Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti:

Nejsou lidi - řemesla

24. 2. 2010 / Věra Říhová

Důvodů je několik, všechny je neznám, ale za ty hlavní můžeme považovat nízký zájem o řemesla, specifikované pracovní úkony s novou technologií, nedostatečnou komunikativní úroveň v cizích jazycích, nekázeň zaměstnanců, velkou různorodost programového vybavení firem, nesoulad kumulovaných požadavků na zaměstnance, krátkodobost zaměstnání s častými rekvalifikacemi, nedostupnost přechodného bydlení a nedostupnost veřejné hromadné dopravy.

Nízký zájem o řemesla je dlouhotrvajícím problémem. Učňovské školy se začaly rušit již v první polovině devadesátých let pro nedostatek učňů nebo pro nedostatek učitelů a praktických mistrů. Při likvidaci státních podniků se většina firem zbavovala učňovských středisek jako přítěže. Ustálila se myšlenka, že případný nedostatek českých řemeslníků se snadno nahradí zahraničními dělníky, kteří jsou ochotni pracovat za velmi nízké mzdy a nejsou zatížení péčí o rodinu, kterou zanechali ve své vlasti.

Řemeslná práce dostala nálepku čehosi méněcenného, vhodného pro neschopné "socky", stala se symbolem životního neúspěchu, těžká dřina často za minimální mzdu většinu dětí od řemesla odradí. Svůj podíl má také zákonný zákaz práce dětí do patnácti let i formou výpomoci v rodinných firmách. Dětem chybí fyzický vývoj, odolnost, výdrž a vztah k jakékoliv práci. Mnoho dětí si představuje práci jako výmluvnost nebo sedění u počítače, popřípadě administrativu nebo umění.

Mediální kampani se podařilo vnutit občanům odpor k jakýmkoliv lidským pachům. Časopisy i přílohy novin jsou plné výuky k dokonalým nehtům, vlasům, sexy oblečení, ale zapotit se podle časopisů můžeme pouze ve fitcentru. To je jediné povolené pocení kulturně vyspělého člověka. Pot se stal symbolem bezdomovectví, symbolem opovržení.

Rozhodně  nevolám po návratu dob, kdy kosmetika byla přepychem Západu dobrým leda tak pro lehké děvy z baru, kdy společnost razila přesvědčení, že správný chlap musí smrdět jako kozel. Bez potu se ale fyzicky  pracovat nedá, především v letních měsících.

Kolik firem zabezpečuje hygienické podmínky svým zaměstnancům formou sprch s teplou vodou, kolik jich poskytuje hygienické a kosmetické přípravky, aby po pracovní době mohli zaměstnanci vyjít na ulici jako kulturní lidé ? Nevím, o žádném takovém průzkumu jsem nikdy neslyšela, ale znám firmy s hygienickým zázemím na vysoké úrovni a firmy bez zázemí.

Zaměstnavatelé mají na zaměstnance samé požadavky, což je jejich právem, ale někteří si dodnes nechtějí připustit, že zaměstnanci jsou vizitkou jejich firmy a tudíž přidanou hodnotou firemního jména. Kvalita práce zaměstnanců a jeho loajalita k firmě je přímo závislá na firemní kultuře.

Jedna metoda dobře funguje na zaměstnance i zaměstnavatele a to je dobře viditelná vizitka firmy. Každý zaměstnanec, který má logo své firmy na montérkové bundě nebo na autě, ví, že každý občan může kdykoliv zatelefonovat jeho zaměstnavateli. Každý občan také vidí, v jakém pracovním oblečení zaměstnanci firmy chodí. Žádný řemeslník s firemním logem na pracovním oděvu si nedovolí vysedávat v pracovní době v hospodě, jako tomu bylo kdysi. Pracovní oběd není vysedávání, pokud netrvá 2 hodiny.

Logo firmy na autě usměrňuje profesionální řidiče, neboť obsahuje telefonní číslo a plní tak nejenom funkci obchodní reklamy, ale i kontroly chování řidiče. Naši občané si rádi postěžují majiteli firmy, pokud je řidič na silnici neukázněný. Ohrožuje tak nejenom ostatní řidiče, ale také firemní majetek.

Pamatuji si na jednoho svého zaměstnavatele, který mi řekl, že ve starých kozačkách nebudu chodit po jeho firmě, kam přicházejí jeho zákazníci. Odpověděla jsem mu, že až si z platu, který mi dává, budu moci nové kozačky pořídit, ráda si je koupím. Překvapeně se na mě podíval a pak mi dal tisícikorunu, poslal mě okamžitě do města se slovy, abych se bez nových bot nevracela. Dodnes na něho ráda vzpomínám, měl sice drsné metody, ale byl natolik inteligentní, aby věděl, co jeho firma potřebuje a byl ochoten pro to něco udělat. Dotáhl to daleko i vysoko.

Starší generace vynikajících řemeslníků odešla do důchodu a není nikdo, kdo by je nahradil. Na trhu chybějí kvalifikovaní svářeči, elektrikáři, zámečníci, strojní obráběči, pokrývači, tesaři, specifické profese štukatérů, traktoristé, řidiči autobusů a nákladních aut a mnoho dalších profesí.

Politická a mediální rétorika naočkovala veřejnosti přesvědčení, že děti musejí získat nejvyšší možné vzdělání, a připojila se tak k veřejnému názoru starší generace z dob socialismu, že kdo se nebude učit, půjde k lopatě.

Dalším důvodem je ekonomický přínos středních škol za každého studenta - a tak se na střední školy dostávají i "čtyřkaři", kteří na studium nepatří. Přesto vydrží na studiích až do maturity, kterou až na malé výjimky zvládnou. Firmy ale nemají o středoškolské absolventy zájem a já se jim vůbec nedivím.

Majitelé firem si teprve v posledních letech uvědomují, že zanedbali výuku a výchovu dorostu. Některá města či kraje proto zahajují různé kampaně, například liberecký kraj kampaň nazvanou TECHyes a Praha kampaň "Řemeslo žije". Některé firmy začínají podporovat učně po dobu jeho vzdělání nebo podporovat rovnou celé učňovské středisko.

V regionálním tisku jsem nedávno četla zprávu o jedné firmě z našeho města, jejíž majitel se rozhodl podporovat učně řemesla, které potřebuje, po celou dobu jejich učení i s možností získávání praxe ve své firmě - a garantuje těm nejlepším budoucí zaměstnání. Je to jedna vlaštovka, která sice ještě jaro nedělá, ale dává naději, že si zima "balí kufry".

Opovržení dnešní politické garnitury "dělnicko-rolnickou třídou" už bychom konečně po dvaceti letech neměli politickým stranám tolerovat, a to ani ODS ani Kalouskovi, protože svou arogantní rétorikou poškozují celé naše hospodářství. Každá práce má svou hodnotu a svůj význam ve společnosti. Je už pozdě brečet nad rozlitým mlékem, je potřeba něco dělat.

Možná by pomohlo, kdyby sami podnikatelé začali prezentovat své výrobky jako výsledek práce svých zaměstnanců. Trocha hrdosti na jejich zdatnost a kvalitu práce může v dnešní době zvednout přidanou hodnotu firmy, protože zákazníci dnes hledají především kvalitu zboží i služeb. Všelijakého podřadného zboží máme plné obchody, nadarmo se naší zemi neříká smetiště. Na utahanou a naštvanou obsluhu nejsou zákazníci služeb zvědaví.

Pravicová rétorika našla cestu i k zaměstnancům a živnostníkům. Heslo "KAŽDÝ, KDO CHCE PRACOVAT, SI PRÁCI NAJDE !" je v rozporu s praxí, protože nedokáže vysvětlit, proč zaměstnavatelé nejsou ochotni zaměstnávat občany, kteří opravdu pracovat chtějí.

Zkuste si to někdy sami, oslovte některou firmu a zeptejte se, zda by byli ochotni vás zapracovat do profese, kterou potřebují. Slušně vás odmítnou nebo se na vás budou dívat jako na blázna. Mnoho firem považuje zapracovávání nových zaměstnanců za vyhozené peníze. Požadují zaměstnance "ušitého na míru".

Podnikatelé mají názor, že si platí daně proto, aby se o vzdělávání a rekvalifikace postaral stát. Ten toho ale v potřebné míře není schopen, nejenom, že to neumí, ale specifickým požadavkům jednotlivých firem nelze pokaždé vyhovět. Iniciativa musí přijít od firem.

Existuje ještě jedno pravicové heslo, které se ujalo mezi občany : "KAŽDÝ SE MUSÍ POSTARAT SÁM O SEBE!". Moji liberečtí přátelé mi vyprávěli o malé stavební firmě, ve které všichni zaměstnanci podali výpověď a řekli majiteli firmy, že mu Topolánek vzkazuje, že se každý má o sebe postarat sám, tak ať se stará.

Založili si sdružení živnostníků a pracují na sebe. Mohli si to dovolit jenom proto, že syn jednoho z nich vystudoval střední stavební školu, během studia získal obchodní praxi jako zástupce jedné pojišťovny, získal kontakty a naučil se kalkulacím, rozpočetnictví a tvorbě cen. Manželka druhého z živnostníků ovládá daňovou problematiku. Zaměstnanci se sami postarali o studium a praxi svého nového manažera i administrativy a podnikatele, který je jenom buzeroval a okrádal, se zbavili.

Nejde to samozřejmě vždy a všude, je to jenom výjimka, ale podstatou příběhu je skutečnost, že si občané uvědomují svou hodnotu na trhu práce. Vědí, že také oni vytvářejí firemní zisky a za poctivou práci požadují poctivou odměnu. Zahraniční dělníci nejsou zase tak lacinou pracovní silou, pokud se zaměstnavatel musí postarat o jejich ubytování, stravu, dopravu, hygienu a oblečení, a také překladatele, pokud neumí jejich řeč. Zaměstnanec, který se o tyto potřeby musí postarat sám, si na ně také musí vydělat.

Až podnikatelé pochopí, že zaměstnanec není předmětem vykořisťování, jak se to učili v hodinách marxismu-leninismu a občanské nauky, ale že jsou zdrojem úspěchu jeho firmy, začne se blýskat na lepší časy. Pak nebudou muset nadávat a budou mít z čeho vybírat. Mnozí už to dávno pochopili.

Vytisknout