Já o koze a ty o voze:

Vlastenecký večírek

26. 1. 2010 / Josef Škvorecký

Pan Senka je rozčilen. Stojí se Santnerovou u stolku, na němž má nakladatelka vyložené své zboží, v ruce drží knihu a ukazuje na ni prstem. Za nakladatelkou se krčí její tlustý manžel s nosem prokvetlým whiskou. Malý hlouček kolem se zájmem poslouchá pana Senku.

"Tak todleto mi tady nepovídejte!" říká pan Senka hodně nahlas. "Tak jen si to přečtěte sama, prosím, tady na straně devatenáct!" zamává knihou v pestré obálce, na ní po modrém nebi plují jakési krychle a z jedné roste zelený strom. "Prosím! Todleto: 'Já bych střelil i Panenku Marii do prdele, abych si zachránil kejhák.' To se, pani, nestydíte, todleto tisknout?"

"Já nejsem žádnej cenzor!" zavrtí Santnerová evidentní parukou. Paruku má proto, že neměla čas nagulmovat si vlasy. Sluší jí líp než její vlastní vlasy, jelikož nakladatelka nemá na vlasy nikdy čas. Po páté whisce si na to nedávno stěžoval její manžel u Mourků. Taky, že jeho žena nemá čas na jiné věci. Čas má prakticky jenom na ty svoje knížky. "Autor to tam tak napsal," stojí nyní nakladatelka na své pravdě, "a já nejsem cenzor, abych mu to škrtala!"

Santnerovi jsou posrpnoví, pan Senka devětatřicátník. Nakladatelka netuší, že slovo cenzor předhitlerovskému panu Senkovi nezní odiózními názvuky jako jí. Znal jsem ji trochu v Praze. Málem se tam stala spisovatelkou - málem, protože rukopis jejích příliš explicitních povídek z dívčího života cenzor zabavil jako pornografii. Dílo vydala Santnerová až v emigraci, a protože přidala i povídky, které se v Praze vůbec neodvážila do knihy zařadit, nepobouřila sbírka z celé exulantské obce pouze ekonomické z dvacátých let, neboť ti už četli jen kalendáře.

Nyní však maličkého a plešatého Senku pobouřila kniha, kterou Santnerová ani sama nenapsala, jenom vydala.

"Cenzor nejste, ale měla byste bejt!" řve. "Co je moc, to je moc!"

"Musíte to číst v kontextu," brání se, příliš učeně, vydavatelka. "Říká to přece protinacistickej odbojář, kterej má strach, že ho chytí gestapo. Když maj lidi strach, tak si ulevujou silnejma slovama. To je známá věc."

"Ale tohle je v knize, pani! V knize!"

To opět nepochopí Santnerová. Pro ni slovo kniha nemá posvátný názvuk domácího zařízení, které člověk bere do rukou jenom o velkých svátcích, s výjimkou dávných let, kdy ve škole musel číst čítanky. Manžel se jí nakloní přes rameno a zašeptá:

"Betty, nehádej se!" - ale ji to jenom pobídne k větší odbornosti. "V kontextu je to, nemůžu si pomoct, funkční. Takhle v takových situacích lidi mluví."

"Ale nemluví tak v KNIHÁCH!!"

Oba mají zčásti pravdu, každý podle své zkušenosti. Ke stole přistupuje muž s pomačkanou tváří. Na rukávě má pořadatelskou pásku. Vezme knihu a listuje v ní, hledá stranu devatenáct. Santnerky se zastává mladík v dvouřadovém saku:

"Pani nakladatelka má pravdu, pane Senka. Vemte si Švejka. Tam takový výrazy taky sou."

Pan Senka se přikrčí, pohlédne na apologetu přes brýle. Pak vztyčí prst:

"Nojo - to je ale Švejk!"

"A co má bejt?" ohradí se mladík. Je to příslušník hluboce demokratické posrpnové generace. "Když to směl Hašek, proč by to nesměl - ten - " snaží se přečíst jméno autora, "Jan Drobek. Drábek."

Pan Senka prudce vyjede prstem mladíkovi až pod bradu, takže demokrat instintivně ucukne:

"A jakpak by se vám líbilo, kdyby někdo napsal: Já bych střelil i pana prezidenta Masaryka do prdele? Co? Jakpak by se vám líbilo tohle?"

"To s tim nemá co dělat" Já jen řek, že když Hašek měl právo, proč by Jan Drábek - "

Santnerová se třese, snad vztekem, ale možná lítostí. Vlhce se jí lesknou oči. Když se její manžel ožral u Mourků, pravil taky, že jeho žena je jako Dickens: knihy jsou její děti, akorát že, na rozdíl od Dickense, je má každé s jiným. A vtom se Santnerka v záchvatu mateřské lásky dopustí velkého faux pas.

"Podívejte, pane. Kdyby někdo napsal, že by střelil pana prezidenta Masaryka do prdele, a kdyby to v kontextu knihy bylo funkční, tak se proti tomu nedá nic, ale vůbec nic namítat.!"

"Cože?" pod panem Senkou viditelně podklesnou kolena. "Tak, Betty!" praví tiše manžel. Pan Senka zrůžoví, otevře doširoka ústa, takže čekám perunské zařvání. Ale drobný pán promluví kupodivu plačtivě: "Proč nám tohle děláte? Náš exil je už tak dost nejednotnej - a vy do něho ještě vrážíte klín! Namísto abyste se s náma sjednotili, vy - vy - " Zdá se mi, že skutečně pláče.

"Vidíš to, Betty," šeptá manžel.

"Vy ste pani nakladatelce nerozuměl," praví mladík. "Vona nemyslela, že by někdo směl urážet prezidenta Masaryka - "

"A jak to teda myslela?" zalká pan Senka. "Pana prezidenta Masaryka! A do prdele! Já, pane, jsem liberální člověk. Ale já nikdy, jako že se Petr Senka jmenuju - " slova zdusí pláč a jméno utopené v slzách mi zazní jako podprsenka, " - aby někdo - že pana prezidenta Masaryka - "

"Dyť první ste to řek vy," praví mladík. "Teda: uvedl ste to jako příklad."

Panu Senkovi se však na paměti udělal zkrat.

"Já? Neurážejte mě, pane"" Já bych jakživ něco takovýho nevypustil z úst! Kopnout do - a pana prezidenta - "

Zazní jakési sklapnutí. To muž s pořadatelskou páskou zavřel rázně knihu, udeřil jí o stůl a říká:

"Tak tohle, paní Santnerová, tady prodávat nedovolím. Takové komunistické svinstvo! Knihy, to prosím. Ale jenom takové knihy, které by se nerozpakoval zařadit do své knihovny, jak to řekl správně bratr Senka, pan prezident Masaryk! Dejte to prosím zpátky do krabic a odneste to!"

Pro změnu zrůžoví Santnerová. Manžel, který už začal poslušně skládat knihy do krabice, je praštěn - vůbec ne symbolicky - přes ruku a nakladatelka vybuchne:

"No dovolte! Vždyť ste mi to sám povolil!"

"Já se ale domníval, že prodáváte slušnou literaturu! Ne komunistický škvár!"

Santnerová zvedne svazek, jímž pořadatel prve udeřil o stůl,. a zamává jím nad hlavou. V první chvíli mi napadne, neudeří-li knihou pořadatele.

"Komunistickej škvár! Víte, kdo tohle napsal, pane Baur? Člověk, kterej před komunismem utek v osmačtyřicátym! A je to protibolševickej román! Kdybyste se namáhal taky si vod nás jednou něco koupit, pane Baur, a třeba si to i přečíst - "

"Já kupuju jen knihy, které se dají číst i při jídle, dámo!"

"To neni žádný literární -. to - kategorie to neni žádná," přispívá dámě na pomoc mladý demokrat.

Pořadatel se však krutě usměje.

"Nezlobte se- když tohle dělaj komunisti, to prosim. Od těch jsme na takové knihy zvyklí." Santnerka, zabavená v Praze pro pornografii, ho chce poučit, že je v rozporu se skutečností, ale přeskočí jí hlas. "Od těch jsme zvyklí na ledacos," pokračuje pořadatel. "Ale urážet v knize vydané v exilu pana prezidenta Masaryka - "

"Dyť to vo Masarykovi není!" zaječí nakladatelka pořád přeskakujícím hlasem. "Toho tam zaplet tady ten pán!" ukáže na pana Senku, nejž má ruku v krajině srdeční. "Tam je jen vo Panence Marii - "

"A není to totéž?" ozve se dáma v norkovém kožiše, která až dosud mlčela. "Urážet náboženské city je stejné jako urážet národní city!"

"Bettynko!"" zašeptá manžel.

"Nikdo ničí city neuráží!" ječí Santnerová. Manžel učiní nový pokus uposlechnout pořadatelova rozkazu a znovu dostane přes prsty. "Copak, madam, nechápete, co je v literatuře funkční?"

"Nechápu a nechci chápat!" praví dáma v kožiše. "Jméno Masaryk je pro mne stejně posvátné jako jméno Panna Maria."

"Ale pani," zasáhne opět demokrat v saku, "vono v tý knize vo Masarykovi je kladně," prudce nalistuje ve svazku. "Já to teď honem nenajdu, ale je tam vo ňom kladně. Chci říct," zarazí se, zřejmě alergický na slova, "mluví se tam vo ňom s uznánim. Otec toho hlavního hrdiny - "

"Samozřejmě, že se tam o Masarykovi píše hezky!" křičí Santnerová. "Jenže to vy nevíte, protože nic nečtete a nejmíň z ničeho Masaryka! Pro vás se česká literatura zastavila u Boženy Němcový!"

Má nepochybný talent páchat faux pas. Neuvědomuje si, že dámě v kožichu, panu Podprsenkovi ani pořadateli Božena Němcová neasociuje Zdeňka Nejedlého.

"My," praví dáma s dámskou upjatostí, "si na rozdíl od vás našich národních klasiků vážíme. Ale vy jste zkažení komunistickou výchovou, to se nezlobte. Nemůžete možná za to, ale taková je smutná pravda. Pro nás je například naše mateřština posvátná. Ale to, co s češtinou dělají vaši autoři - kejhák!" praví s odporem. "A to ostatní se vůbec ostýchám vyslovit!"

"Také nás trochu podceňujete," připojí se k dámě manžel v jemném kožeňáku. "My čteme i dobrou moderní literaturu. A moje paní má pravdu. Vezměte si češtinu takového Čapka nebo Vančury - "

"To byl komouš!" zahučí hněvivě mladý demokrat.

"No - " pán v telecím kabátě znejistí, ale rychlá úvaha ho dovede k neutralitě. "I kdyby. O to se tu ale nejedná. Konec konců ho popravili Němci."

"Manžela týhle autorky," Santnerová zvedá jinou knihu ze stolu, "zas pověsili komunisti! Čet ste to?"

"Tak, Betty - " praví manžel.

"No prosím," řekne pán. "Rád si to přečtu."

"Tak si to kupte! Nate! Čtyři bagy!"

"No počkejte, milostivá," zasměje se pán. "Neberte mě hned za slovo - "

"Proč ne? Řek ste, že si to rád přečtete. Tak máte možnost!"

"Inu prosím - "

"Jenže vy si to rači pučíte vod strejčka nezaměstnanýho, co? Nebo to ukradnete ve veřejný knihovně!"

"Proboha, Betty!"

"Stejně nám furt píšou vo nový knihy, ponivač jim to tam někdo v jednom kuse krade. A Kanaďani to asi nebudou!"

"Betty! Mlč!"

Manželův rozkaz přichází pozdě. Kromě toho Santnerčin manžel na pána domu nevypadá.

"Impertinence si vyprošuji!" praví ostře pán v teletince. "Všechno, co jsem se vám pokoušel vysvětlit, bylo, že dobří spisovatelé, ať klasičtí nebo moderní, never mind, si vážili naší mateřštiny a nepsali o věcech, které do knih nepatří. A jestli chcete srovnávat toho vašeho Drábka s takovým -. takovým - " pátrá v paměti, jenže kromě komouše Vančury mu tam asi moc českých spisovatelů neuvízlo, "- s takovým Karlem Hynkem Máchou, kterému by něco takového, co jste nám tu citovala o Panně Marii, nikdy nevstoupilo - "

"Víte vo Máchovym deníku?" vyjede prudce Santnerka. Pán se zarazí, o deníku zřejmě informace nemá, uchyluje se proto opět do neutrálna.

"No dobrá. A co má být?"

"Slyšel jste, jak tam píše, jak - " i Santnerka se trochu zarazí, ale je už příliš v ráži, "- jak souložil s Máchovic služkou - "

"Betty! Proboha tě prosim!"

"- zezadu?"

"Nerozdělujte nám exil!!

Výkřik pana Senky zazní nad rychlými pohyby shromáždění. Nemravnost nakladatelky vzala všem řeč a přiměla je k úprku. Až na mladého demkorata, jenž se ptá:

"Fakt?"

Manžel už oběma rukama hází knihy do krabic. Pořadatel se nadýchne a pak zařve:

"Tak dost! Seberte si svý sakypaky a koukejte, kde nechal tesař díru!"

"Vy mě nebudete vyhazovat!" vřeští Santnerová. "Já sem si koupila lístek!"

Manžel s krabicí v náručí se obrací směrem, kde nechal tesař díru.

"Já tady jako pořadatel, dámo, ručim za důstojný průběh večera! Peníze vám budou vráceny, ale dovnitř se vám přístup zakazuje!"

"Pojď, Boženko," zoufale volá manžel od východu. Nakladatelka se kupodivu uklidní.

"No dobrý," ušklíbne se. "Stejně: víte, vy vlastenci, za kolik sem tady dnes prodala český literatury? Za vosum bagů. Tak čau!"

S takovým pozdravem se otočí k pořadateli, provokativně na něho vystrčí tu část těla, jež, užita v knize, vyvolala diskusi, a pak ve slušivém, ale nevyžehleném kalhotovém kostýmu ze sametu hrdě odejde středem.

Josef Škvorecký, Příběh inženýra lidských duší, 1. díl, 68 Publishers Toronto, 1977, str. 222 - 229

Vytisknout