Vážení a milí spoluovčané, aneb Dada z Hrada

2. 1. 2010 / Karel Dolejší

Kromě ocenění Fischerovy vlády kontrastované s vládou Topolánkovou, kromě zdůraznění významu voleb, a kromě kritiky (ačkoliv naprosto neadresné) "skupin, které se tváří, že se jich ekonomický pokles netýká", nemohu z prezidentova novoročního projevu vzít vážně prakticky vůbec nic. Zmínka o dobře fungující rodině mě vzhledem k vytrubované existenci "prezidentových letušek" atd. opravdu rozesmála, ačkoli nepochybuji, že například mnohé vdané ženy musela spíše pořádně urazit. Poznámka o tom, že "občané nebudou chtít, aby jim byly zvyšovány daně" je naprosto pokrytecká, protože a) díky stavu státních financí se zvýšení daní prakticky nelze vyhnout, b) nejpodstatnější zvýšení daní hrozí právě osobám, které u nás díky dosavadnímu degresívnímu daňovému systému v porovnání s normálnějšími evropskými zeměmi platily daně velmi nízké - to znamená superbohatým (čili: těm kdo se tváří, že se jich ekonomický pokles netýká...).

Nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím. Jediné, co bychom jim mohli zůstat dlužni, by bylo to, kdybychom po sobě nezanechali svobodnou a prosperující společnost.

To už je ovšem vyslovená provokace. Naši předkové, kteří vychovávali děti v dobách těžkých společenských krizí nebo válek, tak často, ne-li zpravidla, činili na úkor svého osobního pohodlí, pocitu nasycení atd. - a netýkalo se to jen matek, u kterých lze tento typ obětavosti ještě i dnes s jistou šancí na úspěch jaksi automaticky předpokládat. Kdyby se lidé tenkrát řídili podle návodu předkládaného nyní prezidentem, těžko říci, jak by další generace vůbec fyzicky přežily velkou krizi 30. let nebo 2. světovou válku. S čistě racionálně uvažujícími jednotlivci bez chuti a zápachu se zde totiž daleko nedostaneme. Jak zapadá otázka zachování rodu do teorie mezního užitku? Není snad z hlediska osobního uspokojení racionálnější vyhynout?

Tam, kde byl Klausův projev nekonfliktní, klouzal po povrchu věcí a opíral se o opatrná klišé. Tam, kde se pokoušel zaujmout konkrétní stanovisko, byl buď nedůsledný a nepřesný, nebo naopak upadl bez přípravy do extrémního tvrzení, jaké by z úst skutečného státníka uvažujícího přinejmenším v měřítku dekád nemohlo nikdy zaznít. Mystifikační "Klausův projev" zveřejněný deníkem Referendum byl možná problematickým nápadem, ale po srovnání obou textů musím bohužel říci, že se parodující redakci přece jen povedl více než autentický proslov prezidentovi samotnému. Koláž z předchozích Klausových vyjádření sice měla demonstrovat omezenost svého autora, byla však paradoxně vybrána tak, že pokryla mnohem širší škálu témat než "ostrá" verze a banálními formulacemi se dotkla i věcí, které Klaus tentokrát úplně zalhal:

Generace našich rodičů a prarodičů, která žila a pracovala v podmínkách daleko obtížnějších, než jsou ty dnešní, se nelehko vyrovnává s rychle se měnícími podmínkami života v moderní společnosti.

Kdepak, ani tyto otřepané samozřejmosti dotýkající zcela povrchně, ale přece aspoň nějak života v podhradí, jsme tentokrát od prezidenta neslyšeli. Je to opravdu smutné, ale ještě plytší a vyprázdněnější než textová koláž z Referenda bylo nakonec naprosto autentické dada z Hrada.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 31.12. 2009