Mravní nadřazenost samozvaných mírotvorců

8. 4. 2010 / Radek Mikula

Epistemologie

To slovo či pojmy od něj odvozené nebo výraz, ze kterého bylo samo odvozeno, na nás vykukují z odborných článků nebo z textů, které chtějí vypadat akademicky. Epistemologické postoje, směry, problémy, epistémé... co google ráčí. Elektronická pomůcka nám ovšem také prozradí, co komplikovaně znějící termín znamená - Epistemologie: nauka zabývající se procesem poznání a jeho mechanismy a vztahem mezi poznáním a skutečností. Základem slova pak je řecké epistémé čili rozumění v teoretickém smyslu.

Cynismus Dobra a Zla

Považuji za potřebné začít mírnou sebekritikou. Z reakce pana Čiháka jsem pochopil, že již samotný název mé reakce byl poněkud zavádějící, když nad obsah jeho článku stavěl otázku Pietní soucit, nebo politická manipulace?   Mohlo mi dojít, že svou povahou může být dost snadno obojím, přičemž výrazem soucitu upřímným a manipulací nevědomou. V té však, jak se mi zdá, pokračuje i ve své odpovědi na mou reakci. Poukazuje na „obrovské množství obyčejných lidí, kteří mají dost svých starostí, jak vůbec vyžít“ proti nimž stojí „všichni ti političtí křiklouni [, kteří] jsou ve skutečnosti jen prospěcháři a 'privatizéři' na n-tou“. Skoro mám pocit, že (nejen) v jeho očích jsem se svou kritikou stal jedním z „ideologických teoretiků“, což nejspíš má být odrůda příbuzná zlořečeným politickým křiklounům. Takový způsob uvažování by znamenal vytyčení dělící linie mezi obyčejnými poctivci plnými existenčních starostí a politickými demagogy, kteří zneužívají své postavení k tomu, aby uskutečňovali své pomatené státoprávní vize, a kteří jsou skrytě či otevřeně podporování intelektuály, jimž jsou prostí lidé lhostejní.

Ačkoli se nyní přiznávám ke své srbofilské motivaci, v předchozím článku jsem se velmi snažil, aby z jeho obsahu nebylo zřejmé, jaký je můj postoj k bosenskému konfliktu, který je momentálně ve studené fázi. To je druh psaní, která mj. Britské listy marně požadují od českých novinářů. Má-li pan Čihák dojem, že jsem ideologickým teoretikem, musím se ptát, jakou ideologii jsem podle něj ve svém článku zastával. Možná měl spíš na mysli, že se dopouštím přílišného abstrahování od konkrétního živého utrpení a stejně konkrétního smrtícího násilí. Je ovšem rolí politické filosofie, aby kladla zevšeobecňující otázky a pátrala po kořenech společenských konfliktů. O to se nejsa filosofem pokouším a volám po opuštění půdy emocí a vstupu na terén věcnosti. Mnohým připadám jako cynik, který zesměšňuje nářky nad stařenkou, které byla připravena o celoživotní tvrdě vydřené úspory.

Přesto jsem přesvědčen, že i v takové situaci jsou spíše než plamenné projevy morálního pobouření na místě prachsprostá matematika a právo, které chladně a bezcitně vyčíslí způsobenou škodu, zjistí, jak k ní došlo a vyhledají cesty efektivního řešení. Výsledkem však nakonec může být i závěr, že vlastně k žádnému podvodu nedošlo. Přede mnou a před čtenáři stojí otázka, kdo je skutečně vinen válkou v Bosně. Ve své polemice bych se chtěl pokusit rozebrat způsob, jakým se v našich i západních sdělovacích prostředcích o tomto konfliktu už téměř dvacet let informuje. Nejde tedy jen o texty J. Čiháka, které ovšem tento způsob velmi názorně ilustrují.

Západní angažmá v Bosně a Hercegovině

S článkem Děsivé výročí obléhání Sarajeva je spojen zásadní problém. To, co autorovi chybělo na objektivní analýze příčin bosenské války, pak jakoby doháněl předestíráním potřebného řešení, kterým mu byl vojenský zásah zvenčí. Svou vzpomínku na obléhání Sarajeva uzavírá popisem tiskové konference tehdejšího generálního tajemníka OSN, na níž se rozrušená novinářka dožadovala zákroku na podporu obleženého města:

„Myslíme si, že jste vinen naším utrpením. Co chcete, aby se stalo, než něco uděláte? Kolik ještě musí přijít obětí, než zareagujete? Copak není dvanáct tisíc dost? Přejete si patnáct nebo dvacet tisíc? Pak už to bude dost?“

Tragický dojem ze setkání s představitelem světové organizace shrnuje autor do věty:

„A skutečně bychom si měli připomínat tyto nedávné hrůzy, abychom se z nich poučili a abychom už neopakovali selhání, jakých jsme se jako 'Západ' dopustili právě za oněch dnů.“

Poté J. Čihák přechází k popisu „buranské fanatické nenávisti feudálního typu, která své vůdčí archetypy vyhrabávala v temných hlubinách uplynulých staletí“, tedy  ke svému blíže nezdůvodněnému pohledu na mentální stav bosenskosrbské společnosti nebo přinejmenším její armády. K tomu dodává, že:

„Vůči této nenávisti bohužel vyspělý Západ znovu fatálně selhal a znovu po desítkách let špatným příkladem předvedl, že zlu není možné ustupovat.“

Tomu nedokáži rozumět jinak, než že  Dobro (Západ) selhalo ve svém boji se Zlem (bosenskými Srby). Nikde to takto přímo není konstatováno, ale jak jinak vyjádření autora chápat, než že západní země měly nejen právo ale přímo povinnost intervenovat proti Srbům? Ve své replice Byli jste někdy v Bosně? přitom můj oponent tvrdí:

„Západ je, pane Mikulo, do utrpení místních namočen stejně jako nacionalističtí běsové vzešlí z Bělehradu a posléze ze Záhřebu.“

Znamená to tedy, že podobně vyčítá tehdejšímu Chorvatsku a Jugoslávii, že neposlaly své jednotky Bosny? Nebo měl Západ nějaký zvláštní druh odpovědnosti? A pokud ano, tak z čeho vyplývá? Jistě ne z toho, že „Západ se už po desítky let chová nadřazeně a imperiálně, v souladu se svými záměry“, ani ze skutečnosti, „že Západ si opět osobuje právo být nadřazeným arbitrem a příp. se snaží 'dát v zájmu nestrannosti ruce pryč', zatímco je přímým spoluviníkem bídné současnosti.“

Z čeho potom ale odvodit hypotetickou zodpovědnost západních zemí za vývoj v Bosně a Hercegovině? Neumím si na tuto otázku odpovědět.

Spoluvina a neutralita

Argumentace J. Čiháka navíc trpí zvláštní neurčitostí, která provází jeho výtky západním mocnostem. Když s jistými obtížemi sestavíme dohromady podstatu jeho úvah, vyjde nám, že Západ nese spoluvinu na válce, protože „místo ozbrojených jednotek poslal vysloužilé senilní diplomaty“. Přičemž tyto jednotky měly „zasáhnout a zastavit násilí (ostatně ponoukané řadou západních činitelů a mecenášů) „. Jestliže však tedy západní jednotky měly zasáhnout proti násilí ponoukanému západními činiteli, nebylo by jednodušší, kdyby zasáhly rovnou proti těmto činitelům? A proč zrovna od západních jednotek pan Čihák tak úporně očekával zásah, když činitelé, kterým byly podřízeni, v tomto střetu rozhodně – jak sám tvrdí – nebyli neutrální? Pokud i za těchto okolností vidí v NATO (to je přesnější označení onoho Západu) sílu, od které bylo třeba čekat řešení, pak to ukazuje, že navzdory vší kritice, kterou vůči tomuto Západu směřuje, přinejmenším podvědomě přiznává euroatlantickým mocnostem světodějné postavení, roli železné pěsti Dobra. A velmi ho rozhořčuje, když tuto úlohu neplní. Jeho více či méně otevřená prohlášení o nutnosti útoku NATO na bosenské Srby mě vedla k obvinění z militaristické agitace. Pokud totiž NATO mělo před osmnácti lety o své vůli zasahovat a zastavovat násilí v Bosně, proč by tak nemohlo činit kdekoli a kdykoli?

Vina a viníci

Můžeme se vyhnout otázce, kdo byl hlavním viníkem války? Základem mé kritiky článku o výročí začátku obležení Sarajeva bylo zjištění, že zdůrazňuje civilní oběti jedné strany, aniž by jakkoli řešil příčiny konfliktu. Autor uvedeného textu ve své následné reakci namísto požadovaných argumentů znovu  předkládá svůj pohled na válčící strany bez bližšího zdůvodnění, proč ho zastává:

„Trvám na svém tvrzení, že boje o Sarajevo a jeho obléhání nebyly v zásadě ani tak národnostní, jako civilizační válkou. Na straně jedné byli občané města, kteří se svým vzděláním, rozhledem, zkušenostmi, otevřeností a životním stylem byli oním 'západním' elementem – se svou touhou po občanské svobodě a určitých hodnotách, které jsou pro Západ onou modlou. Na straně druhé se postavila archaická fašizoidní ideologie rurálního, patriarchálního a přísně uspořádaného typu, která ve svém důsledku neuznávala jedince, ale v zásadě jen 'národ' – ovladatelnou skupinu, které je možno určit i to, co si má dát k večeři na talíř.“

S odkazem na autorovu předchozí charakteristiku Zapadu to pak vypadá, že Sarajevané byli „elementem“, který se  „chová nadřazeně a imperiálně“, zatímco jejich protivníci obviňovaní z „buranské fanatické nenávisti feudálního typu“ logicky vyvstávají jako objekty modernistické technokratické arogance. Takovým způsobem lze nepochybně vyvolat řadu dojmů, někdy i nechtěných, pravdy se takto ale asi nedobereme. Z dalších vět J. Čiháka se potom zdá, že je lepší se o to ani nesnažit. Mohlo by přece jít o „pitvání balkánského konfliktu na jednotlivé elementární viny bez přihlédnutí k souvislostem“, jehož protagonisté se „snaží tehdejší události zahrabat pod únavnou hromadu nesourodých faktů“. Směr této logiky tedy říká, že viníka určí obecné charakteristiky válčících stran a dále nad tím hloubat je spíše nebezpečné, „vždyť v tomto případě je více než zjevné, odkud vyšlehly první plameny válečného pekla. A Sarajevo jako takové to nebylo.“

Černobílý tisk

Metody, jakými naše sdělovací prostředky informují o bosenské válce, v drtivé většině případů vycházejí z premisy pana Čiháka, že  „v tomto případě šlo skutečně o poměrně jednoznačného primárního viníka“. Že tímto viníkem byli bosenští Srbové, má dokládat utrpení jejich obětí. Jenže takové hodnocení srbské viny jednak pomíjí utrpení bosenskosrbských obětí, jednak ignoruje politické souvislosti a kauzalitu bosenského společenského vývoje především  v letech 1991 až 1992, ale i dříve. Pokud bychom takový druh posuzování uplatnili na tichomořský konflikt, museli bychom dospět ke konstatování primární viny americké armády, jejíž bombardování způsobilo japonským civilistům ztráty neporovnatelné se škodami, jež utrpělo americké civilní obyvatelstvo (pokud nějaké takové ztráty vůbec nastaly).

Podstatná otázka?

Obávám se, že pro epistemologickou úroveň uvažování Jana Čiháka, který zřejmě v době války či v blízkém období v Bosně pobýval, je příznačná otázka, kterou mi v závěru své odpovědi klade. Ptá se, zda jsem byl v Bosně. To nemůže nevyvolat očekávání, že poté, co se nejen nezabýval otázkou politických kořenů války, ale dokonce i naznačoval, že pátrat po nich je nevhodné, deklaruje svou tehdejší přítomnost v Bosně jako argument, kterým autorizuje své zážitky a dojmy coby objektivní pečeť stvrzující protisrbský výklad konfliktu. Přes toto podezření neodmítnu odpovědět. V Bosně jsem byl před dvaceti osmi lety při návratu od moře. Jen jsem jí s rodiči projížděl a v paměti mi nezůstalo více než obraz starých žen v tradičních kalhotách jako symbol slábnoucího islámu.

Kdo patří na seznam militaristických agitátorů?

Jan Rovenský mě ve své poznámce vyzývá, abych analogicky ke svému označení prvního článku J. Čiháka za militaristickou agitaci považoval za militaristické agitátory všechny, kdo protestují proti civilním ztrátám v Gaze, při bombardování Srbska letectvem NATO, v Iráku, Afghanistánu a na severním Kavkaze. Dále prohlašuje, že „úmyslné zabíjení civilistů (ke kterému i v Sarajevu prokazatelně docházelo) je válečný zločin, který slušní lidé netolerují ani neomlouvají, a to bez ohledu na politická hlediska.“ Pokud bych si měl vytvářet takový seznam, pak bych si jako základní kritérium pro zařazení na něj samozřejmě nestanovil kritiku bezohledného vedení válečných operací. Podstatné by bylo, zda tato kritika ex post či pro futuro zahrnuje požadavek na válečný zásah třetí strany bez uvážení politických hledisek, která oběma autorům připadají tak nepodstatná v porovnání s jejich morálním rozhořčením.

Můj postoj je založen na obavě právě z tohoto moralistického hodnocení, které je příliš snadno manipulovatelné účelovou instrumentalizací ochrany lidských práv. Ta je používána k přesvědčení méně kriticky uvažující části společnosti, aby souhlasila s intervencemi, které mají zcela jiné cíle než zájmy obyvatel zemí, v nichž se válčí. Selektivní uplatňování lidskoprávní rétoriky představuje imperialistický prvek, který v této problematice nenachází Jan Rovenský.

Humanita versus politika?

Jsem přesvědčen, že lidskost musí být nejen součástí politiky, ale vysloveně jejím cílem. Každé politické řešení válečných konfliktů by tedy mělo být i řešením humánním. K němu ovšem nevede nahrazování politických hledisek hledisky humanitárními, která se mohou stát nástroji velmocenské manipulace, jež má za cíl suplování postupů v rámci mezinárodního práva svévolnými vojenskými akcemi, pro něž neexistuje právní obhajoba. Jejich neodůvodnitelnost je kompenzována nastolením nepolitické, mravní nadřazenosti samozvaných mírotvorců podepřené emocionálně působivými obrazy smyšleného či skutečného utrpení nevinných obětí. Takto nastolený primát citů nad rozumem nutně vyžaduje odmítání politických hledisek (J. Rovenský) a faktů (J. Čihák).

Vytisknout