst na světě a jejich pravý domov mizí po kilometrech čtverečních pod pásy buldozerů, bez větší diskuze, bez větších práv dotčených. A věru to není kvůli tomu, že by ty domy hrozily každým okamžikem uhnít, jak se snaží tvrdit zde http://www.ekolist.cz/te-070121.shtml, kde prozrazuje pozoruhodnou naivitu ohledně situace v této oblasti a jejích příčin.

Stanislav Komárek se asi příliš dlouho neprojížděl stokilometrovými pásy měsíční krajiny, tonoucí v šeru smogu a popílku i za pravého poledne, kde vše je pokryto vrstvou mouru či vápenného prachu, nejspíš nikdy neprocházel kolem čínských potoků a řek, které páchnou, hrajou všemi barvami, bublají a táhne se po nich pěnovitý povlak. Ať si tedy aspoň přečte obsáhlý a dle mého výtečný seriál v New York Times, na nějž jsem zde už odkazoval.

Asi při své turistice zapomněl i na hovory s obyvateli rakovinových vesnic, se zástupci desítek milionů rolníků, kteří nestojí o to, své pozemky prodat, a přesto jsou z nich nezákonně, leč s požehnáním státních úřadů, vyhnáni (naposledy mě potěšila zpráva, že se jeden z nich zatím developerům úspěšně brání podomácku vyrobeným dělem, a skončí jako moderní otroci za otřesných -- protože státem neregulovaných -- pracovních podmínek v nějaké té továrně, jež dost pravděpodobně dodává zboží i k nám.

A přitom není těžké tyto příběhy sledovat, tu a tam se vynoří i ve sledovanějších médiích, a pak zase zapadnou. Dělníci, horníci ve stále znova zavalovaných dolech, práce dětí, nelidské zacházení se zaměstnanci nechráněnými ani zákoníkem práce ani odbory, mizerné mzdy, a to přitom za situace, kdy je zdravotnictví i vyšší školství tvrdě zpoplatněno částkami, které jsou často závratné i pro našince. Osobně bych profesoru Komárkovi doporučil, aby má-li tak slabou paměť a na tyto detaily zapomíná, vyrazil na pár let někam mimo východní pobřeží na pár let pobýt a osvěžit si dojmy, a to i s tím, že bude mít stejná práva a stejné povinnosti jako jeho dočasní spoluobčané. Totiž dohromady právo jediné -- mlčet, pracovat, vydělávat a konzumovat. Tak přispěje i svou troškou do mlýna závratně se strmícího HDP.

Nechali jsme stranou rovněž cenzuru. Je s podivem, že v zemi, kde jsou všichni tak spokojení s tím, co se v ní děje a kde je režim tak pokrokový, že nebrzdí změny nějakými těmi pravidly, regulacemi, zákony a právy, je nutno důsledně cenzurovat internet a tisk. Chápu ovšem, že by se ti prostí spokojení budovatelé kapitalismu mohli na BBC nakazit úpadkovým západním duchem regulace a státní intervence, a propadnout stejně defenzivnímu nečinorodému splínu.

Bylo samozřejmě nutno z kin stáhnout i mělký hollywoodský trhák Avatar, neboť mladí Číňané se začali ptát sami sebe, zda to tak trochu nevypadá u nich, a třeba by mohli začít chtít zadrhávat soukolí své skvělé ekonomiky kvůli odporu k drancování "své" země. Inu, je jim co závidět, že jsou těchto starostí zbaveni.

Podobně je nutno v zájmu co nejmenších intervencí do ekonomiky intervenovat do činnosti hudebních skupin, které by to příliš přeháněly s kritikou citlivých témat -- naposledy se o to úřady pokusily, když šanghajská punková skupina Cirkus na střeše zpívala o tom, že jí šanghajské Expo 2010 leží v žaludku, protože je to záležitost jen pro bohaté a z Šanghaje takové podniky dělají rovněž město jen pro bohaté.

Stranou jsem nechali i problematiku soužití s jiným národnostmi, než jsou většinoví Chanové. Tato stránka komárkismu se nezdá být zatím ještě dostatečně propracována, nicméně v zásadě to profesor Komárek vidí optimisticky: na závěr jednoho svého rozhovoru nám sděluje, že až nás Číňané díky své příslovečné pilnosti ovládnou (kdepak, nějaký ten sociální a zelený dumping, nějaká ta teorie globalizace, to jsou všechno jen závistivé plivance zhýralých Zápaďanů), "spisy našich čelných myslitelů a básníků mohou jednoho dne vycházet za pomoci stejných fondů, jako díla čelných myslitelů a básníků ujgurských."

Říkám si, potěš pámbů, jestli se budeme mít stejně "dobře" jako Uguři v Číně. Zvlášť inspirativní v tomto ohledu bylo pozorovat nedávné masivní a brutální střety mezi ujgurským a čínským obyvatelstvem v ujgurské "autonomní" oblasti Sin-ťiang, které se dostaly do středu pozornosti světových médií. Podobné porozumění pro spletitou otázku národnostních menšin projevil profesor Komárek, když jen tak mimochodem reprodukoval čínský pohled na fenomén Tibetu), který hlásá, že Číňané přinášejí do středověkého Tibetu světlo civilizace, a pokud ho Tibeťané od Číňanů nechtějí, nebo ho aspoň nechtějí v čínské podobě a s některými zanedbatelnými vedlejšími důsledky, které s sebou nese vztah kolonie a kolonizátora, je to jen důkaz jejich zaostalosti. Pro filozofujícího biologa, který příliš pochopení pro osvícenský program humanity a univerzálních lidských práv nevykazuje, je čínská argumentace skrze původně osvícenskou myšlenku civilizačního pokroku přinejmenším pozoruhodná.

Dalo by se dlouze pokračovat: jednoduše nás sužuje a ke dnu stahuje byrokracie, pravidla a práva, v neposledním případě taky všeobecné volební právo, v Číně jde vše hladce a nic nebrání rozletu. Skoro bych se tam odstěhoval, ale až po profesoru Komárkovi, i když ten asi radši počká, až za pár let přijdou Číňané k nám, a bude je vítat s otevřenou náručí.

Osobně bych však radši vzal na vědomí vývojovou dynamiku čínské společnosti, která je při mnoha modernizačních peripetiích mentálně stále někde tam, kde byla Evropa před sto lety, a nyní se v ní sváří industrializační mánie a gründerský kapitalismus evropského 19. století, ovšem dnes v mnohem obludnější nadnárodní podobě, s globáním vlivem postindustrialismu a s pečlivě selektovanými západními hodnotami, v době, kdy na zopakování evropského vývoje stejně neuváženým stylem už nejsou zdroje ani kapacita zemského ekosystému. Čínský ekonomický zázrak ve starých kolejích se prostě minul dobou.

Možná toto všechno profesor Komárek ví, a přesto mu taková společnost asociálního autoritativního kapitalismu, skrývaného pod nálepkou "socialismu s čínskými rysy", imponuje. Jen nedokáže čtenářstvu odpovídajícím způsobem představit všechny její stránky. Je to možné, třebaže mimo okruh mé představivosti, ba dokonce pravděpodobné, vezmeme-li v potaz, jaký obraz společnosti podporuje ve svých textech. Možná je jen ve vleku jakéhosi škaredého sinoromantického okouzlení, což by bylo u akademika s tak vysokým titulem smutné a znepokojující.

Snad nám chce jen navrhnout, abychom ve strachu před předstihnutím Východem sami předem ohodili vše to, co nás dělá Západem. Abychom všechny hodnoty, které nás liší od Číňanů (dobře vím, o čem mluvím), obětovali soutěži na jejich domácím poli nízkých výrobních nákladů a sociálního a environmentálního dumpingu a prostě se preventivně sinizovali se vším všudy, aby to Číňani neudělali za čas za nás. Nebylo by divu, tuto logiku vyznávají i leckteří převážně anglofonní manažeři, kteří své děti nechávají vychovávat čínsky, užuž se chystajíce stěhovat k novému planetárnímu zdroji zisku. Někdo na to žaludek zjevně má.

Jako člena akademické obce se mě ovšem ofenzíva komárkismu dotýká osobně, neboť jej považuji za jakousi neblahou zradu na ideálech akademické tradice. Staromódní akademik velkého formátu, jak jej znám já z dějin vědy, typicky představoval osobnost prodchnutou osvícenským humanistickým étosem, bez ohledu na to, zda se jednalo o přírodovědce či lidovědce. Dějiny vědy jsou plné takových osobností, prosazujících sociální spravedlnost a lepší svět tak, jak si jej uměly ve své době představit.

Pokud tito lidé hájili něčí práva, byla to práva slabších, práva neprivilegované většiny. Profesor Komárek ovšem jak se zdá patří do panoptika bizarních českých úkazů, kde vedle rockerů obdivovatelů Klause a studentů a učitelů filozofických fakult volících TOP 09 trůní i fašizující akademici, kteří podobně jako jejich kolegové novináři obhajují zájmy majetkové oligarchie na úkor práv obyčejných občanů. Podle Komárka nevzdělaných, neinformovaných a líných.

V Číně je prostě takový menší problém s právy a trošičku tam znečišťují životní prostředí, ale jinak jsou to chlapíci. Obzvláště pikantní z úst akademického intelektuála, jehož doménou by měl být skeptický diskurz univerzity a nemilosrdná kritika bez ohledu na to, zda je cíl domácí či cizí, je žehrání na to, že se o těchto věcech v případě Číny píše zveličeně, zatímco jiné kultury se prý nekritizují. Tak teď nevím, jestli je jeho poselství takové, že mají začít Evropané kritizovat sami sebe či USA (což se jistě vůbec neděje), anebo že máme přestat kritizovat Čínu a arabský svět. Vzhledem ke Komárkově neodbytnému sinoromantismu bych bohužel sázel spíš na druhou možnost. Vždyť vy taky bijete černochy, volá do vlastních řad profesor UK.

Já si do vlastních řad dovolím taky jeden šťouchanec: paradoxně se v případě Číny sešel Stanislav Komárek se Štěpánem Kotrbou, který pro změnu nikdy neopomene zdůraznit, že jakýkoli občanský odpor proti čínskému establišmentu je řízen americkými agenty a že je jedině dobře, když je potlačen. Čechy jsou opravdu podivná a v mnohém nešťastná země, začíná mi připadat čím dál naléhavěji.

Vytisknout