Mají lidé u moci vůbec rádi demokracii?

23. 2. 2010 / Ivo Šebestík

Občan je mírou všech věcí. Je to milovaný despota, jemuž politik slouží do roztrhání těla. Asi jako Švejk císaři pánu. Dotknout se nějak nelichotivě občana a demokracie znamená, že všichni ostatní politici se vrhnou na toho, kdo se na chvíli zapomněl, přeřekl, a tím prozradil utajované mínění.

Občan je fenoménem dvojího typu. Především je to Občan-pojem. Božstvo, kvůli kterému se v dané zemi všechno děje, a kvůli němuž stát vůbec existuje. Vedle tohoto Občana je zde konkrétní občan XY, který nikoho nezajímá. Občana deklarovaného Ústavou politik miluje horoucí láskou. Za nic na světě by nedopustil, aby se Mu zkřivil vlas na hlavě. Naproti tomu občana XY odbude s lehkostí sobě vlastní sekretářka ministra slovy o zaneprázdněnosti Jeho Vysokoblahorodí. Kdo je tedy Sluha a kdo Pán v tom zajímavém vztahu mezi občany a jimi volenými zástupci?

Deklarovaný občan je Pán. Jeho existence ovšem poněkud připomíná transcendentální jsoucno boží. Takového občana z Ústavy, deklarací a programů politických stran nikdy nikdo neviděl a ani nikdy neuvidí. Naproti tomu reálnými občany se republika jenom hemží, je jich všude až moc a pro politika-služebníka je pod úroveň se jimi zabývat. Představme si dům, ve kterém se jeho majitel dožaduje schůzky u svého komorníka, a ten mu posílá po kuchařce vzkaz, že nemá čas. Absurdní? Jaký je tedy vztah mezi občany a demokraticky zvolenými zástupci? Kdo je pán a kdo kmán?

Demokratické státy z jakéhosi podivného důvodu užívají pro představitele výkonné moci souhrnného označení, které by mělo každého demokrata vyděsit k smrti. Což kvůli tomu padla Bastila?! Jde o pojem, který více méně znamená totéž co české slovo "vláda". Například německé substantivum Regierung pochází z latinského regere, které překládáme jako řídit, vést, spravovat nebo ovládat. Další výrazy, zabydlené v indoevropských jazycích, pocházejí také z latiny, ze slovesa gubernare, jehož původním významem bylo zřejmě kormidlovat. Gubernaclum je kormidlo a gubernator kormidelník. Od kormidelníka vedla už jednoduchá cesta ke správci či vládci.

S pojmy, které lze chápat vícevýznamově, je ale potíž. Člověk si vyloží jejich význam po svém. Demokratičtí politici (včetně britského premiéra ze seriálu BBC "Jistě, pane premiére") se s oblibou drží významu "vládnout". Ač demokraté, chtějí svým spoluobčanům vládnout. Nikoliv "spravovat" jejich záležitosti, jak to laskavě umožňuje jiný význam téhož slovesa, který by se ostatně svobodným občanům měl zamlouvat více. Kdo, prosím vás, ve svobodné a demokratické zemi chce, aby mu někdo vládl? Občané potřebují svědomité, výkonné, neúplatné a odpovědné správce svých záležitostí, ne vládce. To jsme mohli zůstat ve středověku. Nebo jsme se tam propadli, i s Panem Broučkem, tentokrát všichni?

A tak politici nechtě prozrazují, co se jinak snaží ze všech sil utajit. Chtějí vládnout a moc jim náramně chutná. Moc je ostatně starší než demokracie. Je starší než aristokracie, oligarchie, plutokracie a než všechna další důmyslná a nespravedlivá uspořádání společnosti. Moc je starší než homo sapiens sapiens. Račte se postavit na půl hodiny před klec s paviány a uvěříte. Takže s mocí má problém i člověk vysoce kulturní, morální a zásadový, natož typický politik naší doby.

Dá se žádat od politika, který již dosáhl svého a volby ho usadily do křesla, aby ctil, respektoval, nebo dokonce miloval demokracii, která jeho úspěch má účinně omezovat? Kdo má rád okovy? Myslíte, že pes miluje vodítko, na kterém je uvázaný? Demokracie, kdyby byla vyžadována občany, střežena médii a dodržována politiky (nic z toho se neděje), pak by byla pevným vodítkem, uvázaným hezky nakrátko.

Demokracie a moc jsou antagonismy, a to dokonce jedny z nejpříkladnějších. Tvrzení politiků, že "vykonávají moc demokraticky", zní jako chlouba, ale je to skrytý nářek. Politik pouhou jedinou minutu po vyhlášení volebních výsledků shazuje ze sebe demokracii jako předvolební břemeno. Dokud byl v opozici nebo prostě stál stranou hlavního politického proudu, bylo v jeho upřímně míněná slova o demokracii možno i věřit. Demokratické principy totiž v dané situaci pro něj představovaly jedinou legální možnost, jak se dostat k moci.

Demokracie byla lanovkou vedoucí na vrchol. Kdo by ji haněl, dokud jede vzhůru. Zároveň byla ale bazénem s ledovou vodou, do kterého musel politik před volbami skočit, topit se v něm, modrat po obličeji, a přesto směrem k voličům zářit blahem. Předvolební kampaně ostatně nejsou žádnou selankou. Agentury, které je organizují, dokáží znechutit voličům i jinak přijatelného kandidáta. Přinutí jej, aby vypadal i mluvil jako někdo, kdo právě spadl z Marsu. Na billboardech pak tito kandidáti připomínají hejna tučňáků usilující o post ledního medvěda.

Po volbách ale politik, již hezky vykoupaný, ve froté župánku, navoněný, s dýmkou v ústech a sklenicí skotské v ruce leží na lehátku a s krajním opovržením pozoruje bazén, ve kterém se ještě před chvílí topil. Tak, tohle má na čtyři, pět či šest let za sebou. A teď nechce nikoho a nic slyšet. Mnohé voliče stále ještě překvapuje okamžitá změna v chování politika, k níž dochází v okamžiku, kdy se dozví, že křeslo je již připraveno. Jako když před dítětem rozsvítíte vánoční stromeček. Nevidí tatínka, ani maminku, jen lesklé obaly dárků. A už je škube ručkama a všude po zemi se povalují cáry demokracie.

Co tedy z toho plyne pro občana? Že je dobré nežádat po lidech v politice nemožné, ale mít na mysli, že opoziční politik může být dočasně demokratem, právě tak jako demokraty s ručením omezeným jsou všichni kandidáti po dobu předvolebního boje. Demokracie je raketou, která vynese modul s politikem na oběžnou dráhu. Tam raketa odpadne a politik-modul zamíří ke svému cíli. Dobro došli!

Vytisknout