Akademie vystrašených věd, aneb Unwanted - dead or alive

23. 2. 2010 / Karel Dolejší

V pondělí odpoledne jsem obdržel e-mail následujícího znění:

Politolog Norman G. Finkelstein, známý coby kritik "průmyslu holocaustu" obrazem miliónů vyhlazených ospravedlňujícího současné činy státu Izrael, byl tedy na poslední chvíli shledán pro českou akademickou půdu nepřijatelným. Oficiálně bez uvedení konkrétního důvodu. Ale my, co se pamatujeme, dobře víme, proč se tak stalo: Je zajisté podezřelý z toho, že naplil na hroby zavražděných, spřáhl se s krvelačnými zahraničními bestiemi a ždá si otočit kolem dějinné Štěstěny docela nazpátek.

Pondělního podvečerního setkání s Normanem Finkelsteinem v menším pražském sále Casa Gelmi se zúčastnilo odhadem dvě stě padesát zájemců, kteří před začátkem stáli frontu zhruba dvacetimetrovou chodbou až na chodník před budovu. Program zahájilo vystoupení feministky a fotografky Terezy Hendlové, jež představila výstavu fotografií z Palestiny umístěnou na levé stěně sálu a vysvětlila, jakým způsobem jí byly izraelskými úřady zabaveny snímky pořízené v palestinských oblastech na Západním břehu. Autorka hned v úvodu vysvětlila, že má řadu palestinských a muslimských přátel, a vlastně si cestou "potvrdila" jistý obraz událostí, s nímž do Izraele a na palestinská území odjížděla. Nevím jak ostatní, ale ve mě její vystoupení zanechalo dojem, jako by její pohled na blízkovýchodní dění nebyl docela pohledem nezaujatého pozorovatele.

Následovala projekce filmu Suta Jhallyho a Bathsheby Ratzkoff Peace, Propaganda, and Promised Land, který dekonstruuje obraz izraelsko-palestinského konfliktu předkládaný americkými médii. Autoři se zaměřili na způsob, jakým je obraz událostí na Blízkém Východě v USA filtrován, takže se ve výsledku diametrálně odlišuje například od britského zpravodajství o totožných událostech. Podle mediálního vědce Jhallyho jsou působící filtry celkem čtyři: První představují exkluzívní vztahy izraelského velvyslanectví s majiteli amerických médií, druhý důvěrný vztah s proamerickými politickými elitami, třetí izraelské PR úsilí v USA a čtvrtý, aplikovaný přímo na žurnalisty, Comittee for Accuracy in Middle East Reporting in America (CAMERA).

Středovýchodní reportér Independentu Robert Fisk ve filmu vysvětluje, že vydírání novinářů ze strany proizraelských nátlakových organizací je běžnou věcí; jsou opakovaně upozorňováni na "nepřesnosti", "nevhodné výrazivo", atd., zaměstnavatelé jsou žádáni, aby "nevhodné" zaměstnance propouštěli - takže mnozí prostě časem dostanou strach a začnou psát tak, aby neměli problémy.

Součtem působení všech filtrů je situace, kdy se v amerických médiích všechny případy násilí ze strany Palestinců podávají zcela bez kontextu, o třicetileté okupaci se nehovoří, ale namísto toho se násilné činy náhradně motivují údajnou iracionální nenávistí Palestinců k Izraeli. Každý ozbrojený zákrok Izraele na okupovaných územích je podáván coby "obrana", takže se v očích amerických mediálních konzumentů ze skutečných obětí stávají viníci. Dochází k takřka úplné ignoraci mírových iniciativ, zejména pokud jde o smíšené izraelsko-palestinské organizace.

Podle autorů filmu jsou dokonce i některá izraelská mainstreamová média vyváženější a kritičtější než naprostá většina amerických. Je to ale zřejmě nutné: Američtí daňoví poplatníci by jinak těžko souhlasili s financováním ohromné vojenské pomoci Izraeli ze svých daní.

Norman Finkelstein vystoupil v závěru večera a ve zhruba čtyřicetiminutové přednášce vyložil svůj pohled na izraelsko-palestinské vztahy. Problémy jsou podle něj ve skutečnosti mnohem prostší, než jak se je snaží předkládat americká média, jejichž prezentování událostí je postaveno tak, aby zakrylo některá fakta a odvádělo pozornost od podstatných otázek.

Finkelstein se odvolává na nálezy Mezinárodního soudního dvora v Haagu, Rezoluci OSN č. 242/1967 a zprávy mezinárodních organizací na ochranu lidských práv. Problémy vytyčení hranic, židovských osad na palestinských územích, otázka východního Jeruzaléma a otázka návratu uprchlíků nejsou podle něj "kontroverzními" tématy, protože v mezinárodním společenství v tomto směru existuje takřka úplná shoda. Izrael si nemůže přivlastnit území, která obsadil v roce 1967, na základě násilí, a je tedy povinen vrátit se do hranic z roku 1967, nikoliv licitovat o "sporných" územích. Ze stejného důvodu (na základě rezoluce OSN) jsou veškeré židovské osady na palestinských územích ilegální a je třeba je vyklidit, včetně těch ve východním Jeruzalémě. Izrael však vždy předkládá Palestincům podmínky, které zmíněným mezinárodně uznaným principům odporují, a zajišťuje si tak výmluvu, proč nejednat - protože palestinští představitelé nemohou přistoupit na ponižující kompromisy v těch nejzákladnějších záležitostech, aniž by podkopali svoji legitimitu mezi vlastním obyvatelstvem.

V otázce možné repatriace palestinských uprchlíků Finkelstein odkazuje na práce izraelských revizionistických historiků a jednoznačně odmítá izraelský mýtus, že tito lidé "odešli sami, aby udělali místo arabské invazi". Podle něj se většina současných odborníků shoduje, že po vyhlášení nezávislosti Izraele proběhlo fakticky etnické čištění palestinských území. Jednoznačnou představu toho, jak by to nyní mělo být s právem návratu, kompenzacemi atd., však "nežádoucí" politolog nepředložil; v diskusi se na to zeptal bývalý předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan, a dostalo se mu odpovědi, že je na Izraeli, aby přišel s konkrétní nabídkou.

Autoritou ve věci odpovědnosti za blízkovýchodní války je pro Finkelsteina bývalý šéf Jaffee Center for Strategic Studies Zeev Maoz, jehož studii Defending the Holy Land interpretuje jako důkaz, že žádná izraelská válka po Válce za nezávislost nebyla nevyhnutelná, a tudíž ani "obranná".

Americká média dle Finkelsteina soustavně ignorují zprávy mezinárodních lidskoprávních organizací, jako jsou Amnesty International nebo Human Rights Watch, o situaci na okupovaných územích. Známá "kontroverzní" Goldstoneova zpráva o operaci Lité olovo ale představuje přitom jen o něco mírnější variantu celkem dvanácti na sobě vzájemně nezávislých zpráv mezinárodních organizací o chování izraelských ozbrojených sil během operace v Gaze.

Některé Finkelsteinovy názory jsou zajisté vyhrocené. Jestliže například tezi o nezpochybnitelnosti principů stanovených mezinárodním společenstvím v otázce hranic podepírá argumentem postaveným na politické průchodnosti případné dohody v palestinském prostředí, měl by zřejmě vzít symetricky do úvahy i politickou průchodnost na izraelské straně. Je to nerado slyšeno, ale "čistá" principiální řešení mezinárodněpolitických otázek si zpravidla žádají mocenskou sankci, kdežto řešení kompromisní zase nebývají "čistá". V současné chvíli jsou však podobné zpřesňující úvahy nepochybně dosti okrajové, neboť především není pochyb o tom, že se dnešní ultrapravicová vláda Izraele s Palestinci vůbec na ničem dohodnout nechce. Za takové situace je ovšem kritika, a třeba i přehnaná, více než na místě.

Čím tedy vlastně Norman Finkelstein tolik vystrašil naše akademiky, že na poslední chvíli zrušili jeho vystoupení? Budou se napříště bát vyslovit název Organizace spojených národů či Mezinárodního trestního soudu? Bude na půdě AV ČR považováno za neslušné hovořit o Amnesty International? Jen aby ústupní anonymní následovatelé urgentních poselství odkudsi z neznáma jednou nelitovali, až zjistí, že Finkelstein pronikl do učebnic historie, zatímco po nich už neštěkne ani pes...

Hroby hrdinných osvoboditelů zůstanou v této zemi už navždy. Ale kam že se to vlastně poděl ten kdysi nekritizovatelný stát?

Vytisknout