Alternativní pohled na některé trestní případy

27. 1. 2010 / Zdeněk Jemelík

Nejinak je tomu v justici. Zde se můžeme stát svědky vzniku neformálního spojenectví mezi jejími orgány a novináři za účelem ovlivňování veřejného mínění k zastření pokleslosti některých rozhodnutí, jindy se naopak různé zájmové skupiny snaží prostřednictvím médií ovlivňovat veřejné mínění a jeho prostřednictvím tlačit justici k rozhodnutím v čísi prospěch či neprospěch. Veřejnost je proti takovému ovlivňování téměř bezbranná, protože její přístup k nezprostředkovaným poznatkům o pravém stavu věcí je značně omezený. Nevadilo by to, kdyby za clonou falešných mediálních představ o kauzách neunikaly pozornosti nespravedlivé rozsudky, či naopak podivná zproštění obžaloby nebo jiné zneužívání pravomoci ke škodě stran řízení.

Z vlastní zkušenosti pozorovatele různých zajímavých trestních procesů vím, že mezi tím, co se děje v soudní síni, či co lze vyčíst z trestního spisu, a tím, co píší noviny či vysílá rozhlas nebo televize, bývá značný rozdíl. Začal jsem proto na internetových stránkách spolku Šalamoun uveřejňovat Ošklivé "šalamounské" příběhy, jež nabízejí alternativní pohled na vybrané medializované případy, více nebo méně se lišící od většinového zpravodajství.

Jako první jsem zvolil známý případ "katarského prince" o němž veřejnost ví zhruba tolik, že odsouzený prznil nezletilá česká děvčata, ale o tom, co se skutečně dělo v jeho bytě, ví velmi málo. Dále se "ví" že "princ" unikl trestu, když ho exministr Pavel Němec vytrhl z rukou statečné soudkyně Moniky Křikavové a nechal ho odcestovat do Kataru, kde pak nebyl postaven před soud.

Jen málokdo tuší, že všelicos bylo jinak. Např. se přechází mlčením skutečnost, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem potvrdil zákonnost exministrova rozhodnutí a naopak označil řízení, vedené pražskými soudci, za nezákonné (nezákonně soudící soudci soudí dále). Novináři takřka utajují, že "princ" nevyvázl úplně bez trestu, neboť z 30 měsíců nezákonně uloženého odnětí svobody si odpykal třináct ve vazbě, čili za dva měsíce již mohl žádat o podmíněné propuštění. Ani postižené dívenky nebyly nevinné: vydělávaly si u "prince" s chutí, a některé nejen u něj.

Málokdo se zamyslel nad tím, proč exministrův zákonný zásah do kauzy vyvolal mediální běsnění Marie Benešové, jež svými výstupy vydatně přispěla ke vzniku bludné představy o případu, a ve své nenávisti k Pavlu Němcovi šla tak daleko, až zneužila svého postavení k vyvolání policejní vyšetřování proti němu. Nepovšimnut zůstává souběh jejího vystupování proti hlavě resortu a jejího dalšího vývoje po odvolání z funkce, od dočasného působení v advokátní kanceláři, zajišťující "princovy" záležitosti v České republice, až po členství ve statutárním orgánu akciové společnosti, jež má své zájmy v oblasti Perského zálivu, v těsném sousedství Kataru.

Marie Benešová označila kauzu "katarského prince" za první velké veřejné vystoupení tzv. "justiční mafie", kterou později vykouzlila ze sedmi jí nemilovaných právníků. Ve skutečnosti se věc týkala jen exministra Pavla Němce. Někteří "mafiáni" se v té době ani navzájem neznali a zejména neměli žádnou možnost do kauzy ze svých působišť zasahovat.

Paranoidní legenda o "justiční mafii" se tak stala můstkem, spojujícím kauzu "katarského prince" s věcí Jiřího Čunka, jež je jako trestní případ zcela nezajímavá, a nebýt působení obviněného ve vysoké politice by byla i bezvýznamná. Navzdory tomu je nepřetržitým sledem bludných představ, vtloukaných do hlav veřejnosti novináři, z počátku i za přispění samotného Jiřího Čunka. A opět jsou věci v mediálních bludech jinak než ve skutečnosti. Především je neprůkazné podezření, které v povědomí společnosti ulpělo na Jiřím Čunkovi: jsou-li pravdivé informace, jež z trestního spisu unikly do médií, důkazní situace by slušnému soudu na usvědčení nestačila.

Blud o "justiční mafii", seskupené kolem exministra Pavla Němce, kující pikle na utajovaných schůzkách ve veřejných prostorách, s místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou jako "hlavním ideologem", která zmanipulovala Čunkovo trestní stíhání, neobstojí ve světle důkazů, provedených v pověstném "Ceplově" procesu u Krajského soudu v Praze na ochranu osobnosti sedmi žalobců- "mafiánů" proti Marii Benešové. Přitom právě toto řízení bylo pro novináře příležitostí k šíření nesmyslů, jdoucím až do psychologického lynčování žalobců. Mediální štvanice ale přinesla výsledek, o který její původci a vykonavatelé patrně nestáli (aspoň doufám): odvedla pozornost od podstaty věci a od pravých viníků k Pavlu Kučerovi jako "dáblovi našeptávači", přestože jako soudce neměl žádnou pravomoc k zásahu do řízení.

"Ceplův proces" a související mediální štvanice jsou ovšem reakcí na odebrání případu těsně před podáním obžaloby z moci Okresního státního zastupitelství v Přerově a jeho přikázání Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě, uskutečněné usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Na ně pak navázalo zastavení trestního stíhání jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem.

Tento kousek byl umožněn dovedným trikem obhájce, který se zbavil neoblomných severomoravských státních zástupců žádostí o odebrání a přikázání věci. Za daných procesních podmínek o ní smělo rozhodnout pouze Nejvyšší státní zastupitelství ČR, které bylo vůči obviněným o poznání vlídnější... Dlužno podotknout, že obyčejní kmáni obvykle s takovou žádostí neuspějí.

Zákrok vyvolal obrovskou bouři nevole veřejnosti, kterou pomohli rozdmýchat i někteří veřejností respektovaní významní právníci jako Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu ČR nebo Otakar Motejl, veřejný ochránce práv. Občanské sdružení Šalamoun podalo proti Potoczkovu usnesení několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona jak exministrovi Jiřímu Pospíšilovi, tak paní ministryni Daniele Kovářové, ale neuspělo.

Vedení resortu se naopak snažilo zákrok obhajovat a uklidnit veřejnost. Přestože je podporovali někteří politici, nezískalo podporu novinářů a případ si dlouho udržoval povahu mediálního evergreenu, užívaného opozicí k útokům na vládní koalici, kdykoliv se jí to hodilo.

Komunita státních zástupců se ve vztahu k Potoczkovu usnesení rozdělila: vypukla tzv. válka žalobců, jejíž dozvuky ještě občas někde dohřmívají. Zatím v ní pomyslně vítězí křídlo zastánců zásahu do kauzy Jiřího Čunka v čele s nejvyšší státní zástupkyní.

Uklidnění se nakonec aspoň prozatím zdařilo paní ministryni Daniele Kovářové, která v srpnu r. 2009 oznámila, že si přeje očistit českou justici v očích veřejnosti, a proto v této věci podá stížnost pro porušení zákona. Velmi pečlivě utajila, proti čemu v ní bude brojit. Během několika měsíců čekání na projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR neměli novináři důvod se věcí zabývat, a zájem veřejnosti postupně chladl. Zdá se také, že došlo k uzavření dohody o neútočení mezi tehdejší vládní koalicí a levicí: Jiří Paroubek přestal hrozit odvoláním Renaty Vesecké po vítězných volbách a vždy zásadoví komunisté přestali volat po zřízení parlamentní vyšetřovací komise...

Pak přišlo překvapení: až těsně před veřejným jednáním Nejvyššího soudu ČR vyšlo najevo, že paní ministryně nenapadla pro nezákonnost zdroj pohoršení, tedy usnesení státního zástupce NSZ o předání věci z Přerova do Jihlavy, ale usnesení přerovského státního zástupce z počátku trestního stíhání, kterým zamítl stížnost podezřelých Jiřího Čunka a Petra Hurty proti usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění. O těchto právních úkonech dříve veřejnost nevěděla a neměla představu o jejich významu.

Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl, čímž pomohl vyvolat dojem, že nemá smysl zabývat se Potoczkovým usnesením z června r. 2007, když trestní stíhání bylo od počátku vedeno nezákonně, takže se v něm nemělo pokračovat. V této souvislosti působí úlevu zjištění, že Jiří Čunek a Petr Hurta nebyli obviněni z vraždy, ale z pouhého poskytnutí a přijetí úplatku... Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se ovšem týká formálního nedostatku řízení, nehodnotí kvalitu vyšetřovacích úkonů a nezpochybňuje zákonnost konání policie.

Veřejnost, nerozeštvávaná novináři, zjevně spolkla udičku a zůstala lhostejná. Uklidnění se skutečně Daniele Kovářové povedlo. Nepříjemné na jejím postupu je pouze to, že může být chápán jako oklamání veřejnosti, která očekávala stížnost proti pohoršlivému usnesení Stanislava Potoczka. S odstupem také dostává jinou příchuť zdrženlivost exministra Jiřího Pospíšila, který sice všechny podněty ke stížnosti pro porušení zákona v této věci házel do koše a neuplatnil kárnou pravomoc proti odpovědným státním zástupcům, ale dál se nepustil.

Spolek Šalamoun se nevzdal a po jednání Nejvyššího soudu ČR podal další podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007. Samozřejmě opět neuspěl. Dále cesta zřejmě nevede...

Zvláštním druhem ilustrace teze, že "všechno je jinak" je postavení místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, údajného "ďábla našeptávače" v případu manipulace trestním řízením Jiřího Čunka. Je kárně stíhán za účast na podniku, který vedení resortu oficiálně uznává za zákonný a prospěšný, a to proto, že měl v této souvislosti pronést jakýsi závadný výrok. Ten měla slyšet pouze jedna nevěrohodná svědkyně, sama usvědčená z velmi neuctivého prohlášení na adresu Jiřího Čunka, jež mimo jiné zpochybňuje zákonnost konání jejího úřadu v některých kauzách. A žalobkyní je jeho představená, která se jinak vyhýbá používání své kárné pravomoci, jak jen to jde.

V záplavě nespolehlivých novinářských informací se lze přiblížit pravdě pouze cestou jejich nezaujatého třídění a uvádění do souvislostí. Vzrušení a apriorní stranění zatemňují zrak a nevedou k objektivnímu obrazu událostí. Nejen v justici.

Tento článek je shrnutím poznatků a úvah, uvedených v Ošklivých "šalamounských" příbězích I.- III., dostupných na internetových stránkách spolku Šalamoun: ZDE ZDE ZDE

Vytisknout