KSČ naháněla studenty

28. 1. 2010

Mohu dát vlastní příklad toho, jak to chodilo v letech 1982-85. Studoval jsem tehdy jisté Střední Odborné Učiliště s maturitou, což byl experiment socialistického školství jak vytvořit nového člověka - tedy tzv. dělníka-inteligenta (nesmějte se ale tak se opravdu nazývalo), píše Jan Neumann.

Zhruba ve čtvrtém ročníku začali naší školu navštěvovat "náboráři" z KSČ. Měli předem vytipováno z každé třídy několik studentů, především dle třídního původu a také dle toho, zda jejich rodiče již byli ve straně či ne. Tyto studenty pak oslovili s nabídkou tzv. kandidáta KSČ, což byla zřejmě jakási čekatelská doba na plnohodnotné členství. Pamatuji si dobře, že u většiny "vyvolených" to vyvolalo naprosté zděšení, neboť odmítnutí této nabídky znamenalo minimálně negativní záznam v personálních dokumentech, které určovaly osud každého člověka až do smrti. Tento negativní záznam o odmítnutí členství pak často znamenal nepřijetí či alespoň problémy s přijetím na VŠ či získáním lepší práce.

Musím říci, že z mé třídy asi 5 studentů z cca 14 oslovených nabídku odmítlo. Odmítnutí se tehdy mezi námi velice probíralo a to i mezi těmi "nevyvolenými", zvažovaly se všechny alternativy a vyžadovalo to dost odvahy. Odmítnutí většinou proběhlo při následném pohovoru u řiditele SOU s odůvodněním, že dotyčný není dostatečně vyzrálý, aby mohl nést takovou čestnou povinnost a slíbil, že po maturitě znovu členství zváží. Nepamatuji se ale, že by měl někdo z těch, kteří odmítli přímé problémy, ale je faktem, že nikdo z nich za komunistického režimu žádnou kariéru neudělal.

Na druhé straně, přijetí nabídky kandidátství KSČ vyvolalo jistou nedůvěru ostatních studentů vůči takto "postiženým", neboť ti se místo výuky občas zúčastňovali stranických schůzí, kde měli například referovat o náladách ve třídě, o problematických jevech a tedy v podstatě práskat na spolužáky. Byl to jejich primární úkol jak si zasloužit plnohodnotné členství. Dle jejich tvrzení to vypadalo tak, že plnohodnotné členství musely schválit různé výbory strany a dělal se i průzkum v místě bydliště, jak se dotyčný chová a jakou má pověst. Později mně ale došlo, že to byla stejně jako další věci v té době, pouze formalita, neboť mezi přijatými kandidáty byli i děti různých zelinářů, řezníků a představitelů jiných forem socialistické "šedé" ekonomiky, což se všeobecně vědělo. Ti "kandidáti", se kterými jsme se kamarádili, nám o tom referovali a tvrdili, že nikoho neudávali, což byla asi pravda, neboť nikdo z nečlenů nijak stíhán či postižen nebyl. Také mohu potvrdit, že status "kandidáta KSČ" měl určitý význam u závěrečných zkoušek, neboť ani ti největší lemplové z nich nemuseli nic opakovat, ačkoliv znalosti některých byly zejména v odborné tématice velice tristní. Později jsem se dozvěděl, že byl snad dán škole stranický příkaz nedopustit, aby nějaký vybraný kandidát KSČ nedejbože propadl.

Musím ale také potvrdit, že členství v KSČ se alespoň v té době nenabízelo každému. Nevím, jaký byl klíč, dle kterého se vybíralo, ale pamatuji si, že jistý, nepříliš zdatný spolužák si chtěl polepšit a zřejmě na radu rodičů žádal o členství v KSČ ale marně, byl vždy odmítnut.

Celkově to vypadalo, že členství ve straně určitým způsobem ulehčilo dotyčnému život. Nicméně jsem zcela naprosto přesvědčen, že nikdo z nich v té době nešel do strany z nějakého přesvědčení. Všichni tam vstupovali buďto ze strachu z následků případného odmítnutí anebo vyloženě z prospěchářství.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 28.1. 2010