Vážené a milé ženy v domácnosti...

31. 12. 2009 / Karel Dolejší

V lidském jednání existuje jeden zvláštní sklon, který zde z nedostatku jiného vysvětlení a bez jakéhokoliv nároku na přesnost nazvu "sklonem k nepřátelské reakci povzbuzené ženy". (Nejde zde vůbec o to, že bych tento sklon chtěl výlučně genderově fixovat, ale o to, že alespoň já sám jsem ho empiricky u mužů zatím nikdy nepozoroval.) O co jde? Nějaká skupina lidí působí v jakémsi uzavřeném režimu, z nějž jsou z jakéhosi v této souvislosti nepodstatného důvodu jiní skutečně či zdánlivě vyloučeni. Tito vyloučení či vyloučené jsou v jisté fázi osloveni někým empatičtějším zevnitř uzavřené skupiny, komu "je to hloupé" atp. A to, co pak zpravidla následuje, vypadá tak, že právě ten, kdo projevil "slabost" a pokusil se zahájit integraci, se následně sám stává primárním cílem výpadů vyloučených, nasycených dlouho střádaným resentimentem - protože se ukázal být "měkkej". To je podle mě zhruba způsob, jakým Věra Říhová reaguje na příspěvek Milana Valacha do diskuse o "liberálním" financování vědy vyvolané příspěvkem Matěje Šustera. Ze všech příspěvků, které si Říhová mohla vybrat - a nebylo jich málo - se zaobírá právě tím Valachovým, který je skutečně nejméně elitářský. Patrně právě proto to Valach "schytal" za to, že použil výrazu "plebs", a ještě za několik dalších věcí.

Není ale chybou Valachovou, ani mou, ani kohokoliv jiného kromě Věry Říhové, pokud si dotyčná navzdory prokazatelným faktům myslí, že elitářství v naší společnosti je produktem intelektuálů. Každý gramotný občan ČR si může zjistit, že ani jeden z předsedů obou nejmocnějších politických stran, kteří v této zemi drží reálnou moc a zároveň vystupují neobyčejně arogantně a elitářsky, není žádným intelektuálem. Intelektuály nebyli Kožený ani Mrázek, Krejčíř ani Kočka. Každý gramotný občan si současně také může zjistit, že vysokoškolský profesor mimo Prahu pobírá začasté plat jen lehce převyšující průměrný plat v Praze, zatímco různí asistenti atd. ještě i v Praze živoří s platy třeba jen polovičními; reálná moc intelektuálů v této společnosti se pak limitně blíží nule.

Pitomá hra, v níž se převážně průměrné až podprůměrné výdělky intelektuálů v oblasti humanitních věd (kteří na nesoulad odměny s tradičně připisovaným sociálním postavením, čili na jev zvaný statusová inkonzistence, reagují všelijak, většinou však nepříliš hovorně) kontrolovaných tradičně převážně akademickou či vědeckou komunitou a nikoliv účetními, opakovaně stávají předmětem primitivní lidové závisti, a v níž je zbytkové sebevědomí intelektuálů pranýřováno coby elitářství, zatímco ti, kdo mají v mocenské hierarchii skutečně významná místa a skutečně projevují opovržení "sockami", jsou jednoduše nedotknutelní a nikdo z "plebsu" si na ně ani v nejmenším netroufá, je skutečně natolik průhledná, že až vyráží dech, kolik lidí se na ni stále ještě chytá.

Ne, nejsou to v žádném případě primárně intelektuálové, kdo v této společnosti zavedl a používá výraz "plebs" a kdo je zodpovědný za rostoucí sociální polarizaci. Ovšem na druhé straně je pravda, že jestliže se intelektuálové chovají empaticky (což se věru až tak často nevidí) a na nebezpečný fakt sociální polarizace nahlas upozorní, mohou najisto počítat s tím, že každý dobrý skutek bude okamžitě po zásluze potrestán... A to je zase vydatně stimuluje k tomu, aby si hleděli výhradně svého a ve své naprosté většině ke všem zde zmíněným věcem zachovávali povýšené mlčení.

Vědecký výzkum, Akademie věd a společnost
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 31.12. 2009