Smlouva START II a paradoxy současného jaderného věku

7. 4. 2010 / Rudolf Převrátil

Hypotetická jaderná nula

Předpokládejme, že se nějakým mávnutím kouzelného proutku splní přání Baracka Obamy a ze světa prostě zmizí jaderné zbraně, přičemž nikdo nebude mít ani možnost rychle si nějaké vyrobit. Položme si pak dvě otázky. Prospěje to stejně všem subjektům globálních vztahů a her, zejména státům, nebo jim to prospěje nestejně, nebo to dokonce některé v jejich záměrech a usilování poškodí? A pokud platí druhá nebo třetí varianta odpovědi na tuto první otázku, kdo vyhraje víc, kdo míň, a kdo prohraje.

Myslím, že je možné přesvědčivě dokázat, že hypotetická jaderná nula by byla z geopolitického hlediska jednoznačně výhodná pro Spojené státy, ale naopak velmi nevýhodná právě pro Ruskou federaci. Důvodem je obrovská převaha USA v nejmodernějších nejaderných zbraních, na které se už vůbec nehodí kategorizace vžitá ve 20. století (dělení na jaderné a konvenční zbraně). Dnešní technicky špičkové nejaderné zbraně mají při masovém a "chirurgickém" nasazení možná větší ničivou sílu než jaderné a jsou mnohem efektivnější. Nikdo jiný než Spojené státy je nemá v dostatečném množství a na potřebné technické úrovni. A nebude je mít ani v dohledné budoucnosti.

Když nyní hledají USA a Rusko po vypršení smlouvy START I způsob, jak udržet přijatelně stabilní vzájemné vztahy (vzhledem k tomu, že zhroucení SSSR přece jen nevyústilo v odchod Ruska ze světové scény), musí být oběma stranám jasné, že Rusko bude chtít mít proti technické převaze USA v rukou nějaký staromódní "jaderný klacek", a že na to Spojené státy budou muset přistoupit, pokud chtějí dohodu. Také pro Ruskou federaci bude výhodné, když bude její "klacek"o něco menší než dosud, bude s ním totiž méně starostí. Ale nějaký si musí ze svého hlediska ponechat. Určitý spodní limit jaderného vyzbrojení je tedy zakotven v samotné povaze vzájemného poměru sil mezi USA a RF. Existence tohoto limitu tvořila pozadí jednání o smlouvě START II s jejím konkrétním omezením jaderné výzbroje. Smlouva START II je pokusem fixovat určitý rovnovážný bod v procesu, který tím ovšem nekončí. Situace se neustále mění, je dynamická, a signatáři smlouvy START II jsou si dnes navzájem partnery i soupeři.

Obě strany mají patrně dobré důvody, aby tento "paradox jaderné nuly" příliš neprobíraly na veřejnosti. Pro Spojené státy by nebylo výhodné oslabovat etický náboj myšlenky "světa bez jaderných zbraní" poukazem na to, jak je tato idea výhodná pro USA vojensky. A pro Ruskou federaci není moc výhodné obhajovat potřebu určitého množství vlastních jaderných zbraní, protože pak vypadá jako kazisvět.

Masového nasazení technicky špičkových nejaderných zbraní samozřejmě má také své aspekty příslušných nosičů, odpalovacích základen, kontroly a řízení zbraňových systémů. Prolíná se v nich problematika raket a antiraket, křižujících střel a jiných bezpilotních letounů, výkonných radarů, družicových systémů. Je zřejmé, že absolutně odloučit tuto problematiku od věcné náplně smlouvy START II nebylo možné a že tedy také tvořila součást onoho pozadí jednání, které určitým způsobem ovlivnilo formulování samotné smlouvy.

Jaderné zbraně se stávají zbraněmi slabších

To je druhý paradox současné fáze jaderného světa. V druhé polovině 20. století byly jaderné zbraně výsadou těch nejsilnějších, zejména USA a SSSR, které se svými obrovskými raketojadernými silami držely navzájem v šachu a současně -- aspoň to tak vypadalo -- udržovaly svět v jakési nestabilní rovnováze. Dnes už mohutná jaderná výzbroj v rukou nejsilnějších ztrácí na významu, a to zejména pro ty státy, které mají k dispozici nejmodernější nejaderné zbraně. Proto může Barack Obama přijít s myšlenkou, že lze zmenšit roli jaderných zbraní ve vojenské doktríně USA, aniž by se tím oslabilo jejich vojenské postavení.

Čas a technický pokrok způsobují, že se jaderné zbraně stávají dostupné i menším vyspělým zemím a větším zemím, které byly dosud označovány za rozvojové (aby se jim nezdvořile neříkalo zaostalé). Je dobře známo, jak postupně narůstá seznam majitelů těchto zbraní a kandidátů, kteří mají možnost rychle si je opatřit. Tím se podstatně mění geopolitická situace. Pro poměry ve světě je už méně důležité to, jak se jadernými zbraněmi navzájem drží nebo nedrží ve vzájemném šachu ti nejsilnější. Zato je stále důležitější, co s jadernými zbraněmi dělají nebo mohou dělat státy nižší váhové kategorie. Typologie reálných způsobů jednání a možných scénářů je velmi rozmanitá, což poskytuje možnost výdělku velkému houfu expertních institucí a desetitisícům analytiků na celém světě. Někdy, jako v případě jaderného soupeření mezi Indií a Pákistánem, připomínají události reprízu dramatu USA - SSSR v regionálním měřítku. Pro dnešní změněnou situaci je však typické něco jiného, co lze dobře ukázat na případě Íránu.

Předpokládejme, že Írán chce mít jadernou zbraň a pracuje na její výrobě. Že to jeho představitelé pravidelně popírají, je z našeho hlediska vedlejší. Předpokládejme také, že tito představitelé jednají racionálně (racionálně z hlediska udržení svého režimu). Pro tento předpoklad jsou dobré důvody, protože takto racionálně jednají v mnoha jiných ohledech (i když my nemusíme ze svého hlediska jejich jednání schvalovat). K čemu bude Íránu jaderná zbraň dobrá?

Reálné možnosti Íránu jsou takové, že v dohledné době ani za nejpříznivějších možných okolností nebude mít víc než několik nepříliš moderních jaderných hlavic(co do poměru výbušné síly a hmotnosti) a raket, které je dokáží dopravit -- s nepříliš velkou přesností) do vzdálenosti kolem 2000 km. Technický a ekonomický potenciál Íránu nepostačuje na to, aby se sám zmohl na něco víc. Z toho plyne naprostá nereálnost představy, že by Írán mohl zaútočit raketami s jadernými nebo i jinými náložemi na území Evropy nebo dokonce Spojených států -- nemluvě o politické nesmyslnosti takového činu z hlediska zájmů íránského vedení.

Zcela dobře by se však takové nemoderní zbraně daly použít jako hrozba v regionálním konfliktu, který se kolem Íránu opět vyhrocuje. Jeho prvotním motivem je přístup k íránským zdrojům ropy a plynu a boj o celkový vliv na Středním východě. Případná íránská jaderná zbraň by možnosti jeho protivníků výrazně omezila. Íránští vůdcové by aplikovali klasický scénář odstrašování na svou vlastní situaci. Uvažují takto: Pokud by Izrael nebo Spojené státy zaútočily na Írán, mohl by se Írán pokusit způsobit jadernou zbraní útočníkovi těžké škody (například zničit některou z vojenských základen USA v Zálivu, nebo některé izraelské město). Samozřejmě by tím Írán riskoval jadernou odvetu a vlastní zničení, ale jeho vůdci by kalkulovali s tím, že škody, které by na své straně musel očekávat útočník, by byly z jeho vlastního hlediska tak velké a nepřijatelné, že by upustil od samotného útoku. Kdyby tedy Írán měl v podobě jaderné zbraně dostatečně pádnou a přesvědčivou hrozbu, stal by se vojensky nedotknutelný, nebo mnohem méně dotknutelný. Tím by se také posílilo celkové postavení Íránu jako regionální mocnosti. Už by bylo mnohem obtížnější otřást jeho pozicí válkou.

Změněná geopolitická role jaderných zbraní v globální politice je dalším faktorem v pozadí dohody START II a idey světa bez jaderných zbraní. Jaderná nula by fakticky vedla k oslabení pozice nových nebo staronových aspirujících mocností (např. skupiny BRIC) ve srovnání s pozicí těch nejsilnějších, tj. Spojených států a jejich hlavních západních spojenců. Jaderná nula by tedy přibrzdila pohyb směrem ke světové multipolaritě a lze očekávat, že mnohé státy jí nebudou příliš nakloněny.

Slepá ulička politiky nešíření jaderných zbraní

Pokud přijmeme výše uvedenou argumentaci, vyplývá z ní, že dosavadní politika nešíření jaderných zbraní, zakotvená ve známé smlouvě NPT (Non-Proliferation Treaty) ze 60. let, se dostala do slepé uličky. Faktické postupné šíření těchto zbraní to ostatně naznačuje už řadu let. Dnes se ale stává stále zřejmější, že problémem je sama koncepce NPT neodpovídající tomu, co se ve světě reálně děje. Neodpovídala by ani tehdy, kdyby se hlavní jaderné státy úzkostlivě držely jejích tří pilířů (zákaz dalšího šíření jaderných zbraní; právo každé země na mírové využívání jaderné energie; postupné jaderné odzbrojení těch států, které jaderné zbraně vlastní). Hlavní jaderné mocnosti 60. let sice samy znehodnocovaly NPT tím, že narušovaly svým pokračujícím zbrojením její třetí pilíř, ale to je dnes už asi druhořadé. Hlavní problém je v tom, že jaderné zbraně už nelze oddělit jako samostatnou kategorii od "konvenčních zbraní", když vznikla zcela nová kategorie moderních nejaderných zbraní. Nová nejaderná vojenská technika, kterou disponují vyspělé země a především USA, je ve svých účincích možná ještě ničivější než jaderná. Je obtížné přesvědčovat někoho, aby se vzdal jaderné zbraně, pokud je ohrožován zbraněmi tohoto nového typu.

A co Česká republika?

Pozadí smlouvy START II je tedy spletité a rozporné. Nicméně smlouvu samotnou, soudě podle toho, co o ní do tohoto okamžiku víme, nelze než uvítat. Pro Českou republiku tak jako pro celou Evropu je jejím kladem to, že posouvá vztahy mezi USA a RF od pólu soupeření směrem k pólu partnerství. V posledních patnácti letech, zejména za prezidenta George W. Bushe, se dostaly velmi blízko extrému soupeření -- což začalo mít nepříznivé dopady na situaci Evropy a také postavení České republiky. Epizoda s brdským radarem byla součástí tohoto pohybu nesprávným směrem.

Samo podepsání dohody START II je gestem naznačujícím, že administrativa Baracka Obamy nechce jít cestou primitivního strašení "ruskou hrozbou" a verbování spojenců pro tuto politiku ve východní Evropě. Předchozí rozbor pozadí smlouvy START II snad ukázal, že upadnutí do druhého extrému "partnerství za každou cenu" administrativě USA nehrozí. Ve vztazích mezi USA a RF je dost sporných bodů a obě strany si to uvědomují. Sporné body jsou samozřejmě také ve vztazích trojúhelníku USA -- Evropa -- Rusko, navíc se všemi otazníky souvisejícími s tzv. evropskou identitou či se zájmy jednotlivých evropských zemí. Vtéto rovině je slouva START II pobídkou pro Evropu k realistickému a koncepčnímu přístupu a k iniciativnosti.

Jedním z momentů takového reálného přístupu je uznání faktu, že Írán nepředstavuje žádnou vojenskou hrozbu pro evropskou bezpečnost. Konflikt, který se postupně vyostřuje kolem Íránu, má regionální povahu a rozdmýchává ho, obecně řečeno, Západ. Jedním z hlavních cílů tohoto konfliktu má být zajištění přístupu k energetickým zdrojům Íránu a celého Středního východu cestou války. Je v zájmu Evropy, aby k takové válce nedošlo. Energetické problémy se mohou a musí řešit pokojnými prostředky a vzájemnými dohodami.

Proto by Evropa neměla být vstřícná k pokusům o využití "íránského problému" k dalšímu raketovému a protiraketovému zbrojení v Evropě, které by bylo zbytečné, drahé a kontraproduktivní.

Dvacáté století skončilo roku 1989, už dlouho jsme ve dvacátém prvním. Není jisté, že bude hezčí než to předchozí. Určitě ale bude jiné. Přesto by racionální přístup k dějinám měl snad vycházet z premisy, že má smysl usilovat o to, aby budoucnost byla o něco lepší a ne horší než minulost.

Vytisknout