Izraelci a Palestinci na mrtvém bodě, vítězové a poražení

8. 4. 2010 / Immanuel Wallerstein

Otázkou je, kdo tímto mrtvým bodem získává a kdo ztrácí. Izraelská politická elita je podle všeho přesvědčena, že vyhraje ona. Její velká část je tak rozhodně iredentistická, že by považovala mírovou dohodu za opravdovou katastrofu. Izraelci si odjakživa myslí, že pokud se postaví na zadní, zbytek světa (dokonce včetně arabských Palestinců) se poddá tomu, čemu říkají "územní reality".

Tato politika funguje už dlouhou dobu. Proč ji tedy měnit? Ovšem mezi přáteli a příznivci sílí hlasy, že se mění světové politické klima, a to nikoli ve prospěch Izraelců. Poukazují na to, že alternativou ke dvoustátnímu řešení je jediný stát, a že v takovém státě budou Židé velmi rychle představovat jen menšinu obyvatelstva. V takovém případě, pokud bude platit všeobecné volební právo, Izrael už nebude moci být "židovským státem". A pokud bude nežidovským obyvatelům volební právo upřeno, nebude možné považovat stát ani zdaleka za demokratický.

Nedávno, minulý měsíc, zveřejnil jeden z velmi dobře známých přátel a příznivců Thomas L. Friedman v The New York Times komentář, který vyvolal značný rozruch. Pod titulkem "Opilecká jízda v Jeruzalému" pokáral viceprezidenta USA Josepha Bidena za to, že okamžitě neopustil Izrael, když byl při příletu uvítán oznámením, že se ve Východním Jeruzalémě plánuje výstavba nových židovských bytů. Podle Friedmana měl Biden říci Izraelcům: "Přátelé nenechávají své přátele, aby řídili v opilosti. A vy právě teď řídíte opilí."

Další dlouhodobý přítel a příznivec Leslie H. Gelb zveřejnil blog s názvem "Izrael si hraje s ohněm". Předpověděl v něm: "Izraelští vůdcové nebudou potěšeni tím, co se z jejich malého mocenského plácnutí [Bidena] vyklube."

Proč tedy neudělal Biden to, co navrhuje Friedman? Na to jsou dvě odpovědi. Jednu z nich dal Uri Avnery, jeden z mála Izraelců důsledně kritických k postojům své vlády v těchto otázkách. Napsal, že izraelská vláda zase jednou plivla Spojeným státům do tváře. Svůj článek uzavřel starým rčením: "Když plivneš do tváře slabochovi, předstírá, že prší. Platí to pro prezidenta nejsilnější země světa?"

Druhou odpovědí je úvaha o realitách politiky Spojených států. Obama tak jako prezidenti USA před ním zatím neučinil nic vážného vyjma zopakování věčné podpory Izraeli, i když si mnoho Izraelců myslí, že těch několik málo vstřícných kroků, které dělá vůči Arabům (jako jeho projev v Káhiře) je už přespříliš. Docela nedávno obvinil švagr izraelského premiéra v izraelském armádním rozhlase Obamu kvůli tomuto projevu z antisemitismu.

Vláda USA toho moc nedělá jako odjakživa, protože tvrdá linie Izraele má ve Spojených státech širokou podporu. Nejde jen o sílu, kterou má důležitá a agresivní proizraelská lobby AIPAC (American Israel Public Affairs Committee, Americko izraelský výbor pro veřejné záležitosti). Nejde jen o to, že křesťanská pravice zaujala krajně prosionistický postoj. Jde o to, že v této podpoře se hluboce angažují přední politikové Demokratické strany a že Obama má dost problémů s řadou demokratických politiků na to, aby se hrnul do boje s nimi ještě na další frontě.

Bude vláda USA pokračovat v této politice? V západní Evropě podpora Izraeli za poslední desetiletí značně poklesla, a to kvůli zatvrzelému, bezohlednému a represivnímu chování Izraele k palestinským Arabům -- nejvýrazněji v Gaze, ale nejen tam. Podpora tvrdým postojům Izraele slábne také v důležitých segmentech židovského obyvatelstva ve Spojených státech. Zdá se ale, že se teď objevuje nový zdroj kritiky.

Marc Perry odhalil v článku v časopise Foreign Policy, že skupina vyšších důstojníků velitelství US. Central Command neboli CENTCOM (které odpovídá také za Střední východ) informovala 16. ledna předsedu Sboru náčelníků štábů admirála Michaela Mullena o obavách velitele CENTCOM generála Davida Petraea, které vyvolává izraelsko-palestinský mrtvý bod. Zdá se, že Petraeus a jeho důstojníci slyší od všech arabských vůdců, s nimiž se setkávají, systematicky kritická sdělení. Zřejmý Petraeův závěr: "Amerika je nejen považována za slabou, ale její vojenská pozice v regionu eroduje." Řečeno stručně, mrtvý bod poškozuje úsilí USA v Iráku a Afghánistánu.

Perryho závěr: Ve Washingtonu je několik velmi mocných lobby -- Natonal Rifle Association (Národní střelecké sdružení), American Medical Association (Sdružení amerických lékařů), právníci a samozřejmě AIPAC. "Ale žádná lobby není tak důležitá, nebo tak mocná, jako vojsko USA." Takže Petraeus varoval Mullena: "Vztahy Ameriky s Izraelem jsou důležité, ale ne tak důležité jako životy amerických vojáků." Jelikož Petraea dosadil do jeho funkce George W. Bush a americká pravice ho považuje za pevného zastánce tvrdé linie pokud jde o vojenskou roli Spojených států na Středním východě, může ho teď těžko obviňovat ze zrady.

Z krátkodobého hlediska se Izraeli jeho neústupnost vyplácí. Dlouhodobě je ale sebevražedná -- jak implicitně upozorňují Friedman a Gelb a jak podtrhuje Petraeus. Izraelští jestřábi pohotově odsuzují každého, kdo je nepodporuje na 101 procent. Jestli si ale myslí, že mohou nyní vyhrát tím, že označí Friedmana a Gelba za "Židy, kteří nenávidí sama sebe" a Petraea za "antisemitu", trpí halucinacemi ještě víc, než jsem si myslel. Gelb zakončil svůj blog varováním: "Pro izraelské vedení není vhodná doba na to, aby testovalo hloubku a stabilitu podpory Ameriky jejich zemi."

Netanyahu jel do Washingtonu, aby si zkusil usmířit rozzlobeného prezidenta Obamu. Zdá se, že se mu to nepovedlo.

Svět se nezadržitelně pohybuje směrem k jednostátnímu řešení (tak jako v Jižní Africe) ať je to moudré nebo ne, ať je vláda USA ochotna zaujmout skutečně tvrdý postoj k Izraelcům nebo ne, a ať to izraelské vedení považuje za vzdáleně přijatelné nebo zásadně vyloučené.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 278, 1.4.2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout