Skutečnost bývá opravdu barvitější

25. 2. 2010 / Pavel Urban

Moji předkové byli učiteli v jedné chudé -- ale ne nejchudší -- vesnici na Vysočině. Možná bych ještě někde vyhrabal vzpomínky pamětníků, jak vypadaly jídelníčky zdejší průměrné a chudé rodiny před sto padesáti lety. Možná to byl život v jistém ohledu důstojnější. Nicméně většina takto obdůstojněných si ochotně přibrala práci v továrně, jakmile se jí tato možnost naskytla. Asi jim ta "prvotní akumulace kapitálu" nepřišla tak nelidsky hrůzná jako těm, kteří toho o životě v předkapitalistické společnosti zřejmě moc nevědí.

Svého času proběhla tiskem zpráva o české rodině, která se odstěhovala na venkov a žila zde z organického zemědělství zaměřeného převážně na vlastní spotřebu. Úplně "důstojný" život to nebyl, protože textil a boty si tato rodina kupovala. Měl k němu ale nepochybně blíže, než práce v aktuálně nejmodernějších českých montovnách. Volné půdy je v této zemi dost. Ale podobné rodiny jsou zatím jen výjimky potvrzující pravidlo. Většina lidí zjevně dává i dnes přednost továrnám. Ne že bych po podobné volbě toužil. Ale pokud bych musel, volil bych stejně.

Indie je země, která se od českých zemí v mnohém odlišuje. Nicméně se zdá, že Indové Gándhího sice uctívají, ale v tomhle bodě ho ani oni příliš nepochopili.

Co má společného kapitalismus s kolektivizací a industrializací na Stalinův způsob ? Prvotní akumulaci kapitálu ? Dobrá. Pak ovšem můžeme klidně postavit Gándhího vedle Pol Pota. Tito dva vizionáři se sice lišili v některých bezvýznamných detailech (například v pracovních metodách), ale v tom podstatném -- odmítání tovární výroby a preferování ruční práce -- se shodovali. "Vražedná pole" by neměla zakrývat fakt, že v "Demokratické Kambodži" se při horší úrodě regulérně umíralo hlady. Stejně jako v předkapitalistické Indii. Nástup kapitalismu a britské tovární výroby vedl k pauperizaci nezanedbatelné části indických řemeslníků. (A nejen indických; vzpomeňme například na české ševce po nástupu Bati.) Při vší kritičnosti k podobným věcem lze ale jen těžko tvrdit, že by návrat k ruční výrobě znamenal "přežití a relativně slušný život všech".

Co se týče spřízněného článku J.M.Greera, pro vládu hospodářsky zaostalé Imaginárie opravdu nemusí být nejlepší podporovat ze svých omezených zdrojů zahraniční investory. Stavět za tyto zdroje velké továrny ve vlastní režii je až na výjimky úplná blbost. Podpora domácích výrobců "přiměřenými technologiemi" může urychlit rozvoj tam, kam celková ekonomická statistika nedosáhne. Takováto ekonomika také bude méně zranitelná vůči šokům na zahraničních burzách. Těžko však povede ke zmenšení již existující nezaměstnanosti. Pokud to bude cesta vpřed, pak nezaměstnanost spíše vzroste, byť třeba ne tolik. Pokud to má být cesta zpět, pak těžko přinutíme dělníky, aby se dřeli v "důstojných podmínkách" za méně peněz. Nebo za stejný peníz, pokud si za něj koupí méně. Možná je k tomu přinutí realita nemající alternativu; ale jen trochu demokratická vláda těžko.

Greerovo myšlení výrazně přesahuje běžnou levicovou logiku, na jakou jsme zvyklí. Minimálně ze dvou důvodů : Greer si uvědomuje, že prvotním zdrojem společenské reality je společnost a lidé, kteří ji tvoří. Nikoli společenský systém. (Což neznamená, že by Greer popíral jeho existenci nebo jej považoval za bezvýznamný.) Za druhé, Greer si uvědomuje a otevřeně deklaruje, že náprava věcí obecných může vyžadovat citelné oběti i od nás, nejen od těch druhých. Tedy že možná bude nutné obětovat i ledacos z toho, co považujeme za důležité. Jedním z nejproblematičtějších důsledků dnešního levicového myšlení je vyvolávání iluze lepšího světa, na který citelně doplatí jiní. Tuto iluzi šíří levicoví publicisté a politici i tehdy, když to vůbec nemají v úmyslu. Stačí trvat na tom, že obyčejní lidé jsou "bez viny" (to systém, případně ti nahoře) a obyčejní lidé si už ostatní doplní.

V ekonomii ale Greer zachází ve svém obrazoborectví až příliš daleko. Ekonomická efektivita obecně neznamená "generování něčího zisku". Je to poměr nákladů a výnosů obecně. V některých odvětvích se ruční výroba vyplatí i dnes, nebo je zisk z hromadné výroby tak malý, že si ho můžeme dovolit oželet. Ale výroba textilu mezi tato odvětví určitě nepatří. Rozdělovat náklady, pokud neuvažujeme o výnosech, je stejně snadné, jako rozdělovat výnosy, pokud neuvažujeme o nákladech. A stejně špatné, ať už tak činí analytici z Wall Streetu nebo jejich kritici.

Pokud vezmeme v úvahu takovouto efektivitu, pak může být pravda i to, že pro země Třetího světa může být výhodnější rozdělit se o své zdroje se Západem, než je s mnohem menší efektivitou využívat ve vlastní režii. Nebo je nevyužívat vůbec, což může být z dlouhodobého hlediska i výhodné, může to být ale také v rozporu s požadavkem nakrmit své hladové tady a teď.

Podobné je to s technologickým pokrokem. Energie je na této planetě pořád dost, stačí "jenom" najít způsob, jak ji efektivně využít. Ty uvozovky jsou namístě. Nicméně bez jistého technologického pokroku bychom neměli ani ta fosilní paliva. Stále efektivnější využívání energetických zdrojů zdaleka nekompenzuje rostoucí nenažranost Západu, takže jistá skepse vůči zelenému huráoptimismu je namístě. Ovšem strukturální návrat zpět může připomínat záchranu Titaniku navrtáním další díry, aby voda měla kudy odtékat. Což neznamená, že bych Greerovy argumenty na tohle téma odepisoval.

Pokud se Greer domnívá, že v budoucnu budeme mít na výběr pouze mezi technologicky zaostalou výrobou a výrobou žádnou, pak nemusíme dělat nic. Éra technologicky zaostalé výroby přijde sama a smete s sebou i "přiměřené technologie" závislé na grantech z ekonomiky nezaostalé.

Vytisknout