Fenomén TOP 09: preference beze všeho!

27. 1. 2010 / Stanislav Křeček

Každý z nás jsme prošli životní cestou lemovanou prožitky strachu, zklamání a naopak euforie; tím se změnily i některé osobnostní vlastnosti, které by mohly hrát roli v kritické situaci teroristického útoku. Výběr pilota považujeme za samozřejmý. Na druhou stranu určitý jedinec, který má o zlomek vteřiny pomalejší reakční čas než stanovený limit, se může cítit být diskriminován, pokud nebude vybrán do pilotního kurzu, když přitom tolik touží létat.

Hotel, kde Vás v recepci obslouží mladá pohledná dívka s velkýma očima, se štíhlým pasem a přiměřeně velkými ňadry, se zpěvavým hlasem a s úsměvem na tváři, zapůsobí na mužské návštěvníky tak, že příště se v tomto hotelu ubytují opět a doporučí jej všem svým známým. To, že je recepční příjemná a hezká považujeme za přirozené. Padesátiletá neúspěšná adeptka s poraněním ve tváři po automobilové havárii se bude cítit diskriminována, že nebyla přijata na toto vysněné místo recepční hotelu.

Vědecká pracovnice, která se několik let věnovala především péči o děti, má o tři významné vědecké práce méně než její kolega z ročníku na studiích a nebude vybrána v konkurzu na vedoucího katedry. Její konkurent je ve světě již známá odborná kapacita, ona si teprve jméno získává. Hluboce zklamaná to bude chápat jako aroganci mužů, kteří převažovali ve výběrové komisi.

Takto bychom mohli pokračovat k čím dál drsnějším a provokativnějším příkladům, kde na plynulé škále bude podíl diskriminace z důvodů pohlaví, věku, náboženského vyznání, sexuální orientace, barvy pleti či „rasy“ mít rozhodující nebo významnou roli, bude hrát roli pouze dílčí nebo naopak bude zviditelňován potenciál „diskriminability“ (toho, za co lze být diskriminován) pro zakrytí jiných „nepředpokladů“. Cesta je z bludného kruhu obtížná. Jako deux ex machina však přichází záchrana v podobě pozitivní diskriminace.

Tato tzv. pozitivní diskriminace (což je trochu absurdní termín, když se vlastně jedná o protěžování, byť ve všeobecném či přímo státním zájmu) je však jen zoufalá snaha napravovat něco, co ve společnosti nefunguje i přes sebezanícenější apely. Přikazovat procenta žen pro křesla ve vládě nebo parlamentu či stanovovat počty studentů afro-amerického původu na školu mělo ve světě sem tam určité pozitivní důsledky, ale v zásadě je to velmi nespravedlivé. Koneckonců takové počínání nutně svádí jednak k méně kvalitnímu výběru, jednak k dožadování se právní ochrany ve smyslu dalších a dalších pozitivních diskriminací.

Ad absurdum si lze pak představit „orwellovský svět na ruby“, kdy před přijímačkami nebo volbami jsou zoufale vyhledáváni jedinci, kteří by měli IQ tak kolem 90, současně jim po pracovním úrazu chyběla jedna končetina, byli homosexuální nebo alespoň bisexuální, protože chybějí do naplnění kvót procenta právě v uvedených parametrech. A neměli bychom i my voliči zaškrtávat kandidáty podle pohlaví, původu a jiných znaků tak, aby to odpovídalo struktuře obyvatelstva? („Volební lístek je špatně vyplněn, vyberte svobodně svého kandidáta znovu, jinak zůstanete za plentou.“)

Tím proboha nejsem proti pomoci hendikepovaným (sám jsem po dětské obrně a znám mnoho těch, kteří mají obtížné šance se v naší společnosti uplatnit), nebrojím ani náhodou proti „jinakým“ skupinám (naopak homosexualitu chápu z evolučního hlediska jako doprovodný jev zvyšování prosociálnosti a kooperativnosti u člověka). To nařizování a zákonnou povinnost považuji za špatnou (což berte samozřejmě jako můj osobní názor). Ale finančně zvýhodnit matky s dětmi, vytvořit dětský koutek v parlamentu, zajistit tlumočníky do řeči hluchoněmých na úřadech nebo provést stavební úpravy pro tělesně postižené je o něčem jiném – to není pozitivní diskriminace, ale kompenzační podpora, utvářející sociální sounáležitost.

Diskriminace je neospravedlnitelná jako způsob myšlení. Pokud někdo z nás někoho jiného něčím znevýhodňujeme, nemusí to být důsledkem diskriminace jako takové, ale může to být jen vedlejším efektem i vysoce racionálního a etického, i přirozeně emocionálního chování a jednání. Ale bohužel do mysli lidí nevidíme.

Na druhou stranu lze z diskriminačního uvažování tak snadno kohokoliv nařknout. Kultura politického a veřejného (včetně novinářského) projevu by toto měla brát v úvahu a mít dostatečně silné zpětné kontrolní vazby.

Současně je tak obtížné diskriminující záměr prokázat. Úroveň naší právnické, politické a veřejné reprezentace by měla být dostatečně kvalitní, aby se o toto dokázala efektivně snažit a občas i uspět. A tak jsme se ocitli téměř v „Utopii“ Thomase Mora nebo v „Nejlepším státě“ Bernarda Bolzana.

Vytisknout