STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Kritika kritiky, princezna Regina Habsburská a Český lev 2009

24. 2. 2010 / Josef Brož

Nikdy nejde ale pouze o snahu zabývat se problémem samým, vždy to má svého druhu také nesmírně důležitý rys sebezpytu, po němž by mělo následovat očištění.

Kritika / O kritice. Minulý týden se do toho dopustili v denním tisku, Mladé frontě Dnes a Lidových novinách, dva slovutní pisatelé, kteří toho, myslel jsem si dosud, nemají snad ani zapotřebí: spisovatel Pavel Kohout a kritik Vladimír Just.

Oba autoři použili k tomu velmi expresivních titulků. Kohout, ve svém pravidelném sobotním fejetonu Trilobit, píše o "samozvaných bodygárdech", Just zase láká na svůj esej titulkem o "krvavém Jindřichovi".

U spisovatele Kohouta, který vyniká v Trilobitu pravidelně zajímavými a povětšinou laskavými postřehy z výše své bývalé vídeňské secese, jde o zajímavé taktizování kolem dvou představení, která zhlédl. Řeč se točila kolem hojně propíraného Čekání na Godota v Národním divadle a značně nadsazeném přijetí Peněz od Hitlera ve Švandově divadle. Na adresu prvního kusu spisovatel a básník procedil, že "vzdor tvrzení, že spatřím příšerný potrat", dostalo se mu potěšení představením "velice divadelním" při němž jej neuspala žádná "vznešená nuda". Oproti tomu míní, že kus druhý je "sice záslužnou, ale slabou hrou, kterou nespasí ani už standardně skvělý výkon Marie Málkové".

Kdybych takové výroky četl u kritika, řeknu si, že tím sleduje nějaké jiné cíle: v prvém případě třeba snahu podpořit vlivného a staronového šéfa činohry Michala Dočekala, v případě druhém zase třeba zapadlou subretu, která je ve stínu velké herečky. Protože se ale jedná také o básníka dramatického, očekávám, že jeho příští hra nebude sehrána právě na scéně Švandova divadla, nýbrž mířit bude spíše do divadla Národního. Přesně v tomto duchu totiž přisuzuje Kohout kritikům nedostatek vlastní invence, neboť v jejich pokřiveném zrcadle vidí pouze "závistného ducha".

Co ale, když je tomu jinak? Spisovatel, kterému vadí některé ženy v kritických rubrikách a "nefér surovosti a sprostoty", neměl by se jich sám dopouštět. Možná, že jen viděl představení, které oproti premiérám na jedné straně uzrálo, na druhé straně okoralo. Možná, že nic víc a nic míň.

V případě kritika Justa, o němž jsem tu psal již vícekrát, jde vlastně jen a jen o sebezahleděnost. Nic proti tomu, každý má právo na svou ostentativní figuru, kterou chce dokázat všem a každému, že bez něj by se neobešla ani jedna premiéra, ani jedna vernisáž. Co ale dělat s úvahou, že "úroveň naší kritiky je bídná, ti, kdo ji provozují, trpí stádním syndromem a média, která by ji měla pěstovat, touží jen po povrchnostech, plytkostech a senzacích"? To je asi tak významné sdělení, jako že zítra už nebude sněžit, a místo toho bude pršet. Sám kritik Just, který před časem v podobném duchu pronesl příspěvek na univerzitní půdě v Olomouci (zveřejněno na dvou tiskových stranách v Literárních novinách č. 51/2009), je živoucím důkazem, že tomu tak není. Na univerzitě, kde vychovává své následníky má navíc vskutku výjimečnou příležitost tomu vzdorovat vlastní setbou. Pokud ovšem padne na úrodnou půdu...

Nad kritikou se prostě vždy žehralo, asi tomu nemůže být jinak, vždyť ona ze své vlastní podstaty nikomu nemůže vonět. A to přesto, že občas se najdou tací jedinci, kteří budí úžas svou duševní výbavou. Kohout takto zmiňuje z českého prostředí Sergeje Machonina, Just zase Jindřicha Vodáka. Ano, oba jistě byli výjimeční, ale oba se také mýlili: stejně jako se mýlil F. X. Šalda, o jehož nedostatku "vlastní invence" se dnes nikdo neodváží pochybovat -- jeho Zástupové (1921) se ale zrovna nehřejí na českých scénách. Úvahy Vodáka o socialismu z časopisu Jeviště (1920) by kritik Just označil v duchu svých šlehů nejspíše za kryptokomunistické. O tom, čeho se kdy dopustil tolik vyzdvihovaný Sergej Machonin, napsal naštěstí on sám v knize Příběh se závorkami (1995). Není nutné k tomu již nic dodávat.

Nekrolog / Regina Habsburská. O smrti Reginy Habsburské, manželky Otty Habsburského, se v českém tisku téměř nepsalo. A to i přesto, že tu existuje velké zalíbení v projevech souhlasu s principy "staré dobré" monarchie, a zvláštní inklinace ke každému, kdo má před svým jménem (již v roce 1919 zrušené) šlechtické tituly. Někteří tu dokonce zakládají i své= strany. Zesnulá Regina by ale byla v případě obnovy monarchie nejspíše císařovna, neboť právě Otto Habsburg, je synem posledního císaře Karla I., a tedy v logice nástupnictví korunním princem. Možnost je to ale, jak patrno, pouze teoretická. Sám Otto se všech svých nároků dávno zřekl. Naposledy rezignoval v roce 2000 dokonce na Řád zlatého rouna, tedy na dědičný nárok ve prospěch svého syna Karla.

Regina Helène Elisabeth Margarete princezna ze Saska-Meiningenska, se narodila 6. ledna 1925 ve Würzburku a zemřela 3. února v Pöckingu. Konec války pro ni byl obzvláště tragický, neboť její otec, který vstoupil do NSDAP v roce 1933, zahynul v sovětském internačním táboře rok po válce, když jí bylo pouhých 21 let. Sama se věnovala sociální práci a v Mnichově pracovala také v uprchlickém táboře.

Podobně jako i jiné rody, podílely se i ten její také na rozkvětu mnoha odvětví, jeden z jejích předků Georg II., kníže ze Saska-Meinnigenska, se zasloužil po francouzsko-pruské válce na rozkvětu divadla - sám byl dokonce režisérem a kostýmním výtvarníkem proslulého souboru Meiningenských, připomíná v rozsáhlém nekrologu list Daily Telegraph. Metoda Meiningenských, která se moc nelíbila kritiku Janu Nerudovi, ale předznamenaal moderní divadelní reformy, ať už máme na mysli Théâtre Antoine nebo MCHAT Konstantina Stanislavského.

O jejích politických názorech údajně nebylo nic známo, píše ojediněle dramaticky časopis Týden, což při pohledu na počet jejích dětí není ani divu. Celkem porodila dětí sedm: v 50. letech nejprve 5 dcer (Andreu, Moniku, Michaelu, Gabrielu a Walburgu) a v letech 60. vzápětí ještě dva syny (Karla a Georga). Celkem měla nakonec rodina Reginy a Otta mimořádný počet 22 vnoučat, a dokonce 1 pravnouče.

Událostí hodnou pozornosti byla také svatba 10. května 1951 (symbolicky na území bývalé rakouské državy Lotrinsko). Událost to byla nejen pro francouzské Nancy a sbor kostela františkánů, ale i pro poválečnou Evropu. Na výběr ale nemohlo připadnout v té době ještě okupované Rakousko: Otto na území Rakouska ostatně nesměl do 1966 ani vstoupit. Novomanželům nepožehnal nikdo jiný, než sám papež Pius XII. Pro ty, kteří se chtějí podívat, jak dlouhou měla nevěsta vlečku, nebo, jak vypadali její děti, doporučuji kliknout. Video zde.

A ještě jedna drobnost, která prošla bez velké pozornosti: Rakousko přiznalo dědičným nástupcům habsburského rodu právo být volen i do funkce prezidenta, oznámila rakouská Die Presse. Nynější prezident Hans Fischer z toho nemá "žádný strach". O habsburských nárocích informoval s odkazem na ČTK také euroskop.cz.

Ceny / Český lev 2009. Musím přiznat, že se na nové vyhlášení cen Český lev velmi těším. V moři zábavy, kterou tak bohatýrsky kritizuje Vladimír Just, je to zábava, která se mi prostě líbí. Referoval jsem o tom ostatně už loni. A dokonce ani u toho nemusím být, rád si to pouštím na vysílání České televize. Z čeho ale nemám radost, je jakési nevyřčené spiknutí akademiků ve prospěch filmu Protektor.

Možná to už vybízí sám název filmu Marka Najbrta, ale pláč Koruny české, řečeno s klasiky (Jakubem Arbesem a Václavem Černým), nemůže být větší. Sám producent Petr Vachler sice připouští, že to může dopadnout i jinak, ale už při nominačním večeru 6. února to vypadlo, že je vše jasné. Ceny už se v náruči Protektora mačkaly jako malé děti: zatím jsou dvě, od kritiků a portálu kinobox.cz. Nezapírám, že mi líbil přesně konkurenční film 3 sezóny v pekle režiséra Tomáše Mašína, ale to na věci nic nezmění. Protektor je prostě protektor a nic s tím neudělá ani třetí v závěsu Kawasakiho růže režiséra Jana Hřebejka, která právě dostala nějaké útěšlivé ceny v Berlíně.

Mimochodem, je ten český film nějaký zajímavý v poslední době, nemyslíte? Ale to už by bylo jiné téma, a místo pláče a štkaní bychom mohli být také jednou hrdí. Galavečer začíná 6. března, už příští víkend! Zatím se podívejte, kolik filmů bylo letos nominováno.

Vytisknout