Demokratické rozhřešení (Cesta kapitalistické demokracie do mrtvého prostoru a ven)

31. 12. 2009 / Michal Vimmer

Demokrat krokem do světa Rovnosti a Svobody odmítá otázku boží existence. Stejně rozhodně je výrok o boží smrti je nepřijatelný pro věřícího, jenž neztrácí jistotu boží přítomnosti, protože Bůh je jeho život sám. Nepochybuje o totožnosti strážce lživého epitafu: je to Satan. Svět bez boha je potom chaos.

Demokrat poznává, že Bůh nikdy neexistoval, tedy nikdy neměl ďábelského protihráče. V demokratické metafyzice je v posledku všechno jedno. Svět je jaký je. Řád trvá, dokud existuje Svět. Svět bez Řádu nelze ani vidět, ani pochopit jako celek -- vždyť Svět je celek sám.

Na tomto místě doporučuji čtenáři zvolit si jeden z výše uvedených způsobů čtení a vnímat použité pojmy co nejkonkrétněji!

Demokratické zákony zaručují Rovnost a Svobodu Člověka. ZDE. Lidé jsou si ze zákona rovni v možnosti svobodného konání. Zákon brání hranice demokracie, protože pólem Svobody jednotlivce je diktatura.

Maximem Rovnosti všech lidí je smrt. Demokracii nezbývá, než se neustále vyhýbat Scylle absolutní moci a vzdalovat se Charybdě smrti.

Demokratická politika je trvalý boj o poměr Svobody a Rovnosti. Víme, co přijde po Demokracii, když ztratí rovnováhu: všechny myslitelné revoluční nebo reakční režimy - liberalismus, socialismus, fašismus, feminismus, sionismus atd. ZDE

Demokracie vstříc trvalé hrozbě diktatury slibuje jako alternativu smrti Nesmrtelnost, jako protiváhu zvůle nabízí Nezávislost.

Prostředkem, který má demokracii dovést do cíle je kapitalismus.

Jediné riziko na této pouti je, že dříve než se tak stane, prostředek za cíl bude zaměněn.

Člověk v kapitalismu zákonem dané rovné právo vstupovat na trh = do svobodné společnosti ostatních lidí -- trhovců a nabízet a směňovat svoje zboží a služby.

Přestože je kapitalistický trh považován za model svobodné společnosti, Rovnost je princip kapitalismu bytostně cizí. Problém kapitalismu s demokratickou Rovností tkví v tom, že ona první je sice dána zákonem, ale zákonodárných sborů (států, národů) je mnoho a rovny si nejsou - už proto, že vydávají protichůdné obchodní zákony a omezují svobodu podnikání.

Dokud nevznikne jeden světový Stát a nevstoupí v platnost jeden univerzální Zákoník, není zaručena Rovnost jednotlivců na jednotném trhu. ZDE

Naproti tomu problém demokratické Rovnosti s kapitalismem je ten, že soukromé vlastnictví, direktivní rozhodování vlastníků a jejich snaha o maximální zisk při minimálních nákladech nutně vytvářejí nerovnost.

Konflikt nebo symbióza demokracie s kapitalismem vyžaduje vyřešení problému 1.kultury, 2. historie, 3. iracionality.

Kultura v nejširším smyslu (umění, věda, technika = Civilizace) vyčleňuje člověka z přírody. Kultura znamená nerovnost, imanenci, zjevení a zdůvodnění všech privilegií: Kultura je hierarchická. Nerovnost je principem existence a rozvoje kultury.

Historie je obrazem neodbytného trvání nerovnosti v minulosti, jež stále roste na úkor současnosti. Historie svojí trvale přibývající a nezměrnou vahou ohrožuje budoucnost demokracie.

Nejtěžším břemenem demokracie je však sám umělý ideál Rovnosti. Dogma Rovnosti všech lidí je racionální lidská volba, ideologické rozhodnutí, které nemá s nekonečnou iracionalitou skutečnosti nic společného.

Moderní kapitalismus se stal dvojčetem demokracie díky tomu, že si Rovnost racionálně osvojil a začal s ní obchodovat.

Kapitalistická technologie Rovnosti je všudypřítomná a dostupná, protože je levná a vypočitatelná -- na rozdíl od Svobody.

Přesná rovnost povrchů a stejnorodost homogenizovaných čistých materiálů, minimalistická pravoúhlá typizace, normování, standardizace, homologizace umožňuje nejjednodušší strojovou výrobu, montáž, skladování a dopravu, libovolnou replikaci, kopírování všech měřítek, množení, omývání a snadné čištění. Prefabrikované díly dovolují prodat, složit a postavit cokoli prakticky kdekoli, nezávisle na okolí; propojování komponent je neomezené. Inkompatibilita je ve světě materiální Rovnosti zásadní vadou.

Neustálá inovace kapitalistické technologie je zárukou stálého přibližování se ideálu kompatibility, i důvodem nekonečné proměny standardu, ke kterému se vztahují nové součástky kapitalistického zboží.

Ano, věčná novost, vědecky projektovaná permanentní změna geometrie s puncem budoucí dokonalosti rozhodujícím způsobem změnila lidskou kulturu.

Moderní kultura je stejně moderní a demokratická jako kapitalismus.

Demokratický hrdina lyricky opustil vysoké metafyzické ctnosti pokory, oběti, věrnosti, lásky, oddanosti všemu nedotknutelnému Nad, dadaisticky se vysmál znevolňujícím etickým abstrakcím vysokého Umění, prozaicky se pustil do boření všech přízemních tabu a rozběhl závod v překonávání hranic lidských možností.

Demokratický hrdina není světec. Hrdina demokratického étosu je Prométheus, Lucifer, Faust, herec, sportovec a modelka, podnikatel a gangster: vždy svobodný a nezávislý jedinec, který je mírou všech věcí a svévolně prosazuje své plány.

Revoluční umělci Moderny proměnili, přehodnotili a zavrhli všechny tradiční umělecké formy a hledali formy nové. ZDE

Zanedlouho se ukázalo, že repertoár způsobů uměleckého vyjádření, projevů lidského těla a duševních hnutí je omezen. ZDE

Tehdy moderní umělce nadchly stroje. V továrně si revoluční umělec podal ruku s moderním kapitalistou, vlastníkem Strojů. ZDE. Tradiční tvorbu mýtických gest Prozřetelnosti racionálně nejprve nahradila konkrétní geometrie a nakonec konceptuální algebra. ZDE v umění dneška je možná již jen skrze kapitalistickou technologii. ZDE ZDE

Nikoli ústavní nenásilná, neútočná, defenzivní demokracie, ale kapitalismus splnil odvěký lidský sen: to kapitalismus definitivně porazil Přírodu.

Teprve moderní kapitalismus měl dost síly a odhodlání, aby z matky vraždící své děti udělal služku. Demokratické osvobození člověka od imaginárního Boha otce je ve srovnání s porobením matky Přírody zcela nevýznamnou událostí.

Ještě tzv. dřevní kapitalismus (do konce 19. století) se vůči Přírodě nacházel v nerovném, podřízeném postavení a civilizace se musela okolnímu světu přizpůsobovat. Předmoderní kapitalismus se vůči Přírodě vymezoval hierarchickým historismem, akcentací dlouhé linie společenské nerovnosti, v níž těsnému kontaktu s nepřátelskou Přírodou byly vystaveny nižší vrstvy. Naopak společenská elita se nebezpečím barbarského, nekulturního vnějšku vystavovala jen při svátečních rituálních příležitostech lovu, vojenských přehlídek a zahradních slavností.

Technologie moderního kapitalismu postavení člověka vůči Přírodě obrátila naruby.

Moderní člověk je díky hygieně osvobozen od infekčních nemocí a parazitů. Hormonální antikoncepce dává svobodu volby početí. Chirurgie umožňuje změnu pohlaví, transplantace orgánů, spermií, vajíček a embryí i nejodvážnější adrenalinové sporty. Průmyslová medicína podává další šanci beznadějným. Psychofarmaka osvobozují od strázní duše. Technologie nabízí lidské identitě možnost změnit cokoli na anatomickém a genetickém uspořádání nedokonalého a smrtelného těla. ZDE ZDE

Ale vzdělaný, sebevědomý, moderní člověk pochopil, že dokonalý a nesmrtelný může být jen STROJ. ZDE

Člověk z éry racionální čistoty vstoupil do špinavé sféry mrtvého prostoru. Mrtvý prostor je anatomická část dýchacích cest, která se přímo nepodílí na výměně kyslíku. Vzduch, který živočich potřebuje smísit s krví nebo z krve odstranit, musí překonat nefunkční, zdánlivě zbytečný úsek mrtvého prostoru. Vyžaduje to určitý tlak, úsilí, tedy výdej energie, kterou by bylo lze ušetřit, kdyby byla plíce bezprostředně v dotyku se vzduchem. ZDE

Mrtvý prostor je také část palebného pole, kam nelze zaměřit hlaveň. Nepřítel toho využívá.

Mrtvý prostor je neužitečný, nevypočitatelný a nebezpečný, protože do něj není vidět a nevíme, co se v něm děje. Nezajímá nás, protože je nepříjemný a navíc. Mrtvý prostor je identifikovatelný zcela snadno : je všude tam, kde ulpívá a střádá se špína, již lze stěží odstranit.

Nyní je na člověku, aby se přizpůsobil technice. Ne naopak.

Ve stínu pokroku krystalicky čisté technologické racionality moderního kapitalismu se rozlévá moře mrtvého prostoru. Prostor, o který nikdo nestojí, překáží a jakoby nikomu nepatřil. Zbytečný prostor na rozhraní soukromých pozemků, majetků, objektů a životů. Oblast mrtvého prostoru obklopuje každou dělící hranu, hranici a spojnici moderní architektury a designu.

Rohy, kouty, zuby, výklenky, výčnělky, záhyby, spoje, spáry, sváry a pukliny. Mrtvý prostor zaplňují skládky odpadu, dopravní zácpy, zpoždění, nuda, potravinový tuk, alergie, neplodnost, závislost, populace starých odcizených sobců.

Iracionalita Nezávislosti = svobody nedomyšlených, nesoudržných věcí a nedokonalých materiálů je kouzlo, které pohánělo kolo života, věčného mládí a novosti kapitalistické technologie. Volnost nerozumu a plýtvání nárokuje a kolonizuje klasický, hmotný prostor, který je v reálném čase konečný, nutně spotřebován a vyčerpán.

Mrtvý prostor vzniká coby vedlejší produkt svobodného podnikání. Jako komodita je jen módní, přechodnou obchodní příležitostí - není však výjimkou zemského povrchu. Není to žádný nový prostor. Recyklace odpadů, likvidace ekologických škod, odstraňování graffiti, průmysl zábavy, zdravotnictví založené na celoživotní léčbě civilizačních chorob (s ideálem nekonečné liposukce), budování virtuální reality a obchod s bublinami se neobejde bez trvání základny živé Přírody a hospodářství. Lidský paralelní svět je na skutečném světě navždy závislý.

Po éře vykořeňování běží etapa přežvykování náhražek. A dál? Po fyzické likvidaci prostoru už se prostě nevrátí klasický kapitalistický hospodářský sinusový cyklus, nýbrž se ustaví lineární úsečka spějící ke konci. Ideál volného růstu anorganických krystalů dal vzniknout neživotaschopné civilizační drúze.

Jaké je řešení pro demokracii?

Nezávislost (izolace) politicky apatických jedinců stačí jako ochrana před ideologickou diktaturou. K biologickému přežití je v současném stádiu vývoje nutno zajistit druhý pilíř demokracie, kterým je technologická nesmrtelnost -- alternativa Rovnosti.

Marketingově optimistické představy o technologické přímé demokracii jako léku na zkorumpovaný zastupitelský systém ukazují naivitu tradičních demokratů v epochy pozdního kapitalismu v nahé kráse: Přejeme si Rovnost jako unifikovaný hardware, jednotný komunikační kód, k idiocii degradovaný jazyk a grafiku komunikace. Svobodu v podobě mobility. Vše čitelné, dohledatelné, zaměřitelné, přístupné vymazání. Kdo dnes nemá mobil, neexistuje.

O něco později: kdo nebude mít čip v těle, nebude. Nebude ani svobodný, ani rovný před zákonem. Pokud se nestane šifrou.

Vejce měkké, postindustriální, digitální společnosti již se kulí ven z moderní krabice. Ekologická postmoderna buď zrodí Člověka -- Stroje nebo malý, solární, nezávislý, samohybný, nejlépe zelený, homosexuální strojek.

Jinou budoucnost demokracie si neumím představit.

Vrozená vada české demokracie

Jak známo, s rozpadem Československa souvisí opuštění budovy někdejšího Federálního shromáždění na horním konci Václavského náměstí.

Nečekaně samostatní čeští zákonodárci zvolení z provinčních panelových sídlišť ostře moderní hranatou parlamentní budovu odmítli jako symbol minulé doby. ZDE Poslanecká sněmovna se z náměstí plného lidí přestěhovala mezi útěšné barokní báně, mateřské obliny a erotické křivky Malé Strany. Časem naši volení zástupci pod Hradem "naplnili Ústavu" a našli sál ve Valdštejnské konírně pro odstavené bývalé federální poslance. Malá Strana¨ se za 20 let české polistopadové demokracie proměnila ve vládní, poslaneckou, turistickou a diplomatickou čtvrť nerušenou domorodci.

Vznikla tak rovněž funkční parlamentní demokracie?

Věrnost našich zastupitelů vlastním monarchickým výsadám, prospěchářství a lokajské způsoby svědčí pro to, že genius loci je mocnější než ideál občanské Rovnosti a Svobody. Pokud česká domácí politika něčím vyniká nad Zahraničím, je to podivuhodná míra stability (hodnoceno eufemisticky) nebo nehnuté zatuchlosti (realisticky vzato). V parlamentu zasedají znova a znova titíž lidé ve stejném poměru a složení, zatímco vnější veřejnost nevidí žádný směr vývoje státu.

Podívejme se, v čem to asi vězí. ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Rozdíl mezi našimi a zahraničními demokratickými parlamenty je patrný na první pohled. Zatímco pařížský, římský, polský, vídeňský, berlínský, maďarský, washingtonský, madridský, evropský atd., prakticky jakýkoli parlamentní sál staví řečníka do středu kruhové výseče, české parlamentní lavice spíše než důstojný antický amfiteátr připomínají škamny obecné školy. Ne nadarmo.

Kruh přirozeně symbolizuje rovné právo všech uvnitř i na obvodu vstoupit do středu.

(Vždyť nejvyšším myslitelným symbolem rovnosti při jednání zájmových stran je odnepaměti Kruhový stůl.) U Nás? Část poslanců podle zasedacího pořádku stráví volební období hleděním do zdi. Část do oken, část do dveří. Nechce-li si zastupitel ničit páteř sledováním toho, kdo právě řeční za pultíkem, dlouho v lavici sedět nevydrží. A jde si za svým, dělat všechno proto, aby se nevrátil do paneláku. Nesmyslná pravoúhlá podřízenost nábytku a půdorysu budovy opovrhující danostmi lidské anatomie je dovedena k dokonalosti v sále českého Senátu. ZDE Co lze od českých senátorů z konírny očekávat? Demokratické mučednictví?

Po 20 letech české samosprávy věcí veřejných, která byla nešťastně nastolena v době obecného úpadku lidovlády ve světě, je zřejmé, že demokracie nevznikne zavedením hlasovacího zařízení do libovolné komory.

Design parlamentního sálu k nastolení lidských nebo dokonce demokratických poměrů ve státě přirozeně nestačí. Italská, polská, švédská atd., každá demokracie je jiná. Vždyť obě britské sněmovny okrouhlý parlamentní tvar postrádají - a přece je ostrovní demokratická kultura stále vzorem pro značnou část světa. ZDE ZDE

Proč jsou naši volení zástupci ochotni po léta trpět v kormoutlivém posedu české sněmovny? Vrozená vada české demokracie není skryta v nábytku, ale v českém jako.

Český politický systém založený na předstírání rituálů jako demokracie přivádí poslance do sněmovního sálu s přesvědčením, že voličstvo od nich stejně nic nečeká, že žádná Změna stejně nenastane, že v té lavici stejně sedět, poslouchat, souhlasit nebo odmítat nemusí, protože politika se přece dělá jinde. Na nábytku záleží jen památkářům, kustodovi -- pardon předsedovi sněmovny, který ale samozřejmě s ničím nepohne. ZDE

Český veřejný prostor hranatý, těžkopádný a nehybný v samotném svém jádře. Voličstvu za to poslanci garantují nezpochybnitelnou hospodskou svobodu kouřit, oddávat se hazardu, pornografii a prostituci. Protože česká hospoda a bordel - ne parlament - toť skutečný český veřejný prostor národní Rovnosti a Svobody.

Samozřejmě, že jsou U Nás inteligentní lidé, kteří se stavem státu, který se v polospánku odevzdává do blahovůle mafiánských syndikátů nejsou spokojeni. Jejich hlas a vzdor je však - jak jinak U Nás -- slyšet a vidět jen symbolicky.

Příznačným a nejlépe viditelným veřejným znakem vymezení se vůči nízkým, malým poměrům je architektura. Čeští lepší lidé, kteří chtějí věci měnit, holdují v soukromí ostrým, jasným, nekompromisním, přísným tvarům, které se otevřeně distancují od amorfní, obézní společnosti. To je tzv. "česká přísnost." Přísní k sobě i okolí. ZDE

Dva osudy z poslední doby ilustrují, jak nesnadné je měnit Česko architekturou a designem.

Architekt světové proslulosti Kaplický realizoval před odchodem do emigrace v Čechách jedinou stavbu: klasickou hranatou kubickou modernu, "Dvořákovu vilu." ZDE. Vracel se k Hradu s návrhem rozplizlého blobu Národní knihovny. Jak to s dopadlo s blobem a Kaplickým víme. Národ a jeho veličiny je odmítly. Vypadala snad Kaplického chobotnice příliš česky? Nebo nenaplnila naší ideální představu o Nás?

Uhlobaron a majitel euroatlantického intelektuálního týdeníku Respekt Bakala budoval ostře řezanou vilu na Šumavě za tak intenzivního zájmu veřejnosti, ZDE že se nakonec rozhodl dům opustit a ukrýt svou rodinu do Švýcarska. Co pro národ znamená Bakala a jeho úsilí? ZDE

Váží si národ svých nejlepších lidí?

Hm ...

Autor napsal nedávno vyšlý román Bad Design, který nemá s teoretizováním obou výše představených článků společného více než řešení české otázky a mystérium mrtvého prostoru.

Vytisknout