ANALÝZA

Co přináší nová smlouva START?

9. 4. 2010 / Lukáš Visingr

Počítání bombardérů

Hlavní potíž s redukcí strategických jaderných hlavic u každé z obou zemí na max. 1550 kusů tvoří nový způsob počítání, který počítá jeden strategický bombardér jako jedinou hlavici, byť jich ve skutečnosti může nést více než dvě desítky. Onen počet 1550 tak reálně nemusí přinést onu proklamovanou redukci nukleárních arzenálů o zhruba 30 %, jelikož díky onomu počítání bude teoreticky možné, aby si obě mocnosti ponechaly asi 90 % současných jaderných zbraní. Výzbroj strategických bombardérů (tedy nukleární pumy a řízené střely) se v podstatě nebude započítávat nikam, formální důležitost bude mít jenom počet strategických bombardérů, takže redukce hlavic pro mezikontinentální i ponorkové střely by vlastně mohla být mnohem menší, než se zdá. Pravdou ovšem je, že zejména Rusko chce řadu svých raketových systémů vyřadit tak jako tak, protože jsou prostě zastaralé (a toto vyřazení a likvidace se provede mj. za veliké finanční prostředky od USA). Ono počítání poté Rusku umožní tyto zbraně nahradit novými a výkonnějšími. Princip „bombardér=hlavice“ údajně prosadili Rusové, pro něž jsou strategické bombardéry jen vedlejším prvkem, kdežto pro Američany jsou mnohem důležitější. Zdá se, že Rusko chce mít na prvním místě dobrý přehled o amerických bombardérech a jejich konkrétní náklad (ať jaderný, nebo konvenční) je pro ně vedlejší.

Možnost „dozbrojení“

Určitým (opět zejména teoretickým) problémem je to, že USA získávají „upload potential“, tj. možnost instalovat na své rakety více hlavic, než jich je instalováno nyní. Vzhledem k onomu zvláštnímu počítání si obě strany budou moci ponechat ve skladech více hlavic pro rakety, ale ruské balistické rakety jsou již „naplněny“ téměř na hranici svých kapacit, kdežto ty americké nikoli, takže Američané by je v případě potřeby mohli „dozbrojit“. Smlouva vůbec neomezuje kvalitu hlavic ani jejich nosičů. USA a Rusko mají své jaderné arzenály koncipovány výrazně odlišně; pro USA hrají hlavní roli ponorkové rakety a bombardéry, zatímco Rusko se vždycky orientovalo primárně na pozemní mezikontinentální rakety. Americkou možnost „dozbrojení“ chce Rusko zřejmě kompenzovat právě tím, že vyřadí některé své staré nosiče pro více hlavic, jež posléze nahradí raketami RS-24 Jars (fakticky úpravou rakety Topol-M pro více hlavic) či budoucími těžkými střelami (tj. nástupci typu R-36M). Úplný zákaz mezikontinentálních střel s více hlavicemi byl jedním z hlavních důvodů, proč Rusové nikdy nebyli nadšení ze smlouvy START II a proč od ní nakonec v roce 2003 odstoupili. Existují ale obavy, že ona možnost, že Amerika získá (třebaže jenom teoretický) „upload potential“, by mohla způsobit problémy při procesu ratifikace „pražské“ smlouvy v ruské Dumě.

Faktor třetích zemí

Původně se ale očekávalo, že by omezení počtu strategických hlavic mělo být ještě výraznější, mluvilo se o asi 500 až 600 hlavicích u každé země, což by fakticky znamenalo přechod obou stran na doktrínu „minimálního odstrašení“. Prezident Obama ve svém loňském projevu navíc vyjádřil záměr „zatáhnout“ do procesu jaderného odzbrojení i další jaderné mocnosti, ale nová smlouva START je opět „jen“ bilaterální. Je sice pravda, že USA a Rusko celkem vlastní více než 90 % všech jaderných zbraní na světě, avšak angažmá dalších zemí by mělo přinejmenším symbolický význam a odráželo by multipolární charakter současného globálního prostředí. Dá se předpokládat, že další tři „oficiální“ nukleární mocnosti by nebyly nuceny k redukci, neboť jejich arzenály jsou vskutku relativně malé; v případě Velké Británie a Francie se dnes jedná o 160, resp. 300 náloží. Odlišná je ale situace Číny; její arzenál je sice rovněž malý, odhaduje se na 180 až 240 hlavic, jde ovšem právě jen o odhady, zatímco Britové a Francouzi počty svých hlavic (z vlastní vůle) deklarují. Od Číny (která zřejmě také spoléhá na koncept „minimálního odstrašení“) by asi také nikdo nechtěl redukci, ale určitě by se od ní žádala oficiální informace o počtech strategických hlavic i jejich nosičů. Čínská nukleárně-informační strategie je ovšem založena (podle tradice slavného Sun’C a jeho využití klamu ve válečném umění) na mlžení a neprůhlednosti, takže taková otevřenost by se jí nehodila.

Konverze balistických raket

Dohoda START zohledňuje možnost použití mezikontinentálních i ponorkových střel k jiným účelům, než je doprava nukleárních hlavic. V preambuli obě strany upozorňují na to, jaký vliv na mezinárodní stabilitu mohou mít balistické střely s konvenčními hlavicemi, a dle protokolu s definicemi se u mezikontinentálních i ponorkových raket nerozlišuje to, zda nesou nukleární či konvenční hlavici; do limitů se započítávají v obou případech. Námořnictvo i letectvo USA dlouhodobě uvažují o nasazení balistických střel s konvenčními hlavicemi pro rychlé a přesné dálkové údery proti teroristům nebo „darebáckým zemím“, protože balistická raketa letí k cíli nesrovnatelně kratší dobu, než jakou trvá provedení leteckého útoku. Tento koncept, jemuž se říká Prompt Global Strike (rychlý globální úder), ovšem s sebou přináší také určitá nebezpečí, hlavně riziko, že některá jiná nukleární mocnost zamění takovou konvenční střelu za jadernou a sáhne k nukleární odvetě. Koncepce měla podporu prezidenta Bushe, zdá se však, že Barack Obama k jejím příznivcům nepatří. Co se naopak do „raketových“ limitů nezapočítává, to jsou balistické střely modifikované na kosmické nosiče; Rusové totiž některé svoje starší balistické zbraně rozsáhle konvertují právě pro tento účel.

Protiraketová obrana

Smlouva přímo neřeší problematiku protiraketové obrany, byť v preambuli obě země uvádějí, že jsou si vědomy spojitosti útočných a obranných strategických zbraňových systémů. Rusové navíc ke smlouvě připojili prohlášení, že v případě kvalitativního nebo kvantitativního vývoje amerického protiraketového štítu, jenž by ohrožoval strategický nukleární potenciál Ruska, by Rusko mohlo od smlouvy START odstoupit. Následná prohlášení obou prezidentů na tiskové konferenci ale naznačují přinejmenším vůli vybudovat společnou protiraketovou obranu, resp. propojit štíty USA (resp. NATO) a Ruska. Před několika dny zveřejnila ruská média zprávy o záměrech Ruska mít v roce 2015 komplexní soustavu protiraketové obrany, která má spojovat systémy krátkého, středního a dlouhého dostřelu, a to včetně vyvíjeného typu S-500 Vlastělin, který bude schopen zasahovat i mezikontinentální balistické střely. Bude tedy mít srovnatelné možnosti jako perspektivní verze amerických střel SM-3, které by někdy po roce 2018 rovněž měly být schopné ničit mezikontinentální rakety. Do plné funkčnosti obou systémů (ruského i amerického) však zbývá ještě řada let, a tak bude dost času na vyřešení sporných bodů a snad také na realizaci nějakého propojení obou „deštníků“.

Skutečný přínos

Co je však patrně nejdůležitější, to nejsou číselné limity, přesné definice kategorií zbraní nebo otázky protiraketové obrany. Nejdůležitějším přínosem nové smlouvy START je to, že zavádí jasné deklarační, kontrolní a ověřovací mechanismy. Předchozí odzbrojovací smlouva SORT, podepsaná v roce 2002 v Moskvě prezidenty Bushem a Putinem, sice znamenala dosti velkou redukci jaderných hlavic, ale měla dvě velké slabiny: Žádala pouze odmontování nukleárních hlavic z nosičů, nikoli jejich zničení (a tudíž je bylo možné zkrátka uskladnit), a neobsahovala v podstatě žádné účinné prostředky pro kontrolu a ověřování. De facto byla založena pouze na „vzájemné důvěře“ bez inspekcí, verifikací a dalších opatření. Právě proto je pražská smlouva START mimořádně významným příspěvkem nejen k procesu nukleárního odzbrojení, ale také k celkové normalizaci americko-ruských vztahů. Přinejmenším v tomto smyslu je tedy zřejmě na místě ona „mediální zkratka“, která tvrdí, že pražská smlouva START znamená (doufejme) symbolickou tečku za érou studené války.

Pavel Podvig: New START Treaty signed ZDE

Vytisknout