Namyšlený Jiří Paroubek

9. 4. 2010 / Jakub Rolčík

Pro voliče sociální demokracie to jistě nebylo příjemné počtení: V rozhovoru, který v sobotu 3. dubna 2010 vydal deník Právo, potvrdil předseda ČSSD Jiří Paroubek výmluvným způsobem, že výtky politických protivníků stran jeho přehnaného sebevědomí nejsou zcela liché. Ze zmíněného rozhovoru uveďme nejprve následující úryvek:

V průzkumech ČSSD vede. Je něco, co by vám mohlo vzít vítězství?

Nesmíme udělat strategické chyby. Nejhorší by bylo, kdybychom otevírali některé pozice programově. K tomu bych přidal přehlížení či podcenění soupeře či domýšlivost a aroganci, pokud by nastala. Sebeuspokojení lidí hrozí vždycky. Tu zkušenosti s našimi lidmi mám, příliš se dívají na průzkumy veřejného mínění.

No to tedy od vás sedí -- vy sám na ně přece tolik dáte.

Samozřejmě, ale beru je kriticky. Ujišťuji vás, že jsem si nelehl na bok, jako někteří v soc. dem.

Třebaže Jiří Paroubek mluví o domýšlivosti a "přehlížení či podcenění soupeře" ze strany svých spolustraníků, sám se nedopouští ničeho jiného, když na redaktorovu otázku týkající se plánovaného televizního duelu s Petrem Nečasem reaguje takto:

Předjímáte vzájemný televizní duel 11. dubna?

To vůbec ne. Myslím, že budu dobře připraven, a že pokud jde o debaty, tak v této zemi není nikdo, kdo se mně vyrovná. A to říkám bez nějaké zbytečné neskromnosti...

Zní to tak...

Poslední debata s šéfem TOP 09 Karlem Schwarzenbergem dopadla v průzkumech 63 ku 37, s Topolánkem 58 ku 42. To jsou statistiky.

Kdo tomu doposud nevěřil, přečte si zde černé na bílém, že Jiří Paroubek je skutečně posedlý průzkumy veřejného mínění. Mnohem absurdnější je ovšem jeho sdělení -- "bez nějaké zbytečné neskromnosti" -- že v této zemi není nikdo, kdo se mu vyrovná. Pomiňme, že je to sdělení postrádající logiky -- Jiří Paroubek se jistě nemohl v debatách střetnout s několika miliony svých spoluobčanů, aby výše citované mohl tvrdit.

Avšak i kdybychom akceptovali, že mluví jen o úzké vrstvě těch pár desítek politiků a novinářů, s nimiž se zpravidla setkává, přesto jde o tvrzení dokládající neuvěřitelný nedostatek Paroubkovy soudnosti. Jmenujme namátkou Miloše Zemana nebo Martina Bursíka; a máme zde dvě těžké váhy, jež Paroubkovo domnělé prvenství staví do poněkud pochybného světla. Jistě, Miloš Zeman -- tam, kde to vyhovuje jeho představám -- ignoruje fakta (týká se Afghánistánu, situace na Izraelem okupovaných územích a obecně pak "boje proti terorismu"), ale diskutér je to suverénní, jehož bonmoty uznávají i mnozí jeho protivníci. V případě Martina Bursíka jdou fakta rovněž často stranou, ale jeho schopnost vždy znovu stočit řeč na hlavní příčinu všech současných potíží české politiky (rozuměj na osobu Jiřího Paroubka) musí nutně oslovit všechny, kdo spíše než racionální argumentaci naslouchají svým emocím. A jak totéž dokáže Petr Nečas, již brzy uvidíme.

Jiří Paroubek si to nejspíš neuvědomuje, ale v politických diskusích působí často těžkopádným dojmem, což je zvláště dobře patrné v Otázkách Václava Moravce, který z nezdvořilosti -- totiž ze skákání druhým do řeči -- učinil pracovní metodu svého pořadu. Prakticky všichni politici mu to tolerují a tak v diskusi získává navrch zpravidla ten pohotovější. Jiří Paroubek jím není.

Z Paroubkovy odpovědi pro Právo však nejvíc šokuje namyšlenost, s níž sám sebe hodnotí: "v této zemi není nikdo, kdo se mně vyrovná..." Při takovémto vyjadřování a sebeprezentaci se není čemu divit, že jeho odpůrci, kteří nemají k vulgárnímu výrazivu daleko, jej označují jako namyšleného burana nebo papaláše roku. Řečeno bez okolků, postava Jiřího Paroubka vyvolává silně negativní emoce a odpuzuje voliče. Když se na pozvání studentů Katedry politologie Filozofické fakulty konala v Olomouci diskuse s Jiřím Paroubkem, charakterizoval přítomný redaktor Žurnálu Univerzity Palackého v Olomouci atmosféru v aule takto:

Přestože bylo zřejmé, že velká část publika byla vůči hostovi nepříznivě naladěna, debata se obešla bez výraznějších excesů nebo osobních útoků. Na plánované pískání píšťalkami, což byla jedna z plánovaných facebookových protestních akcí proti Jiřímu Paroubkovi, naštěstí nedošlo.

Pro úspěch či neúspěch ČSSD ve volbách je Paroubkův silně negativní mediální obraz fatální. "Cože, vy chcete volit sociální demokracii, vy dáte svůj hlas Jiřímu Paroubkovi?" zní jedna z otázek, tak dobře dokumentujících, že českým pravicovým politikům a českým (povětšině pravicovým) novinářům se podařilo předvolební souboj idejí dokonale personifikovat. Citujme z komentovaného rozhovoru s Ivanem Langerem, který 7. dubna 2010 zveřejnila MF Dnes:

ODS si vytipovala do voleb čtyři klíčová témata: boj s nezaměstnaností, pomoc živnostníkům a malým podnikatelům, zabránění zneužívání sociálního systému a zastavení rostoucího zadlužení. Ale jak je vidět z billboardů a plakátů po celé zemi, velkou roli v jejich emoční volební kampani přidělili Jiřímu Paroubkovi. Langer otevřeně přiznává, že strašení Paroubkem prostě funguje. Bez něj by asi byli ztraceni úplně.

"Jiří Paroubek je synonymem bolševického papaláše typu, který si pamatujeme ještě ze 70., 80. let. Je symbolem minulosti, slibů a populismu. Role Jiřího Paroubka v naší kampani proto není umělá a vykonstruovaná. Je to prostě zvláštní fenomén, zejména vlivem jeho schopnosti vystupovat a chovat se nabubřele, papalášsky a "nasírat" lidi naprosto spontánně. On je prostě ztělesněním člověka, který lidi štve."

Komentáře netřeba.

Po té, co byl z politické scény "odstřelen" Mirek Topolánek, zůstává Jiří Paroubek všem na očích jako ten nejviditelnější "představitel konfrontačního stylu politiky". Skutečnost, že stojí v čele ČSSD a je kandidátem na funkci premiéra, sociální demokracii nepochybně poškozuje. Jiří Paroubek si toho při své aroganci nemůže být vědom. Nejsou si toho ale vědomi ani jeho spolustraníci?

Zažila-li česká politická scéna dva měsíce před volbami takový přemet, jakým byla výměna Mirka Topolánka za Petra Nečase, pak nelze považovat za nemožnou ani výměnu na postu Topolánkova protějšku. Za koho?

Jako příklad uveďme hejtmana a předsedu Asociace krajů ČR Michala Haška, který již -- přes své mládí -- prokázal nevšední politické a organizační schopnosti jak na lokální, tak na celostátní úrovni. Jeho argumentace je živá, jasná a úderná. A podobně jako Petr Nečas pro ČSSD, představuje i on nesnadný terč pro ODS.

Nalezne ovšem sociální demokracie odvahu k takovému výměně? A napadne vůbec někoho, že i když získá ve volbách nejvíce hlasů, směřuje ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka nejspíš jen k jakési klausovské "nevýhře"?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.4. 2010