Udržitelná míra sobectví

25. 2. 2010 / Petr Wagner

Jane Čulíku, myslím, že jste nakousl opravdu velké téma. Nejde tak ani o čipovou diagnostiku. Malárii je snadné diagnostikovat, ale o udržitelnou míru sobectví rozvinutého světa. Miliony dětí umírají na malárii, ale další miliony na banální onemocnění roznášené znečištěnou vodou, na následky podvýživy na onemocnění proti nimž je snadné a hlavně účinné očkování.

Nejde o složité věci. Většina je známá. Pitná voda, očkování, antibiotika, správná výživa.

Není potřeba strukturovat dle jednotlivých onemocnění. Ve skutečnosti je malárie relativně ekonomicky milosrdná. Bez ohledu na konec, trvá krátce. To nelze říci třeba o tuberkulóze nebo následcích podvýživy.

Peníze utracené za kosmetiku by stačily na vyřešení problému hladu. Peníze utracené za dva strategické bombardéry B2 + jejich logistiku by vyřešily problém hladu. Stejně jako třeba o týden zkrácená válka v Afgánistánu a její umenšené náklady.

Peníze jsou. Byly by i na léčbu leckterých nemocí v rozvojovém světě. Ale naše sobectví je deponuje do válek, a marnivosti. Chráníme je celními bariérami aby chudší byli ještě chudší. A ještě závislejší. Kupodivu to z neznámých důvodů považujeme za správné. Asi proto vznikl bezcelní prostor Evropské Unie.... V tom je totiž nejhorší poselství toho sdělení školitelky -- jsme závislí. Ano a my tu závislost cílevědomě pěstujeme. Závislý se dobře ovládá. Ale i ovládající se stává těžce závislým!

A proto pozor na hranice sobectví. Jednoho dne se v lepším případě probudíme v lahvi od octa nebo vůbec. Tak končí ti, kterým nestačilo být císařem, ale chtěli být BOHEM! A zlatá rybka nikde...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 25.2. 2010