Pick a Pehe na cestě od kapitalismu k demokracii

7. 4. 2010 / Miroslav Polreich

Miloš Pick ve své stručné, ale velice obsažné úvaze se v podstatě nezabývá jenom příčinami a důsledky současné krize, ale soustřeďuje se na její společenské dopady. Jsou známé jeho kritické rozbory o tom, jak funguje trh bez regulační funkce státu. Zde jsou mu vzorem systémy skandinávských zemí (téměř výhradně pod vládou sociální demokracie), ale poněkud neodůvodněně i „soužití trhu a veřejné ruky v rozvíjejících se zemích, zejména v Číně“.

Velmi zásadně a důrazně Pick připomíná vliv globalizačních společenských změn v multipolárních podmínkách. Zde zákonitě podporuje obnovení řádné funkce OSN. Požaduje i reformy, ale ne směrem k posílení politických vlivů, jaké jsou známy z mnoha návrhů na reorganizaci Rady bezpečnosti (členství případně práva veta), což je v současné době vzhledem k nutnému  předběžnému souhlasu pěti velmocí nereálné. Reforma OSN však je reálná právě tam, kde ji svět nejvíce potřebuje – tj. v oblasti ekonomické. V postavení „Hospodářské a sociální rady OSN“, která by mohla účinně přijmout další pravomoc, včetně nových exekutivních prvků. Byla by to velmi závažná změna k posílení politické váhy OSN, pro bývalou neokonzervativní republikánskou administrativu to však bylo zcela nepřijatelné.

Situace se ale v USA podstatně změnila. Samy se již jednoznačným vyjádření prezidenta Spojené státy nepokládají za vůdčí mocnost. Jsou ochotny, nebo nuceny spolupracovat v mezinárodním společenství na rovnoprávném základě. Je možno očekávat, že právě v  ekonomické, dnes přední oblasti, by byla dohoda o transformaci OSN v zájmu jejího posílení s globálními regulačními důsledky možná. Svým voláním po silnější OSN a její reformu však Pick narazil. Dokonce v lůně Lidového domu, kdy do role obhájce Bushova přístupu a tvrdého neokonservatismu se postavil Martin Potůček s opakováním starých argumentů, že „OSN se přežila“, je nefunkční a volání po její silnější roli je vadou Pickova konceptu. Jednalo se o argumenty z dob jednoznačné servility, kdy OSN nepodpořila agresi do Iráku a nebyla již služkou Bushovy administrativy. USA tehdy zaujaly vůči OSN zcela negativistický postoj. Bush už není a přístup k OSN nová americká vláda změnila - nyní usiluje o mezinárodní spolupráci. O tento reálný motiv se také opírá Pick.

Od Potůčka však přicházejí i jiné návrhy – rovněž k řešení katastrofických scénářů. Tak třeba Miloš Balabán v Právu 18. 1. 2010 píše o řešeních pro případ humanitárních katastrof. OSN by se prý dalo asi snadno nahradit. Zde je recept: „NATO by v tom svým vlivem mohlo sehrát významnou roli... něco na způsob proslulého pátého článku Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení......kdekoliv na světě“. Nikdo však dnes už oslabování OSN nežádá. Zajímavé, že Miloš Balabán je „expertem“ ČSSD.

Myslím však, že navzdory názorům zmíněných kritiků nebude mít Miloš Pick s perspektivním zapojením OSN problémy. Je třeba mu vyslovit díky za naznačenou cestu.

Kapitalismus se dosud opíral o vlastníka a o vlastnictví jako takové. V tom má být jeho progresivní soupeřivost. Pick ve své studii však hovoří o manažerském kapitalismu, o rostoucím osamostatňování úlohy vrcholových manažerů. Nakonec burzovní, bankovní systém a vteřinové převody dávají samotnému vlastnictví jiný než exekutivní charakter. Proto nastupuje manažer, který se také stává zpravidla výlučným příjemcem hodnot na základě specifického smluvního vztahu.

Opět ale je opomenuta role lobbingu, který je nástrojem manažerů.

Je zajímavé, jak se to daří, neboť utajení jejich vlastní funkce je jednou z hlavních operací dnešní ekonomiky. Snadno by bylo možno dojít k závěru, že více než sto tisíc lobbistů v Bruselu (některé americké firmy tam mají více než sto zaměstnanců) v podstatě řídí privatizaci evropského hospodářství.

Pick hovoří o „nezbytnosti prohlubování demokracie“. Jedná se mu o politickou demokracii a to právě v současné době, kdy moc kapitálu (lobbistů) je silnější než samotný stát. Nakonec i v našem případě vznikly lobbistické firmy z vedoucích vládních představitelů po jejich odchodu „na soukromo“ (Zieleniec, Telička).

Tím jsme se dostali k závažné a obzor otvírající úvaze Jiřího Peheho.

Jiří Pehe – nemyslím, že se jedná o levicového politologa či filozofa. Jeho hloubavost ho však přivádí k závěrům, kterým nemusí být osobně nakloněn, ale jsou nevyhnutelné. Jeho uvažování je o to závažnější, že u Peheho nelze hledat „uhlířskou víru“ či jinou náklonnost k levici. Pehe vede dialog s pravdou. Nebudu rozebírat jednotlivé postřehy a závěry, které vedou pisatele k demokracii cestou levicového diskurzu. On sám uvádí namátkou řadu intelektuálů s obdobným přístupem. Myslím, že jeho stať je brilantní. Peheho myšlenka je precizně vyjádřená, ale nová není.

Levice je dnes ve složité situaci a tu myslím Jiří Pehe pomáhá definovat a dokonce řešit. On to musí udělat, protože je odpovědný k vlastní myšlenkové kapacitě. Proto má osobní disposici zaujmout postoj právě na pozadí demokracie. Kapitalismus je levicí cizí, ba nepřátelský a levice je nesmělá - nechce hovořit ani o vlastním vztahu ke kapitalismu.

Někomu stačí Bohumínské usnesení, aby s většinou dvou hlasů (tak to tam totiž bylo) 15 let bil v prsa. Navíc usnesení bylo hlavně nasměrováno proti „demokratické“, odštěpenecké části KSČM – proti Levému bloku a kapitalismu nebezpečnému Zdeňku Mlynářovi. On byl opravdu nebezpečný. Byl spojován s převratem, dokonce s Gorbačovovou pomocí. Psal nebezpečné levicové statě a knihy. Udržoval levicovou myšlenku na životě. Komunisté nebyli v té době tak podstatní.

Pehe svoji úvahou otevírá další možnosti. Poukazuje, že současná krize kapitalismu i jeho cizost demokratickým principům jsou nevyhnutelné. Vidí i cestu, kupodivu právě demokratickou – v levici.

Úmyslně jsem unikl Pehemu z jeho filozofické oblasti. Ta nám začíná být jasná. Pro někoho byla vždy. Je třeba udělat jeden závěr. Tak jako multipolární svět je přinucen svoji slabostí spolupracovat a jiné východisko nemá (mohl bych sice uvést citace těch, kteří radí – válku), tak je nutný kompromisní přístup i v jiných oblastech politiky. Mezinárodně politické přístupy se právě nyní váží více na občanský a tím i vnitrostátní zájem než kdy jindy.

Oba autoři kupodivu zmiňují i jinou (třetí) cestu. Ta byla již dříve odhozena velice snadno a tak kapitalismus „s lidskou tváří“ přišel o svoji šanci.

Škoda, že média nám k otevřené diskusi nedávají prostor. Avšak nepřítele se jim bude hledat stále obtížněji.

Vytisknout