Bylo nebylo a zase jako by bylo

31. 12. 2009 / Oldřich Adamec

První mé dětské vzpomínky jsou na poslední všesokolský slet, hlavně na kroje sokolů a na poslední vánoční strom na Staroměstském náměstí. Na ten hlavně proto, že moje sestra měla službu v Perníkové chaloupce, a když někdo hodil do pokladničky peníze pro chudé děti, ozvalo se z okénka chaloupky poděkování. Velmi se mně to líbilo. Byl jsem čtyřletý a chudé děti jsem nevnímal a pak se na ně dlouhá léta nevybíralo. Asi u nás nebyli.

Do školy jsem začal chodit od září 1950 na Pražačku. Jednou jsem šel vyprovodit spolužáka Jardu Č. Bydlel v domečku, hned vedle školy, v nouzové kolonii "Na Krejcárku". Domečky byly malinké s prťavými zahrádkami. Některé domečky měly střechu z plechu od použitých sudů od asfaltu.

Vzpomínám si, jak jsem se ptal maminky, když jsem začínal číst, co to zamená, že v tomto domě se úředně zakazuje žebrati. Bylo to napsáno u nás v domě, na tabulce u výtahu. To poslední slovo jsem neznal.

Jako hodně malý kluk jsem začal sbírat nálepky z krabiček od zápalek, a tak jsem hodně sledoval kuřáky, kam ty krabičky házejí. Byl jsem v té době asi jediný, kdo vybíral koše. Tam totiž ty krabičky končily. Tehdy jsem viděl také naposled, jak muži sbírají vajgly na zastávce tramvaje.

Když jsem jezdil na prázdniny na venkov, viděl jsem cestou z nádraží divnou, velkou, dřevěnou a nízkou stavbu. Když mi strýček říkal, že je je to obecní pastouška, nevěděl jsem, co to znamená.

Nepotkával jsem žebráky, strach z přepadení jsem v noci při procházce Prahou ani cestou sadem, na Hlavní nádraží, kterému dnes říkají "Šervúd", neměl. Neviděl jsem hladové lidi ani mříže v oknech lidských příbytků. V té době jsem také neznal žádného milionáře. Asi u nás tak jako chudé děti nebyli.

Všechno je to už velmi dávno. Bylo to 5 -- 8 let po té strašné válce.

Nová doba jako by mi vrátila mládí a ještě to překonala. Zase vidím, jak lidé hledají vajgly na stanicích tramvaje. Tramvaje jsou nové, ohnuté hřbety jsou stejné a navíc, často zapáchající, to si před tím nepamatuji.

Brloh, kde žila pětiletá holčička, je ohromujícím způsobem horší než domky a chalupy v nouzové kolonii. Nikdy nezapomenu na tu starou paní, kterou jsem nedávno viděl, jak jí zazářily oči, když viděla v koši nedojedený jogurt a svým špinavým prsty se do něj hned pustila. V tom okamžiku byla šťastná. Nevím přesně, zda si v tu chvíli uvědomovala, že žije ve svobodné a demokratické zemi.

Mé dětství a mládí bylo v jiné době a kdykoliv vidím své spoluobčany, jak vybírají koše, tak s nimi trpím a je mi hanba. Vidím spoustu studentů, že jsou k tomu lhostejní, pro ně je to standardní situace, oni už s tím vyrůstají.

Když jsem jako student čítával v novinách nebo ve 100 + 1, že ve Francii či jinde umrzli bezdomovci, u nás si to v té minulé době nepamatuji, říkal jsem si co je to za společnost, čím je bohatá, že nechá ty své spoluobčany umřít. Nebo to, že teď umrzají i u nás je potvrzení, že konečně už patříme do Evropy?

Někdy kolem roku 1962, jsem četl ukázku z knihy irského pastora, který popisuje jak navštívil 48 států v USA. Byl šokován nesmírným bohatstvím některých, kde plýtvání hraničilo snad s blbosti a druhé straně s neuvěřitelnou (tehdá, dnes ji máme po letech také u nás ) chudobou, kterou jsem nebyl schopen pochopit.

Není přání klidného a bohatého Nového roku pro některé naše spoluobčany spíše provokací?

Poznámka.

Včera jsem v německém Bamberku hovořil s jedním prosebníkem o almužnu, má stálé stanoviště v centru města. Je registrovaný městským úřadem, a když nevyžebrá stanovenou částku, město mu jí dorovná. Je-li to pravda, zdá se mi to býti dokonalým.

Vytisknout