Námitky zaujaté obhajobě

7. 4. 2010 / Pavel Urban

To ovšem záleží na použitém měnovém kurzu. Při vhodné definici jeho vývoje můžeme třeba zjistit, že československý ekonomický zázrak trumfl i Saúdskou Arábii. Pan Nevařil je ovšem skromnější a tvrdí, že do roku 1989 klesla tržní cena dolaru pouze na 15 Kčs.

Pokud si dobře pamatuji, na ulicích českých velkoměst se americký dolar prodával za cenu několikanásobně vyšší. Byl to trh okrajový a navíc nelegální, ale jiný neexistoval. Československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou a pro západní subjekty měla smysl jen jako turistické poukázky do maloobchodu. Jinak byly veškeré obchody s Československem účtovány v "tvrdých". Na jakém konkrétním skutečném trhu se tehdy skutečně prodávala a kupovala československá koruna za 1/15 dolaru a v jakém rozsahu ?

Pokud bychom celou československou ekonomiku redukovali jen na turistický ruch, pak bychom se možná na těch 15 Kč/dolar dostali. Pan Nevařil ovšem píše o ekonomice jako celku. Tam patřila například i mladoboleslavská Škodovka, která (opravte mě, jestli se mýlím) "vyráběla" západoněmeckou marku za 25 Kčs. Jinak řečeno, na jeden dolar tržby připadalo zhruba 40-50 Kčs nákladů. To už by bylo v relacích veksláckých kurzů.

Tento nepoměr lze vysvětlit trojím způsobem. Buď československý zahraniční obchod řídili naprostí idioti neovládající ani elementární kupeckou ekonomii. Nebo tehdejší československé vedení z nějakých neznámých důvodů vykořisťovalo vlastní pracující lid ve prospěch západního kapitálu. (Včetně německého!) Třetí možností je, že ten dolar soudruhům za to prostě stál. To by znamenalo, že se Nevařilovo srovnávání československé socialistické ekonomiky se Západem i s polistopadovým vývojem opírá o čísla, která nemají praktický smysl. Nemám na mysli fyzické ukazatele (není pochyb, že v absolutních hodnotách Československo nahoru šlo), ale jejich ocenění. A srovnání se Západem, který dokázal razantně zvednout spotřebu a životní úroveň i bez toho, co se dnes označuje jako "komunismus". Byla to éra levné ropy, mimořádně (byť dočasně) příznivé demografické struktury, rozvojového světa, který bral všechno a nulové čínské konkurence. Tyhle "obtížné podmínky" mělo ovšem socialistické Československo pro svůj "ekonomický zázrak" také.

Osobně preferuji třetí možnost. Koneckonců, kvalitu socialistického ekonomického rozvoje názorně předvedli po svém sjednocení Němci.

Pan Nevařil deklaruje svůj článek jako pokus o "podání této nedávné historie jednostranným provokativním černobílým stylem hypotetického ,Ústavu pro studium oligarchického kapitalismu`". Dobrá. Vzhledem ke jeho levicové orientaci je logické, že ke kapitalismu a trhu přistupuje přinejlepším se značnou skepsí. Navzdory tomu všemu by jako ekonom měl vědět, co adjektivum "tržní" ve skutečnosti znamená. Pokud tvrdí, že tržní cena dolaru byla v roce 1989 15 Kčs, pak nejde o jednostrannou interpretaci faktů, ale o vytváření faktu zcela nového. Jinak řečeno o docela obyčejnou lež. Kterou ovšem pan Nevařil odmítá, ta patří k vyznavačům dnešních manýrů.

V druhém článku "Demokracie nebo demokratura?" se pan Nevařil zabývá především otázkou "vlády lidu".

Začněme třeba volební účastí. Nízká volební účast obecně skutečně naznačuje odcizení mezi občany a politiky. Pokud někdo nechodí k volbám vůbec nebo jen k volbám obecním, pak to může být i vědomý protest proti současným poměrům v české parlamentní demokracii. Pokud ovšem někdo chodí k volbám do sněmovny, ale volit do "nedůležitého" Senátu se už neobtěžuje, pak tím deklaruje něco trochu jiného. Mnozí voliči se ani netají tím, že jde o "ztrátu času". Senát není zrovna nejdůležitější volenou institucí v této zemi. Ale, na druhou stranu, jít jednou za šest let k volbám snad není tak velká oběť, i kdyby šlo jen o gesto. Tito lidé v podstatě vzkazují svým politikům : dejte nám to, na co máme nárok a neobtěžujte nás s detaily. Alespoň v tomhle případě nezůstává hlas lidu nevyslyšen...

Podobně slabou voličskou podporou trpěly donedávna i krajské úřady. To už neplatí, neboť ODS se podařilo je "legitimizovat". Zásadní změna společenského systému nebyla nutná, stačilo zavést poplatky ve zdravotnictví. Těžko říci, jak tahle kauza nakonec dopadne. Nelze však popřít, že český volič tentokrát zareagoval. A jím zvolení politici v rámci svých možností také.

Takže ono to jde, když se chce. Jenže se musí chtít, a to zase závisí na skutečně pociťované důležitosti problému. Situace je dnes zhruba taková, že kvůli miliardovým únikům ze státní kasy nadáváme, kvůli třicetikorunovým únikům z kapsy vlastní chodíme k volbám a kvůli benefitům jsme připraveni stávkovat. Pokud jsou lidé ochotni bojovat za ideály aspoň tehdy, když je k tomu tlačí jejich peněženka, pak snad ještě není vše ztraceno. Nicméně zatím lze říci, že má-li být demokracie vládou lidu, pak se vládce této země moc zodpovědně nechová.

Abych byl vůči voličům, ale i politikům spravedlivý, jde o problémy s různou složitostí. Poplatky a benefity lze jednoduše zavést či zrušit; s korupcí to takhle jednoduše nefunguje. K tomu je nutné se zajímat o detaily, o to, jak to doopravdy funguje v konkrétních případech i v boji proti korupci, jaká je atmosféra v příslušných policejních oddílech atd. Není to jednoduché.

Jenže skutečné vládnutí jednoduché není. Je to dřina. Jedna z věcí, kterou měli společnou Tomáš Baťa a Josef Stalin byla enormní pracovitost. Opakem takovýchto lidí je teoreticky mocný, ale prakticky neschopný šéf. Šéf, který se zajímá jen o své výhody, ze svých podřízených zná jen nejbližší náměstky a ani u nich pořádně neví, co doopravdy dělají. Takhle řízené instituce zpravidla nenaplňují očekávání v ně vkládané. Samozřejmě lze tvrdit, že chyba je v systému, který dává onomu šéfovi příliš malé pravomoci.

Podobné je tomu ostatně i s majetkem. Dejme tomu, že se majetek, "ukradený" po Listopadu českému lidu skutečně zpět do jeho rukou navrátí. Co s ním ten český lid bude dělat, když nedokáže pořádně ohlídat ani ten omezený kapitalistický stát ? Samozřejmě, v praxi se najde dost asistentů, kteří budou tomu lidu podle potřeby pomáhat. Ale to bychom byli tam, kde předtím.

Osobně zastávám názor, že kdo chce mít velký majetek, musí být dost bohatý, aby ten majetek uživil. Nebo dost šikovný, aby ten majetek uživil jeho. Pan Nevařil to vidí jinak. Podle něj se skutečně bohatý člověk může už jen flákat a své podniky svěřit jiným. To skutečně může. Jenže ti jiní většinou mají tendenci hájit především vlastní zájmy. Čím méně se majitel o svůj majetek stará, čím méně ví o tom, co se v těch jeho podnicích děje, tím větší je pravděpodobnost, že se tyto zájmy rozejdou. Státní majetek není jediný, který se dá tunelovat. To by mohla potvrdit řada porevolučních zbohatlíků.

Zdá se mi, že si pan Nevařil představuje vládu i majetek jako Hurvínek válku. Nebo, což je v jeho případě pravděpodobnější, předpokládá tuto představivost u čtenářů. Vzhledem k vlastním zkušenostem z podobných diskusí nepochybuji, že se v mnoha případech strefil. Dokud jsou takovíto lidé v opozici, příliš to nevadí. Mohou sice komplikovat konstruktivní řešení, jak píše Ladislav Žák, ale zrovna v tuhle chvíli toho moc ke komplikování nemáme. Horší je, když jejich pravda zvítězí a oni mají nastolit to, o čem všichni vědí, jak to vypadat nemá.

Vytisknout