Plebs a intelektuálové

29. 12. 2009 / Milan Valach

Což současně znamená, že mohou znamenat cokoliv, jak ukazuje Elfriede Jelinek na Heideggerově příkladu. A proč by se o něco takového měli zajímat lidé, jejichž každodenní život je zaplněn existenčními i skutečnými existenciálními starostmi? Vzájemné odcizení, pocit vzájemné nepotřebnosti se tak jen prohlubuje.

Závažnější ovšem je, že intelektuálové ve svém vlastním myšlení reprodukují tímto způsobem společenskou hierarchii, v níž ale mohou zaujímat vždy jen služebnou roli na dvoře svých pánů, držitelů skutečné moci. Pokud chtějí usilovat o emancipaci a humanizaci lidské společnosti, musí tento boj svést nejprve uvnitř sebe samých. Především intelektuálové se musí emancipovat od aristokraticko-otrokářských kořenů svého vlastního myšlení. A to není možné bez nemilosrdné a radikální, ve smyslu: jdoucí až na kořen věci, kritické sebereflexe, v níž se zbaví všech stop hierarchie ve vlastním vědomí.

To není nepraktická výzva, ale úkol prvořadé praktické důležitosti, jehož význam je možné uvidět i na sporech o financování české vědy. Ve skutečnosti však na sporu o principy, na nichž má být založena tato společnost. Dnes se to týká akademie věd a školství, zítra zdravotnictví, důchodového pojištění atd.

Obhájce tzv. liberálního přístupu, Matěj Šuster , dovedně využívá výše popsaného odcizení mezi intelektuály a veřejností a snaží se argumentovat z pozice "obyčejného" občana, který nechápe, proč by měl svými daněmi přispívat na naprosto nesmyslné vědecké projekty, jejichž názvy ani nechápe. Ještě výrazněji je to patrné již v názvu jeho jiného textu, který má titulek "Osvícená diktatura" vědců?.

Bohužel, snad opět z důvodů výše uvedených, se na jeho falešnou logiku nechal nachytat i Martin Škabraha, který sice správně argumentuje proti iluzi abstraktního a izolovaného individua, ale v počátku svého textu se neubránil reprodukci elitářského postoje. Počátek jeho textu budí dojem, že prostí občané jsou ve skutečnosti zaostalí a skutečné morální hodnoty jim přinášejí pouze osvícení intelektuálové. Tím ovšem nejen vyvolává ducha starého totalitáře Platona, ale především se zcela ztotožňuje se Šustrovou kritikou. Opravdu chce obhajovat osvícenou diktaturu vědců? A proč by měla mít diktatura vědců přednost před diktaturou peněz?

Martinovi Škabrahovi zcela uniklo, že těmto liberálům vůbec nejde o lidskou svobodu. Ve skutečnosti se veřejnosti bojí stejně, jako mnozí, elitářským duchem starého Rakouska-Uherska ještě prodchnutí intelektuálové. Kolega Škabraha si mohl povšimnout, že pan Šustr nežádá souhlas nadpoloviční většiny voličů s financováním společenských věd, resp. určitých oborů bádání (toto rozlišení je neudržitelné a nakonec musí jít o vědu jako celek). On požaduje dokonce souhlas 80% občanů. To je více než ústavní většina v našem parlamentu. Takto vysoké číslo prozrazuje jeho vlastní vnitřní nejistotu, strach z toho, že by ten "plebs z ulice" mohl nakonec přece jen rozhodnout jinak a mohl by být ochoten ze svých daní platit ty neužitečné vědce. Pro jistotu ale nedovádí svou argumentaci do konce a nepožaduje, aby o takových záležitostech mohli občané skutečně rozhodovat v referendu. On ten liberalismus liberálů má své meze, které ukazují, že se ve skutečnosti jedná o svobodu pro bohaté. To oni nechtějí financovat subverzívní vědu, to oni se bojí nového spojenectví intelektuálů a plebsu za času krize.

P.S. Tento text je jen stručnou poznámkou, která více otázek nastoluje, než zodpovídá.

Především by bylo nutné podrobněji analyzovat příklad Martina Škabrahy, ukázat jeho nerealističnost a vnitřní rozpory.

Vytisknout