Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti

Nejsou lidi -- cizí jazyky a loajalita

25. 2. 2010 / Věra Říhová

Jedna strana trojúhelníku -- stát naprosto selhala na úrovni základních škol i mnohých škol středních. Druhá strana -- zaměstnanci se nemají kde učit, nemají čas, peníze, schopnosti nebo je učení cizích jazyků vůbec nezajímá. Třetí strana -- podnikatelé spoléhají na předchozí dvě.

Kdo za současný stav může ? Všichni, ale nikdo si to nepřizná.

V devadesátých letech byla znalost cizího jazyka přidanou hodnotou občana a poptávka po těchto zaměstnancích byla velmi nízká. Dnes s otevřením volného trhu EU a vstupem ostatní na mezinárodní trhy se nízká poptávka stala vysokou nabídkou. Najednou firmy přicházejí na to, že schopnost cizojazyčné komunikace není pouze záležitost jednotlivého občana, ale také záležitost firemní. Chtěli by se rozlétnout do světa, ale nejsou lidi, cizí firmy přilétají, ale nejsou lidi.

Někteří mladí lidé, kteří se vydají po studiu do zahraničí, si stěžují, že v prvních dnech cizincům nerozumějí a trvá jim různě dlouhou dobu, nežli si zvyknou cizí jazyk slyšet a cizím jazykem plynně hovořit a nepřemýšlet nad každým slovíčkem. Ve škole se sice naučili slova, ale nenaučili se v cizím jazyce myslet.

Praha přišla s nápadem dotací na rozšíření vyučovacích hodin cizího jazyka o hodiny komunikace s rodilým mluvčím na středních školách. Praha nejvíce pociťuje absenci zaměstnanců schopných v cizím jazyce komunikovat. Je načase tuto praxi rozšířit po celé republice.

My starší máme s výukou problémy spíše časové. Kdo pracuje a má rodinu, nemá na učení čas, protože jazykové kurzy probíhají v odpoledních hodinách ve všední dny, kdo nepracuje, nemá na kurzy peníze. Dnes je hodně inzerátů na pracovní místa s požadavkem alespoň jednoho cizího jazyka, v některých případech dvou až tří. K tomu ale běžný kurz nestačí. Kde se tedy lidé mají učit cizím jazykům na komunikativní úrovni ?

V jedné firmě jsme o tomto problému mluvili na pozici účetních a ekonomů. Firmy dnes obchodují se zahraničím ve větší míře nežli dříve, na zahraniční trhy se dostávají i malé firmy. K tomu potřebují účetní a ekonomy, kteří si dokáží přečíst doklady v anglickém nebo německém jazyce, a nemohou je sehnat. Firmy se zahraničním majitelem mají často anglické nebo německé počítačové manuály a také manažery nekomunikující v češtině.

Ekonomické profese se už 20 let utápějí ve stále se měnících zákonech daňových, mzdových, personálních a obchodních, a nezbývá jim čas na výuku a průběžnou komunikaci cizích jazyků. Ti, co se cizím jazykům učili v devadesátých letech, už téměř všechno zapomněli. V tomhle směru je starší generace hendikepovaná více nežli generace mladá.

Je to i důsledek dlouholetého budování věkově rozdělených kolektivů, mladých nebo starších, generace nejsou promíchané a nemají možnost se vzájemně cokoliv učit. Starší nepředávají zkušenosti mladým, mladí neučí starší kolegy novým potřebným poznatkům. Generace se vzájemně neobohacují a ztrácejí na profesionalitě ve všech směrech. Dnes na to firmy doplácejí a těžko dohánějí ztracený čas 20 promarněných let.

Úřady práce nabízejí několik druhů rekvalifikací, ale žádnou, která by byla skutečně potřebná pro dnešní dobu. Jazykové kurzy pro nezaměstnané i pro zaměstnané všude chybí. Některé firmy proto zabezpečují vlastní kurzy pro zaměstnance, ale je jich zoufale málo. Zaspali jsme dobu nebo jinak řečeno -- ujel nám vlak.

Velkým problémem pracovního trhu je mediální propagace mýtů a různých nesmyslů. Bohužel se podle nich všichni chováme, absolventi škol už na škole vědí, že neseženou práci, protože nebudou mít praxi, my padesátníci se potýkáme s přesvědčením, že už jsme staří, opotřebovaní, "načichlí" socialismem, že se nic nového nemůžeme naučit podle přísloví o starém psu.

Chovají se tak i firmy, které pro jistotu absolventy a starší uchazeče nechtějí zaměstnat, protože nechtějí riskovat do oblasti, které nerozumějí. V novinách se přeci píše, že ostatní firmy to také nedělají a nejspíš vědí proč. Když se ale personalistů nebo podnikatelů zeptáte, proč absolventy a starší lidi nechtějí brát, nedokáží odpovědět.

Přitom právě mladí lidé mají předpoklady odbourat jazykovou bariéru starších lidí, od kterých přebírají zkušenosti. Tato metoda je velice úspěšná na základě fifty-fifty, ani jedna ze stran nemá pocit něčeho podřadnějšího, netrpí pocitem poučování, odbourává generační problémy. Co je však pro podnikatele nejdůležitější -- vzájemné školení je pro něho ZADARMO.

Velmi pěkně o tomto problému píše Pavel Šebek na stránkách jobs.cz v článku "Tajemství úspěchu? Stát nohama na zemi a věřit si". Článek se sice obrací k nezaměstnaným, ale má platnost i pro zaměstnavatele. Také někteří z nich by se měli postavit nohama na zem a začít si více věřit v oblasti zaměstnanců. Je totiž dost firem, které takovou firemní kulturu mají a mají tak velký náskok na trhu práce.

Spokojenost zaměstnance se odráží v jeho loajalitě vůči svému zaměstnavateli. Nekázeň zaměstnanců má vždy svoje důvody. Někdy jsou pouze finanční, někdy v nadměrných pracovních normách, někdy v nelidském zacházení se zaměstnanci a jindy jenom v hlouposti a neprofesionalitě majitele firmy.

Už jsem se zmiňovala o naturální kompenzaci nízkých mezd, ale krádeže zaměstnanců také vycházejí z pocitu, že když si ve firmě může cokoliv vzít majitel, proč by to nemohl dělat zaměstnanec. Majitel firmy má částečně pravdu v tom, že je to jeho majetek a může si z něho vzít, co chce. Trochu to připomíná staré socialistické časy, kdy heslo "Kdo nekrade, okrádá rodinu" se omlouvalo filosofií, že rodina je základ státu a státní majetek je všech a tudíž si všichni berou ze svého.

Většina zaměstnanců dnes má základní nebo dokonce velmi dobré povědomí o nákladech a výnosech. Ví, že všechno, co se ve firmě spotřebuje, se také musí z něčeho odepsat. Řídí se přitom filosofií, že když se může odepsat soukromá spotřeba majitele, proč by se nemohla odepsat i soukromá spotřeba zaměstnance, vždyť si zaměstnavatel o odepsanou spotřebu snižuje daňový základ, takže ušetří na daních. Některým zaměstnancům jejich pomýlenost nikdo nevysvětlí.

Těžko se vysvětluje i některým živnostníkům a podnikatelům, že firemní účet je sice JEHO a rodina je také JEHO, ale rodinu nelze do účetnictví firmy zahrnout. Znám několik lidí, kterým se mi nepodařilo vysvětlit rozdíl mezi soukromým podnikáním a soukromím rodiny. Jak to také pochopit, když stačí soukromou potřebu jenom správně pojmenovat a se správným názvem do nákladů zaúčtovat. Při daňových kontrolách to bývá velký problém.

Tak se například objevuje v účetnictví rodinná dovolená jako zahraniční školení či návštěva zahraničního partnera, s oblibou takový náklad nabízejí farmaceutické firmy lékařům jako odměnu za upřednostnění jejich výrobků. Žádný podnikatel nebude rozlišovat pracovní a soukromé jízdy u automobilu odepisovaného do nákladů. To už naštěstí pochopili i poslanci a zrušili knihy jízd živnostníkům a majitelům firem, protože to nic jiného nežli administrativní buzerace nebyla.

Loajalitu k zaměstnavateli by každý zaměstnanec měl mít, ale sám ji ze sebe nevydoluje. V devadesátých letech si majitelé prvních hypermarketů v ČR stěžovali na neschopnost loajality zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že to byli právě oni, kdo vnesl do naší republiky absenci dodržování zákoníku práce a postavili zisk nad zákony, byly jejich stížnosti spíše úsměvné.

Úsměvná už ale nebyla nedostatečná ochrana zaměstnanců ze strany státních orgánů a trvalo hodně dlouho, nežli si zaměstnanci prosadili právo na odbory a na dodržování alespoň základních lidských práv. Mnozí zaměstnavatelé mají problémy rozlišovat firemní a soukromé potřeby zaměstnanců, myslí si, že mimopracovní čas je jejich majetkem stejně jako čas pracovní.

Vyžadují, aby jim byl zaměstnanec k dispozici 24 hodin denně. Telefonují uprostřed noci, budí zaměstnance ze spánku a dožadují se okamžitého pracovního výkonu. Pokud to požadují od vrcholového manažera s platem od půl milionů výše, pak je to v pořádku, ale u nás to někteří vyžadují od zaměstnance s platem nad 15.000 hrubého.

To je to, co vyvolává pocit otroctví, protože jenom otrok je majetkem a jako takový je svému majiteli k dispozici 24 hodin denně za stravu, základní oblečení a ubytování. Dnes si majitel čas svého zaměstnance "kupuje" pouze na dobu určenou pracovní smlouvou, po ukončení pracovní doby je zaměstnancův čas jeho soukromím majetkem. A ten si zaměstnavatel musí připlatit nebo na něj nemá zákonné právo.

Pracovní smlouva není smlouva obchodní. Podpisem pracovní smlouvy nepodepisujeme nákup zaměstnance jako nákup movitého pracovního prostředku, ale kupujeme si čas, schopnosti a energii člověka. V obchodě si také můžeme vzít jenom tolik zboží, kolik si zaplatíme, jinak se jedná o krádež. Kdo dává zaměstnavatelům právo brát si soukromí majetek svých zaměstnanců zdarma ? Strach. Ten ale v zákoníku práce nemáme.

V pracovních smlouvám se často objevuje podmínka, že případné přesčasy jsou součástí platového výměru, zaměstnanec se musí sám rozhodnout, zda na takovou podmínku přistoupí nebo ne. Ve smlouvách není obsaženo, co se přesčasem přesně myslí, zda je to prodloužená pracovní doba, práce o víkendu nebo v noci, a v jakém množství času může být požadován.

V dnešní době hodně zaměstnavatelů porušuje zákoník práce a zneužívá strachu zaměstnanců z nezaměstnanosti. Nedobrovolná práce bez nároku na mzdu je jasná krádež. Zaměstnanci se chovají stejně jako při přepadení zlodějem na ulici či v bytě, z pudu sebezáchovy se nechávají okrást a zbytečně neprovokují. Ne každý se zalekne.

Několika lidem se podařilo domoci se svých nároků soudní cestou. Uschovali si potvrzenou skutečně odpracovanou dobu a zaměstnavatele zažalovali pro náhradu ušlé mzdy a náhradu léčby zdravotních následků z přepracovanosti nebo pracovního úrazu. Vím, že je to v dnešní době opravdu těžké, ale nikdo práva zaměstnanců hájit nebude, to musí udělat jenom oni sami.

Často se totiž dá se zaměstnavatelem rozumně domluvit. Někteří z nich jsou jenom vorkoholici a neuvědomují si, že jejich okolí nemá stejné kapacity, nebo vidí velké možnosti na trhu a nevidí nedostatek možností vlastních. S některými se musí jednat delší dobu a od některých je lepší odejít. Život je boj v každé době a za každého režimu.

Vytisknout