> STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Bílá stuha, Rudá arcivévodkyně a Štrougalovy paměti

27. 1. 2010 / Josef Brož

Úvodem bych chtěl ještě poděkovat panu J. Polákovi, který mi v dopisu vytknul, že jsem při zmínce o nové monografii Václava Havla z pera Daniela Kaisera, zde: opomněl zdůraznit, že již jedna "neautorizovaná verze" přece jenom vyšla. Ano, máte pravdu, pane Poláku, spisovatel John Keane se skutečně také Havla neptal, jestli o něm může napsat. Novináři Kaiserovi ale patří prvenství domácí.

A to se cení -- Angličan Keane, od něhož přeci jenom čekáme nějakou tu excentričnost. Mýlka nebo přešlap na domácí půdě, to se v Česku skutečně neodpouští. Angličanovi se to odpustí, nežije tady. V tomto ohledu je novinář Kaiser skutečně prvním autorem, jehož kniha není sice důsledným pokusem o tento druh literatury, ale snaha byla. Není to perfektní, ale je to rozhodně odvážné. Věřím navíc, že to v příštím díle, pokračování, řádně napraví.

Film / Bílá stuha. Pozoruhodným filmem, který příští týden ještě znásobí retrospektiva tvůrce v Praze a Brně, je v tyto dny distribuční titul společnosti Artcam: Bílá stuha (Das weisse Band, 2009). Rakouský režisér Michael Haneke, o němž se tu a tam dočtete, že navazuje na dědictví Ingmara Bergmana, nabízí velmi odstrašující pohled do hermetického světa jedné severoněmecké vesnice před vypuknutím 1. světové války. Oficiální stránky, ZDE

Oproti Hanekeho předchozím filmům je to vykročení velmi artistním směrem: ještě jeho skandální Pianistka (2001) byla vlastně filmem ze současnosti, a současností se víceméně zabýval stále -- s malou a dosti podstatnou výjimkou u filmu Čas vlků (2003). Film, podobně jako Pianistka byl oceněn ve Francii na festivalu v Cannes, ale i jinde. Chvíli to vypadalo, že je za tím jeho kultovní herečka Isabelle Huppertová, ale bude to asi složitější. Distribuční společnost film obdařila sdělením o "evropském filmu roku". Budiž...

Odklonem k přelomu epoch byl podle svých slov Haneke přitahován již dávno; a lze tomu rozumět. Ten čas je svým způsobem velmi magický. Haneke zbudoval před vašima očima černo-bílou scenérii z virtuózně vysoustruhovaných lidských typů, jaké se nevidí každý den. Až to zavání místy sklonem k rasistické typologii: to je ale jen jedna stránka věci, respektive filmového díla. Režisér a scenárista filmu Haneke se zároveň pouští do studie "kořenů zla", což činí velmi důsledně (může za to, zjednodušeně řečeno, Lutherův puritanismus a s ním spojená přísná hierarchická výchova), nikoliv ovšem nijak nově. Jistě, dá se říct, že "zdroje zla" je nutné připomínat, nejsem si ale zcela jistý, zda tvůrce hledá zcela na správném místě.

Psychedelicky popraskané obrazy s fantasticky nastavovaným rytmem, z něhož se vám může udělat nevolno, ústí často do patologie. Vyzdvihnout je ale zapotřebí vynikající práci s dětmi, jež korunuje dílo velkého odhodlání. Vyžaduje ale od diváka i trochu odstupu: ne vše se dá brát zcela vážně. Uniknout z pasti snobismu se dá ovšem jenom s velkým sebezapřením, neboť film je svého druhu intelektuální kýč, ovšem skutečně na velmi vysoké úrovni. Doufejme, že slibovaná retrospektiva ve Francouzském institutu v Praze a brněnském Kině Art, posune celkové vnímání autora, který se zabýval dříve především krizí vztahů v hávu současnosti. Více: www.artcam.cz

Kniha / Rudá arcivévodkyně. O faktu, kdo skutečně stojí za vypuknutím 1. světové války, se dají i nyní vést nekonečné disputace. Jedna teorie praví, že to byla právě šlechta, která díky svým sporům vehnala svět do války. A že to byla souhra nejen mocenských, ale i osobnostně laděných animozit -- zejména mezi anglickým dvorem a Vilém II. - pojednává například Catherine Clayové v knize, o níž jsem se tu před časem zmínil: ZDE

Z Paříže mi v prvních lednových dnech dorazila knížka, která svým způsobem toto téma otevírá na základě monografie jedné ženy, která měla tu smůlu (nebo štěstí, to záleží na úhlu pohledu), že byla vnučkou Franze-Josefa. Záložka knihy trochu mate, když se tu praví, že toho tato krásná žena ještě ve zralém věku, v polovině 30. let minulého století, využívala. Rakouský historik Friedrich Weissenstein titul Die rote Erzherzogin (Rudá arcikněžna) sice vydal už na počátku 80. let, ale loni ho v němčině znovu vydali v kapesním vydání. Nyní tedy také ve francouzštině, zde: ZDE

Poutavé na této knize je, že ona dotyčná osoba -- byla nejen krásná, (posuďte, ZDE, ale i velmi odvážná, skoro by se dalo říct: bláznivá. Patrně to zdědila po svém otci, korunním princi Rudolfovi, který se před tím, než převzal trůn po svém otci, raději zastřelil (bylo jí tehdy pět let). Rudolf, přezdívaný v literatuře také jako "princ rebel", prostě přivedl na svět -- dalšího rebela, respektive rebelku. Už slyším výklady monarchistů, že zjednodušuji: jistě, co mám taky dělat, když jsem všem těm lidem, kteří se procházeli po vídeňských a jiných dvorech, neviděl do hlavy? Vedle samotného faktu, že to byli právě oni, co zaujímali vysokou zodpovědnost (a chovali se přitom dost šíleně, ne-li nezodpovědně), jsou tyto příběhy také svědectvím o velké lidské marnosti snažit se přelstít dějiny.

V češtině Weissensteinovi vyšly tři knihy, ale on jich napsal mnohem více. V případě této mne ovšem poněkud mate, že se překrývá se stejným titulem, kterou napsala osoba nejbližší: dcera Alžběty-Marie Rakouské, její dcera o pár let později. Ale literatura o Habsburcích je tak rozsáhlá, že se o téímže dá psát stále dokola - a znovu. Přivádí mne to k úvaze, do jaké míry máme vlastně představu o životě těchto lidí? Řešili patrně dilemata, která před většinou z nás nestojí, ale zároveň se nemohli zbavit svého předurčení. Tato žena to řešila tím, že se přihlásila do sociální demokracie společně se svým druhým mužem Leopoldem Petznekem ... Inu, zdálo se to jako dobré řešení proti tomu, co se jí samotné stalo. Vzala si klíčovou postavu rakouského sociálně-demokratického, skrývala perzekuované a za 2. světové války byla internována v Dachau. Podobně jako synové-sirotkové arcivévody Františka-Ferdinanda d'Este...

Divadlo / Štrougalovy paměti. Kolega z Literárních novin Karel Ulík mne přemlouvá, abych šel do divadla. Nevím na co. Naposledy jsem se nechal ukecat jedním insiderem, abych šel do pražského Divadla Komedie, a byl jsem naprosto zoufalý. Tohle je to nejlepší divadlo? To už se v divadla nehraje, jen se mluví jako v civilu? Takže proč tam chodit, že? Divadlo přece zažíváme každý den -- jen ne v divadle. Jedno takové divadlo, při němž vám může tuhnout úsměv na rtech (nejen kvůli mrazu) je událost, mohla to být událost: vydání Štrougalových pamětí. Už jsem na to slyšel tolik názorů, že si je budu muset koupit. Prý nejsou k dostání, a prý jsou cenzurované, a prý tam nic není, tudíž stojí... (doplňte si).

Titul to má opravdu závažný: Paměti a úvahy. ZDE

Zmiňuji se o té knize, aniž bych jí četl, proto, že se na ni chystám. Lubomír Štrougal byl přece něco jako François Mitterrand v československých poměrech, a určitě bude zajímavé dozvědět se, jak viděl například rehabilitace, čistky na konci tzv. obrodného procesu a další bitvy uvnitř nomenklatury, ke které patřil. Svědectví komunistických funkcionářů prostě patří k dějinám, neboť bez nich bychom žili jenom životy disidentů, nebo vězňů, a byli zbaveni té možnosti nahlédnout za kulisy moci; život těch obyčejných normálních a naprosto nezodpovědných lidí, jimž jsme byli vlastně všichni, byl méně dramatický. Nebo se pletu?

V Hospodářských novinách to vidí Jiří Černý (věrně svému jménu), takto, ZDE. A poslední výzkum agentury STEM ještě hůř: ZDE

Vytisknout