Země, která není pro intelektuály

2. 1. 2010 / Karel Dolejší

Jak upozorňuje citát v záhlaví, své intelektuály mívala už paleolitická společnost. Šaman žil na jejím okraji - a to hned ve dvojím smyslu: Nebyl řadovým příslušníkem, nestál v centru reálných mocenských struktur, byl tedy svým způsobem vyčleněn ze sociálního řádu. Za druhé se pak předpokládalo, že zprostředkovává komunikaci kmene s odlišnou dimenzí reality. Když na to přišlo, mohl být šaman centrem reálné moci učiněn zodpovědným za to, že se kmeni všeobecně nedaří, byť přísně vzato nebylo v jeho silách toto vše skutečně ovlivnit. (V moderní době bylo obvinění, že šaman nese odpovědnost za špatné úlovky, vystřídáno tvrzením Paula Johnsona, podle nějž intelektuálové jsou ti, kdo nic pořádného nedovedou, za to však prý ve skvěle fungující moderní společnosti usilovně připravují spoluobčanům peklo na zemi.) Na druhé straně ovšem šaman nebýval ani formálně hodnocen za to, zda coby výsledek svého šamanování osobně dovleče každé tři měsíce před náčelníkův stan mamuta, či alespoň odpovídající počet sobů...

V prvních zemědělských civilizacích se postupně role šamana rozštěpila. Se vznikem písma vznikl úředník vedoucí evidenci a korespondenci, od nějž vede linie až k dnešním účetním. Vedle toho však existovala řada jiných specializací navazujících na některé jiné rysy původního šamanství - věštci, astrologové, proroci, později filosofové. Zatímco úředník byl hodnocen podle toho, zda měl v pořádku záznamy, další kategorie byly hodnoceny podle jiných, sobě vlastních pravidel (přesnost předpovědi každoročních záplav atd.). Svým způsobem logicky: Účetní knihy byly totiž právě jen vynálezem správních úředníků.

V antickém Řecku bylo žádoucí stát se intelektuálem bez jakéhokoliv dalšího účelu; k tomu předtím ani potom nedocházelo příliš často. V době helénismu a také potom v pozdním Římě měly být intelektuální zájem a jím zprostředkovaná životní moudrost cestou, jak se vyrovnat s nezměnitelností osudu v podmínkách, kdy věci veřejné už nadále nepodléhaly kontrole běžných občanů. V této podobě se intelektuálové později znova objeví až v době renesanční a protireformační...

Křesťanství využívalo antické vzdělanosti k systematizaci vlastního učení, vesměs dosti vnějším způsobem. Z dlouhodobého hlediska mají možná větší význam klášterní opisovači antické literatury než většina raně křesťanských intelektuálů. Nebyl tu ovšem úřad kontrolující, kolik stran poškozeného latinského rukopisu mnich za týden opsal... Nicméně v dobách úpadku je záchrana kulturního dědictví někdy důležitější než nedopečené a vnitřně rozporné vlastní konstrukce. Původní sociálně kritické náboženské hnutí se přesto pomalu měnilo v byrokratickou instituci obhajující nově vznikající feudální řád; a tato tendence se formálně završila v díle Tomáše Akvinského.

V rozvinutém středověku vznikly ale také univerzity s vlastní akademickou autonomií a samosprávou. Zásada svobody bádání byla církví prostřednictvím světských autorit v jednotlivých případech vážně ohrožována a porušována, nicméně coby obecné pravidlo v zásadě ctěna. Později se stala jedním z pilířů rozvoje novověké vědy.

V období náboženských válek se dosavadní funkce církve coby obhájce sociálního řádu definitivně rozpadla. Postupně začala být na okrajích vznikající absolutní monarchie nahrazována jinými institucemi. Vedle stálé armády a státního aparátu vznikaly také různé "intelektuální" instituce, jež se zhruba řečeno opíraly o tři motivy: Prestižní, pragmatický a ideologický. Pro panovníka bývalo atraktivní honosit se kromě obrazů a soch také kontaktem s filosofem, jako byli Descartes či Voltaire. Na tento motiv později navážou i nejrůznější "koloniální" vědy demonstrující nejprve údajnou centralitu metropole. Z pragmatických důvodů byl podporován rozvoj přírodních věd, poněvadž se začalo věřit, že takto podpořený hospodářský rozvoj země umožní neutralizovat ideologické spory na úkor zintenzivněného čerpání přírodních zdrojů. (Více viz díla Waltera Benjamina, Luciena Goldmanna, Michela Foucaulta či pojednání o epoše neutralizací u Carla Schmitta.) Ideologické motivy se podbudovávaly různým způsobem: V době absolutistických monarchií se konkrétní sociální řád vykládal coby "přirozená" součást systematicky uspořádaného řádu přírody, kdežto pozdějších dobách se materiálem ideologií buržoazních revolucí staly produkty filologických výzkumů renesančních a reformačních intelektuálů. Anglická revoluce sama sebe prožívala jako návrat k době starozákonní, kdežto revoluce francouzská byla odehrána převážně v římských kostýmech.

Po francouzské revoluci se postupně v Evropě proti legitimismu monarchií prosazovala myšlenka všeobecné emancipace lidstva, jež jakoby formálně zvítězila na konci I. světové války. Velká část humanitní inteligence, pokud se nevěnovala oborům spojeným s prestiží v lepší společnosti (literatura) či s koloniální říší (etnologie, antropologie), zakotvila v institucích, které státy vytvářely za účelem propagování a oslavování myšlenky všeobecné emancipace lidstva, jíž údajně sloužily. Pod touto slupkou už v době restaurační ovšem začaly vznikat i disciplíny zaměřené na manipulaci společností po vzoru průmyslové manipulace s přírodou. Tato vývojová linie sahá až k davové psychologii, marketingu, PR a managementu lidských zdrojů.

Myšlenka univerzální emancipace v podmínkách průmyslové společnosti byla podmíněna představou o neomezeném stupňování využití přírodních zdrojů, které postupně umožní osvobodit i ty, kdo ještě dnes musejí otročit při produkci společenského bohatství spotřebovávaného jen některými. V roce 1972 však Římský klub vydal svou první zprávu nazvanou Meze růstu, v níž poukázal na fakt, že stupňovat využívání přírodních zdrojů do nekonečna je nemožné, a že musíme naopak počítat s vyčerpáním těchto zdrojů. V roce 1979 Jean-François Lyotard publikuje studii Postmoderní situace, v níž zkoumá status vědění v době, kdy je zřejmé, že podlomená moderní myšlenka univerzální emancipace lidstva se neuskutečňuje - a hlavní důvod existence velké časti moderních institucí (zdůvodňujících sociální řád, jenž vystupoval coby cesta k všeobecnému osvobození lidstva) se tedy rozpadá. Podle Lyotarda se v důsledku toho dosud abstraktní myšlenka pravdy hledané ve jménu svobody nyní stane závislou na množství dostupného kapitálu - a obory zkoumání, které se nebudou moci vykázat jednoznačným finančním přínosem a performativitou, budou utlumovány a likvidovány.

Což se skutečně děje. Ti, kteří se coby manažeři "lidských zdrojů" či jiní systémoví specialisté na manipulaci nepodílejí na budování pekla na zemi, se ocitli na poli tradičních disciplín, o jejichž solidnosti a důvěryhodnosti ještě donedávna nikdo nepochyboval; nyní jsou však stále více byrokraticky buzerováni, tlačeni k tomu, aby před rektoráty či ministerstva pravidelně přitáhli svých deset mamutů - protože jinak jim hrozí postupný úpadek a zrušení oboru.

Možná, že se nejedná o úplně nevratný a beznadějný proces; každopádně pokud si intelektuálové už konečně nepřipustí všechny důsledky stávajícího stavu a nezačnou zcela vážně přemýšlet o tom, co je má vlastně před společností nadále legitimizovat, budou skvělým terčem nejrůznějších demagogů, kteří by si sice nikdy nedovolili navrhnout všeobecné hlasování třeba o zrušení armády, zato však demagogicky pošťuchují veřejnost tak, aby dále podlamovali již tak nejisté postavení potenciálně "neposlušných" humanitních oborů.

Vytisknout