Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti V

Slušné firmy

11. 2. 2010 / Věra Říhová

O trhu nepíši záměrně, protože jeho neviditelná ruka je jako pohádková klobáska, kterou svět neviděl. Politicky upletená síť kamarádšoftství není trh, podívejme se každý po svém městě, kde se občas "volné trhy" konají. Tam nejsou trhovci prodávající své výrobní přebytky, tam jsou zaměstnanci -- obchodní zástupci, kteří doprodávají ohlodané kosti a drobky z neprodejných skladových zásob.

Psala jsem v úvodu, že jsem se setkala 4x s přímým odmítnutím kvůli věku.

Některé firmy neumějí správně zadat inzerát, popsat své požadavky nebo se bojí veřejně napsat své skutečné potřeby. V jednom případě jsem to pochopila hned, jednalo se o práci skladové evidence a v inzerátu nebylo napsáno, že její součástí je ruční manipulace se zbožím. Uchazeč to může sice předpokládat, ale jistotu nemá. Majitel firmy se přiznal, že se bál takovou podmínku do inzerátu dát, aby to nevypadalo diskriminačně vůči ženám, ale že opravdu potřebuje fyzicky zdatného muže. Tohle odmítnutí diskriminací není, podnikatel mě pozval jako ženu i přes můj věk, který fyzickou zdatnost neslibuje, a podrobnosti jsme si slušně řekli mezi čtyřma očima.

Další tři odmítnutí kvůli věku už sice diskriminační bylo, neboť se jednalo o kolektiv mladých lidí, ale také mi to alespoň slušně řekli na osobním pohovoru a vzájemně jsme si vysvětlili proč. Například v jednom případě jezdí celý kolektiv na občasné výlety horolezecké, vodácké a podobně. Vím, co takové aktivity obnášejí, a opravdu už na to ve svém věku nemám fyzickou kondici.

Je, nebo není to diskriminace? Na jednu stranu má firma svoji pracovní kulturu, která ji vyhovuje, mladý kolektiv motivuje a sdružuje, zkušenosti starších lidí nepotřebuje. Ať si my starší o tom myslíme cokoliv, každá soukromá firma má právo si personální metodiku vybudovat. Na druhou stranu stojí otázka, proč "Tahle země není pro starý" , jak o tom psal jiný autor na BL.

Diskriminační jsou již samotné inzeráty, které rovnou upozorňují, že se jedná o mladý kolektiv a práce je vhodná pro absolventy, přestože slibují 20-30 tisíc Kč nástupní plat. Přihlásili jsme se na některé z nich a zjistili jsme, že se většinou jedná o podvodníky, kteří lákají mladé nezkušené lidi do kolektivu domovních prodejců -- například telekomunikace.

Na práce asistenční dobře hodnocené pro zaměstnavatele -- například právníky - se sice můžeme dívat jako na pracovní místa, která jsou v pořádku, problémem u nich jsou právnické koncipienční zkoušky -- rychlokurzy. Už jsem se o nich zmiňovala minule.

Vzhledem k tomu, že počet exekucí podnikových i soukromých prudce stoupá, přibývá také práce exekutorům a advokátům, kteří potřebují nutně asistenty a těch s právnickým vzděláním mnoho není. Podrobněji se k tomuto tématu vrátím v dalších dílech.

Proč nikoho ještě nenapadlo vybudovat si tým starších zaměstnanců nebo staršího člověka pověřit předáváním zkušeností mladým lidem a využít tak jejich kvality jako specifickou nabídku na trhu? Například v pořadu "Nedej se" si majitelka firmy všimla mateřského přístupu starší uchazečky k zákazníkům i spolupracovníkům a nabídla jí pracovní místo i přesto, že konkurz nevyhrála. To by český majitel firmy neudělal.

V loňském roce jsem se svou kamarádkou navštívila několik autosalonů a autobazarů, ale nenašly jsme jediný, kde by prodávající byla žena nebo starší muž. Všude samý mladý dynamický muž, který nerozumí potřebám žen -- řidiček a už vůbec nerozumí potřebám starší generace. Na jejich přístupu k nám to bylo vidět i slyšet. Někteří se nás dokonce nejdříve zeptali na barvu auta, všichni nám nabízeli velká osobní auta, přestože viděli naši drobnou postavu, mluvili o rychlosti, rychlém startu a dalších technických detailech, ale na to, zda budeme vozit děti nebo zda uvidíme přes volant, zapomněli.

Minimálně 15 let se všude hovoří o prodlužování věku lidí, aniž by to někdo pochopil. Vždyť dožijeme-li se 100 let, pak jsme my padesátníci teprve v polovině života. Budeme-li brát v úvahu, že věk zákazníků se pohybuje zhruba od 20 do 80 let, pak se vnucuje otázka, proč téměř nikdo nemá zájem o obchodní kulturu starší generace.

Najde se někdo, kdo bude mít odvahu zaplnit tuto "díru" na trhu? Na starší generace se díváme pouze očima výše sociálních dávek a vůbec si neuvědomujeme, že do důchodu odchází generace privatizační, jejíž velká část je dobře majetkově i finančně zajištěná (lidově se říká, že je za vodou).

Z diskuzí a zkušeností mnoha dalších lidí mohu konstatovat, že už těch sexy blondýnek a mladých dynamických mužů máme my zákazníci plné zuby a chtěli bychom být obsluhováni někým, kdo našim potřebám rozumí. Na modré a růžové košile usmívajících se mužů začínáme být alergičtí, odhalená ňadra a vyšpulené holé zadečky se přejídají i mužům (kromě puberťáků jakéhokoliv věku). Zákazníkům chybí rada odborníka, ale k tomu blíže v jiném díle.

Předmětem mnoha diskuzí byl problém ohlašování firem pro diskriminaci. Až na jednu velmi uraženou a rozhořčenou ženu jsme se všichni shodli na tom, že to není správná cesta. Proč udávat firmy, které byly natolik slušné, že upřímně sdělily kandidátovi pravý důvod nepřijetí?

Firmy, které se vymlouvají mnoha různými zástupnými důvody, jsou přeci horší kvůli svému lhaní, ale stěžovat si na ně nelze pro nedostatek důkazů. Majitelé a personalisté se naučili pár úředních zástupných vět, kterými uchazeče odbudou, pokud vůbec se mu ozvou. Podle dopisů, které dostávám i podle zkušeností lidí v mém okolí, se neozve až 90 % inzerentů.

Upřímně a nebojácně se vyjadřují pouze lidé s čistým svědomím, kteří se nemají za co stydět.

V praxi dopadaly důsledky ohlášení na úplně nevinné zaměstnance. Pokuty se rozpočítaly mezi ně, nebo se podnikatel naštval a firmu ukončil a zaměstnance propustil, nebo firma vyhodila personalistku za to, že se nechala nachytat.

To ale není účelem stížností.

Dalším problémem nepřijetí zaměstnance je jeho vysoká kvalifikace a jeho bohaté pracovní zkušenosti. Je to problém, se kterým se setkalo již hodně lidí. Také mně se dostalo rady, abych maximálně zapírala vzdělání a pracovní zkušenosti, protože jedině tak mám naději. Musím se přiznat, že si od té doby dávám pozor a pečlivě zpracovávám své životopisy pro každou firmu zvlášť.

Zvláštní kapitolou jsou motivační dopisy. Požadují je jenom některé firmy, především ty, které se řídí personální kulturou. Nesnáším je. Příliš mi připomínají komunistický kádrovácký styl. Vážené soudružky a soudruhy jsme nahradili váženou paní a pánem, ale jinak se rétorika nezměnila. Ztratila jsem naprosto přehled o firmách, které si můj životopis i s motivačním dopisem ponechaly v databázi. Co tam s nimi budou dělat, když se do nich stejně nikdy nedívají? U jedné prodejní firmy už mám v databázi životopis 3x.

Nejsem sama, kdo motivační dopisy nesnáší, nesnášejí je i někteří podnikatelé. Na otázku, zda musím k životopisu přiložit i motivační dopis, mi jeden podnikatel odpověděl, že jeho nikdo motivovat nebude, protože přesně ví, co chce a od nikoho se oblbovat nenechá. (Nakonec se ukázalo, že hledá někoho, kdo umí anglicky, německy, rusky a polsky, aby nemusel platit drahé překladatele, ale to v inzerátu vůbec nebylo.)

V jedné firmě přemýšleli o mém přijetí 2 měsíce, na jednu stranu mě nutně potřebovali, na druhou stranu mi ekonom na rovinu řekl, že si nemůže vzít účetní, která toho umí 3x tolik nežli on, protože při první dovolené ho budu muset zastupovat a jakmile vedení zjistí, že to umím, dostal by výpověď pro nadbytečnost.

Ani moje ubezpečování, že budu dělat jako že to neumím, ho nepřesvědčilo a moje přijetí neriskoval. Protože jinak mi prozradil dost personálních metod (jak sepsat životopis a motivační dopis podle požadavků v inzerátů) a poradil mi, kam se všude zadávají inzeráty na internetu a v kterém tisku, poradila jsem mu na oplátku, aby nebyl tak upřímný, protože bych klidně mohla zajít za ředitelem, vysvětlit mu, co všechno umím a nabídnout rovnou jemu úsporu pracovního místa ekonoma i s jeho platem.

Možná jsem pitomá, ale já hrubé záplaty přišívám jen na hrubé pytle, tak mě to rodiče a prarodiče naučili, a pak já mám své čisté svědomí ráda. Je to sice láska, kterou se člověk nepřikryje ani nenají, ale aspoň hřeje u srdce a vrásky nenadělá.

V jiném případě mi majitel firmy řekl, že nepotřebuje ekonomku, která je schopná mu "koukat pod prsty". Jedna z mých známých našla práci teprve tehdy, když začala tajit své vysokoškolské vzdělání (má 2 vysoké školy) a její nový zaměstnavatel je dodnes přesvědčený, že je středoškolačka. Podobné zkušenosti mi popisují čtenáři BL, kteří mi píší.

Co si o tom myslet? Strach zaměstnavatele z vysoké kvalifikace uchazeče musí mít své opodstatnění. Je to otázka konkurenceschopnosti českých firem na domácím i mezinárodním trhu. Všude se mluví o potřebě vzdělání, mladí lidé studují na zahraničních fakultách a získávají pracovní zkušenosti na zahraničních stážích a brigádách, ale doma v Čechách pak nenalézají uplatnění.

Je tím důvodem nízká kvalifikace majitelů firem ? Je to důsledek toho, že privatizace byla možností pro socialistické funkcionáře, jejichž jedinou kvalifikací bylo členství v KSČ, zatímco vzdělaní a schopní lidé neměli dostatek financí na počáteční investice ani možnost bezplatného převodu strojového zařízení a nemovitostí ze socialistických podniků do soukromé firmy ? Nebo je to neschopnost podívat se do budoucna, jak o tom píše pan Žák ?

Tyto otázky zatím ponechávám nezodpovězené. Nezájem českých firem o kvalifikované a starší zkušené lidi jenom vypovídá o tom, že český kapitalismus nebyl v posledních letech typickým kapitalismem, neboť konkurence firem byla postavená na známostech, na možnostech tunelování socialistického majetku a na korupci, nikoliv na poctivé práci kvalifikovaných lidí, kteří svými schopnostmi pomáhají firmách uspět na trhu.

Naštěstí je u nás hodně firem, které vyrostly na poctivých základech, zaměstnanců si váží a mají své místo v dodavatelsko-odběratelské síti. Neznám jejich počet ani nevím, jakým procentem jsou zastoupené českými majiteli a jakým majiteli zahraničními.

V každém případě i u nás máme továrny se zahraničním majitelem, kde si zaměstnanci své práce váží, nejsou fyzicky ani psychicky ztrhaní, mají slušnou životní úroveň a nechodí si po výplatě pro sociální dávky, přesto firmy prosperují.

Máme i české firmy s podobnou úrovní, jedná se ale spíše o drobné a střední podnikatele, kteří svou firmu vybudovali od základů a začínali "od nuly". Vědí, kolik úsilí je vybudování firmy stálo, váží si zaměstnanců, kteří jim v budování pomáhali, a vědí, nakolik jsou pro firmu cenní. Takové firmy jsou páteří naší ekonomiky.

Úspěch firmy je poloviční úspěch zaměstnanců, říká se. Já si myslím, že někdy i úspěch celý. Slušnou firmu poznáme podle klidného jednání jejich majitelů nebo zaměstnanců. Pro příklad se vrátím k práci skladníka. Majitel hledal zaměstnance do skladu a pečlivě hodnotil pro a proti u uchazečů, hledal někoho, kdo by dokázal být pro jeho firmu přínosem.

"Mně by nejvíc vyhovovalo mít tady ženskou na papíry a chlapa na ty bedny, protože ženská ty bedny neutáhne a chlap, kterej je fyzicky zdatnej, ten je zase bordelář na papíry a já se na něj nemůžu spolehnout. Ale odbyt teďka vázne a já si fakt 2 pracovní síly nemůžu dovolit."

Na takového podnikatele se uchazeč nemůže zlobit ani v případě odmítnutí. I slušné firmy jsou postižené krizí a musí řešit svoje přežití. Nevylévají si vztek na zaměstnancích, protože vědí, že bez jejich poctivé práce by krizi nepřežily.

Bohužel, v letošním roce jsem na slušnou firmu ještě nenarazila. 100% inzerentů jsou jenom podvodníci, bohužel už inzerují ve zvýšené míře i na Úřadech práce. Ale o tom zase někdy příště.

Vytisknout