Kde ironie nemá místo

1. 1. 2010 / Věra Říhová

1. občané starého Říma osobně svobodní, nejspíše potomci přistěhovalců do Říma v jeho ranné fázi vývoje, jejichž občanská práva byla zprvu omezena ;

2. lidé prostí, chudí, nekultivovaní.

Plebej -- plebejec je :

1. ve starém Římě příslušník plebsu;

2. ve feudální a buržoazní společnosti příslušník lidových vrstev.

Pan Valach by nám nejdříve měl vysvětlit, kdo je podle něho plebejec v dnešní společnosti. Většina lidí základního a středního vzdělání toto slovo vůbec nezná, ti, kteří ho znají, jej spojují se slovem dobytek nebo burani jako synonymum. Pokud slovo plebejec někdo používá v dnešní společnosti, má význam urážky či poníženého postavení. Plebs pouze lépe či společenštěji zní.

Kdo je ale podle výkladu vědeckého slovníku dnešní plebejec? Člověk prostý majetkem nebo prostý duchem? Člověk vysoce vzdělaný, ale chudý, nebo člověk bohatý, ale nekultivovaný? Může mi někdo vyjmenovat, a tedy oficiálně vydat prohlášení, jaké máme společenské či lidové vrstvy v dnešní demokratické společnosti, kde si právně jako občané jsme rovni, třebaže to v praxi neuskutečňujeme? Máme již oficiálně uznané společenské třídy, aniž bychom o tom věděli?

A podle čeho se dnes pozná plebejec? Podle výše majetku, rodové linie, modré krve či bílé pleti, podle adresy trvalého bydliště, podle výše vzdělání, velikosti firmy nebo velikosti nosu, podle kravaty či množství zlata? Nebo jsme plebejci úplně všichni? Jsme to jenom my Češi nebo také Moravané, Maďaři, Angličané (mimo královské rodiny)?

Nevím, kdo s používáním tohoto slova začal, ale nejsem první, kdo jeho používání kritizuje. Jen náhodně jsem narazila na články Jana Makovičky z 25.4.2008 nebo Rudolfa Převrátila z 16.12.2005. Stačí si kliknout na vyhledávač a zadat slovo plebejci a každý se může přesvědčit, kolik let se BL tímto slovem zabývá, autory článků jsou především muži -- tedy žádné vážené a milé ženy z domácnosti (mou dceru toto označení ve spojení s mou osobou upřímně rozesmálo a považuje ho za nejlepší silvestrovský vtip).

Já osobně jsem středoškolačka, občas pracuji ve středním managementu, žijí ve středně velkém městě, vlastním malý majetek. Jsem jako zrní mezi mlýnskými kameny, nepatřím ani dolů ani nahoru, ale občas se pohybuji tam i tam.

Na obou březích mám známé a přátele a od obou stran občas dostanu klackem přes hlavu. Pravičáci mi nadávají do levičáků a levičáci do pravičáků. Mám mezinárodní a mezitřídní původ, necítím se být svázána s žádnou společenskou skupinou. Jsem svobodný člověk, neboť nejsem závislá na žádném kmenovém zřízení, ale umím se pohybovat ve všech, mohu si tedy svobodně vybrat.

Jsem zvyklá na to, že se ke mě někteří vysokoškoláci chovají jako k buranovi, že mě někteří muži urážejí jako ženu, která neumí postavit katedrálu, že mě občas někdo osloví "vole". Taková jsme společnost, stále se vzájemně ponižujeme a urážíme, a když se to někomu nelíbí, vymluvíme se na ironii nebo srandu. Jsem zvyklá tyto hloupé a nevychované lidi ignorovat.

V případu pana Valacha jsem upozornila pouze na chybu, které se mohl dopustit naprosto nevědomky a bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Pouze jsem upozornila, že chce-li spolupracovat s lidmi z praktického života, musí se on chovat podle jejich pravidel a nikoliv opačně. To neznamená, že se musí ponížit, pošpinit či jinak poškodit své sebevědomí.

Chce-li král poznat svůj lid, musí se přestrojit do jeho šatů a vyrazit do ulic. Nelze říci, napište nám, jak to u vás chodí a my pak podle toho budeme vymýšlet teorie zřízení. Jak to vypadá, když král řídí zemi podle stupňovitého donášení si můžeme přečíst tisíce knih. Kdo nezná svůj lid, musí používat totalitní či mocnářské metody, protože jinak nemůže ovládat to, co nezná. Na to už doplatili komunisté a dnes doplácejí kapitalisté. To je příklad i přímé demokracie, o které já tvrdím, že je pěknou myšlenkou, ale v našich podmínkách neuskutečnitelnou, protože nedokáže spojit spodek s vrškem.

Slušný člověk slovo plebs -- plebejci používá jenom tehdy, když chce upozornit na aroganci některých lidí, stejně jako se slovo otrok používá pouze obrazně. Otrokářství není v naší zemi povoleno, přesto někteří zaměstnavatelé zacházejí se svými zaměstnanci jako s nesvéprávnými otroky. Slušný člověk proto slovo plebs -- plebejci nepoužívá ani jako ironii ani z legrace.

Někteří lidé bez ohledu na postavení, bohatství či vzdělání by vám do očí na univerzitní či jiné kulturně-politické půdě nikdy neřekli "Vole", přestože je to pro ně naprosto běžné slovo, kterým se mezi sebou titulují a nikoho z nich to neuráží. Vědí ale, že v "lepší" společnosti se toto slovo neříká a proto to nedělají. To je pravidlo. Platí ale oboustranně. Nechápu, co na tom stále nechápete.

Slovo plebs, plebejci se v článcích na BL objevuje velice často, ale pouze u některých autorů. Nerozumím tomu, jak má být na sebe národ hrdý, když sám sebe neustále označuje ponižujícími výrazy. Vědecky vzato jde o správný termín, ale z úplně jiné doby. Používá-li se dnes v praxi -- tedy na stránkách veřejností čteného média, podsouvá čtenářovu vědomí poníženost určité skupiny lidí. Tedy přesvědčuje čtenáře o tom, že plebs existuje a je to někdo méněcenný, každý tím ale myslí jinou skupinu občanů -- vzdělaní nevzdělané, podnikatelé nepodnikající, bohatí chudé. Celkově se ale jedná o praktický nesmysl.

Je to v podstatě hanobení skupiny občanů a na to už máme dokonce i paragrafy. Nemůžeme je použít, protože nikdo nedokáže definovat plebs v dnešní společnosti. Pokud jsme ale plebejci všichni, pak nemůžeme mezi plebs a nějakou vyčleněnou skupinu vkládat spojku.

Vědec či profesor musí vědět, že společnost, ve které žije, toto slovo nepoužívá, neboť je hanlivé. Nepoužívají ho veřejně ani politici ani podnikatelé a ti si rozhodně o dělném lidu nic přívětivého nemyslí. To je to, co se vám snažím vysvětlit.

Nelze říci : "Ahoj plebsi, budeme spolu pracovat?" Nebudeme. Takhle se vztahy nenavazují. Osloví-li mne pan Valach "Madam", budu to považovat za kompliment, osloví-li mne takto dělník, je to ironická urážka. Jak je možné, že takovou jednoduchou věc nechápe sociolog a filozof, když to chápe každý nevyučený Tonda Vomáčka?

Na téma mého článku jsem dostala velmi příhodný vtip.

Na policejní akademii vysvětluje plukovník matematickou rovnici 5-7+2=0. Nikdo ze studentů nechápe. Plukovník uvede praktický příklad : V autobusu je 5 policistů, 7 jich vystoupí. Kolik policistů musí nastoupit, aby byl autobus prázdný?

Až se vysmějete, přemýšlejte nad významem přesné aplikace z vědeckého hlediska naprosto správného matematického příkladu do praxe. Přesnou aplikací se stává nesmyslem. To je ten rozdíl mezi teorií a praxí. Prakticky musí mít příklad znění 5+2-7=0. Pak to pochopí i imaginární policista. Tím se rozhodně nechci policistů dotknout, vtip je jenom důkaz toho, že se nám do společnosti vrátil socialistický humor.

Kdo je ten, který musí matematickému příkladu rozumět a správně ho vysvětlovat a uvádět do praxe? Vědec nebo dělník? V naší společnosti se chováme tak, že nutíme dělníky, aby porozuměli vědecké teorii, a ten, kdo nerozumí, je ponižován a hanebně nazýván. To je ta arogance inteligence vůči nevzdělaným, o které často píšu.

Je povinností inteligence, která navíc vystudovala za peníze občanů, aby svou prací vracela hodnotu studia společnosti. Například tím, že bude rozumět společnosti, o které učí. Člověk, který učí na vysoké škole společenské vědy, především občanskou nauku, aniž by ji poznal nebo se snažil ji rozumět, odvádí práci se ztrátovou a nikoliv přidanou hodnotou.

My praktici se nestačíme divit, co nám to chodí do praxe z našich škol. Ekonomové, kteří znají tak složité vzorce, jejichž obsah nejsme schopni pochopit, ale kteří si neumí spočítat vlastní mzdu někdy ani nákup v obchodě. Kdejaký nevyučený prodavač je dokáže okrást. Jakou hodnotu má potom jejich vzdělání? Kam nás všichni ti vystudovaní ekonomové dovedli za posledních 20 let? Nebylo by rozumnější zrušit ekonomické školy a ušetřit peníze jejich metodami ztrácené?

K čemu nám jsou absolventi pedagogických fakult, když do školství vůbec nepřijdou, a pokud ano, tak většina z nich vůbec neumí učit, protože psychice dětí nerozumějí, neznají jejich chování a neumí mu čelit. Nevědí vůbec, jak funguje společnost, jaké má vybudované vazby a metody mezilidských vztahů. Problematika školství dnešní doby není pouze problém finanční, ale především personální. Jak by ale mohli znát něco, co neznají ti, kteří je učí.

To je problém, který v naší společnosti máme. Uvědomuji si, že jsou to slova tvrdá, ale potřebná. Za největší paradox loňského roku považuji slova "Nejsou lidi!". Podrobně vysvětlím někdy jindy, dnes ale kladu otázky : Je dnešní krize opravdu finanční nebo je spíše personální? Jak je možné, že máme armádu nezaměstnaných, z nichž většina marně shání práci, a přitom nejsou kvalifikovaní lidé, kteří by přinášeli firemní a společenské hodnoty? Nejsou lidi -- bylo jedno z úsloví na konci éry socialistické, kdo bude držet nad vodou kapitalismus, když nejsou lidi?

Ještě jeden praktický příklad z mého dětství. Do naší ulice jezdili na prázdniny Pražáci. Jejich děti si s námi chtěly hrát, ale přišly na hřiště nastrojení a vymydlení a vypadaly mezi námi vesnickými špindíry jako Marťané. Dokud se neušpinily, vůdcové našich pouličních part je mezi nás nepustili. Teprve, když vypadaly jako my a mluvily jako my, pak si s námi mohly hrát.

To je základní pravidlo každého kmene či, chcete-li, každé party. I vašeho (vaší). To oni Pražáci chtěli mezi nás a nikoliv naopak, proto to byli oni, kdo se musel přizpůsobit domorodé většině.V divadle se nikdo nechová jako v hospodě (ani dělníci), na univerzitě se s profesory nemluví jako se sousedem, a naopak. Tak to prostě je. Lépe to vysvětlit neumím. Buďto budou obě strany pravidla dodržovat, nebo nemáme na domluvu šanci.

V praxi vzájemné spojení inteligence s dělnictvem probíhá většinou nuceně. Upozornil mne na to soused -- minulý i současný soudruh. Mluvil o tom, že dnešní pravice se dopouští stejné chyby, jakou udělali komunisté -- vyhodili inteligenci z jejích kvalifikovaných míst a poslali ji pracovat mezi dělníky. Ne všichni, ale většina inteligence se s dělníky sžila a vzájemně se obohatili. Dnes pracuje hodně vysokoškoláků a středoškoláků mezi dělníky a postupně se sžívají. "Nic se ti kohoutci od nás nenaučili, opakují stejné chyby jako jsme dělali my." , myslí si pan soused.

Jednu takovou chybu jsem objevila u pana Valacha a upozornila jsem na ni, neboť se snažím najít průsečík našich cest. Čekala bych, že se najdou další, kteří to budou umět lépe, pokud mně se to nedaří, ale dostala jsem klackem přes hlavu od pana Dolejšího. Tak nevím, chcete se domluvit a spolupracovat nebo ne? Bez této spolupráce ale nic nezměníme.

Dodatek : Ve svém článku jsem se i já dopustila nesmyslu. Jako Čech jsem sice napsala, že jsme všichni občané jedné republiky, ale pak už jsem myslela jenom na českou kotlinu. Upozornil mne na tuto chybu jeden Moravák a má pravdu. Zapomněla jsem na Moravu, Slezsko i Sudety. Také já jsem ovlivněna tím, co neustále dokola čtu. Česká republika nejsou jenom Čechy. Tímto se ostatním spoluobčanům omlouvám a také jim dodatečně přeji, aby i jejich "spálená země" se začala znovu zelenat.

Vytisknout