Eva Polyaková: Pomáhat druhým, to mě hřeje u srdce

30. 12. 2009 / Pavel Pečínka

Kromě češtiny, slovenštiny a romštiny se Eva Polyaková domluví i maďarsky. Řadu let se věnuje terénní sociální práci přímo "v první linii" brněnského ghetta. Začínala v SRNM. Nyní je zaměstnankyní sdružení Romodrom , které se terénní sociální prací zabývá v řadě odboček fungujících po celé republice.

Přechod z maďarského do českého jazykového prostředí asi dá dost zabrat. Jak jsi to zvládala?
Když jsme tady koupili baráček, začátky byly těžký. V češtině jsem se začala orientovat až po čtyřech letech. Kolikrát jsem chtěla zpátky. Pak se mi narodila dcera, mluvila jsem na ni mateřským, tj. maďarským jazykem. Nastoupila do školky, a já s ní začala komunikovat česky. Jak začala chodit do školy a zkoušela abecedou, zdokonalovala jsem se s ní. Když už jsem si byla češtinou stoprocentně jistá, začala jsem chodit na rekvalifikační kurzy, a to i na pedagogické fakultě díky Emě Štěpařové. Následovala práce na Základní škole 28. října a na ulici Stará.

Na těch základních školách jsem jako asistentka pedagoga byla spokojená, oni se mnou taky. Děcka si na mě zvykly, vytvořila jsem si tam autoritu. Vždycky jsem je naváděla, aby si vytvořily budoucnost jinou než rodiče, z nichž někteří zůstali negramotní. Říkala jsem, že mají na víc než jen vystudovat základní školu. Cpala jsem jim do hlavy -- co z toho budeš mít, když vyjdeš školu, budeš nezaměstnanej a půjdeš na pracák?

Cítila jsi někdy třeba odpor od rodičů žáků, které jsi chtěla ovlivňovat? Vyčítali ti, že stojíš na straně školy?
Ani ne. Ale rodiče si možná ani nechtějí přiznat, co jejich děcka dělají. Mají tušení, ale nechtějí si to přiznat. Já bych na jejich místě zakročila. Říkají -- moje dítě né, ono takové není. Ale musí se zamyslet nad tím, co to obnáší. Když vidíš malé děcko, jak fetuje, tak mně zůstává rozum stát. Vytvořila jsem si autoritu nejen u děcek, ale i u některých 18letých. Sedla jsem si s něma třeba hodinu, vykládali jsem o vzdělání, o budoucnosti, k čemu to vede, plusy, mínusy, všechno. Někteří si dali říct, jiní jen odkývli, že mám pravdu a taky si to přiznali, ale nejdůležitější co by oni potřebovali je zájem vlastní rodiny.

Co s tebou udělal přechod přímo do terénu?
To už bylo v rámci SRNM a pak sdružení Romodrom, v němž pracuju doteď. Když jsem se ucházela o místo terénní sociální pracovnice, ptali se mě, jestli vím do čeho jdu. Pak jsem pochopila, proč.

Přinesla krize nějaké změny do tvé práce?
Jistě, hospodářská krize pozici řady lidí zhoršila. Ale co se týká sféry, kam spadá terénní sociální práce, vidím tady změnu k lepšímu, situace řady klientů se po malých krocích zlepšila. Těší mě hlavně to, když si klienti sami začnou uvědomovat, že tato práce je pro ně důležitá a snaží se vlastní situaci zlepšit i svými silami.

Můžeš rozvést některé příklady, kdy se ti podařilo člověka stáhnout ze šikmé plochy?
Vedli jsem pohovory, naváděla jsem ty lidi, aby se vzdělávali, že to má význam pro život. Podařilo se mi třeba umístit jednoho mladého člověka, který na tom byl špatně. Měl jen základní školu a nemohl se dostat do zaměstnání. Potkali jsme se v terénu, sám mně nenaznačil, že lítá v drogách, ale to člověk pozná. Domluvila jsem si s ním schůzku, říkala jsem mu - máš ženu, děti, musíš se vzchopit, nedívej se na sebe, dívej se na ty děti, aby měly budoucnost. Trvalo mi to tak dva měsíce, to jsme se nebavili o ničem jiném. Teď mě to tady u srdce hřeje, protože on se vzchopil, žije normálním životem. Dělá zedníka, teď potkávám jeho i jeho příbuzné z jeho strany, je mi vděčnej, představil mi svou družku, děcka... Nedávno se mi podařilo dát další dva lidi do zaměstnání, sehnala jsem jim bydlení, a můžu říct že jsou spokojení. Ti lidi mě sami vyhledávají, doporučuju je dál a dál.

Z další klientky mám taky radost. Umístila jsem ji do obchodního centra, pracuje tam doteď. Dostala se z pozice uklízečky a šla dál na nějakou vyšší pozici, vždycky mi děkuje, vidí v tom lepší život a budoucnost, je pracovitá a spokojená s tím, co má. A takových příkladů bych mohla uvést vícero.

Existují skupiny které musíš vyhledávat, v problémech jsou, ale dobrovolně do poradny nepřijdou?
Většina našich klientů jsou ti dlouhodobí, spolehliví, dá se s nimi spolupracovat. A samozřejmě že jsou i jednorázoví klienti. Řešíme s nimi problémy spojené s exekucemi a jejich pohledávkami. Naše práce se netýká jenom úzce sociálních záležitostí, často k nim přicházíme řešit jejich celkovou situaci včetně osobních a rodinných problémů. Proto působíme jako terénní sociální pracovníci, je to náš úkol, vést klienty k větší samostatnosti a ulehčovat jim v jejich složité situaci.

Terénní sociální pracovníci jsou nezastupitelný článek. Co by měl stát či úřady změnit aby se zlepšila vaše práce?
Nabíráme čím dál víc klientů. Přivítala bych, kdyby úřady poskytovaly lidem víc informací. Co se týče např. úřadů sociálních služeb, většinou lidi postup úřednic odradí. Mnozí se v tom nevyznají, jsou negramotní, proto existují ty úřady aby jim už při prvním kontaktu vysvětlily na co mají nárok, na co ne. Bylo by to lehčí a tolik lidí by nemuselo vážit cestu sem. Počet klientů nám roste a přitom sociálních pracovníků je pořád stejně. My se snažíme vyhovět všem a máme práci rozloženou tak abychom nevynechali ani jednoho.

Někteří mají 7--8 dětí. Jsou tam chlapi, kteří musí vydělávat. Chtějí pracovat, ale protože je zaměstnavatelé vezmou maximálně na krátkodobou brigádu a normální pracovní poměr jim nedají, musí dělat na černo. Natrvalo je nikdo nevezme, takže mají maximálně možnost si přivydělat. Kdyby to nedělali, tak jsou úplně na mizině. Záleží taky samozřejmě na tom, kolik má člověk dětí. Myslím, že i když dneska oba vydělávají, dá se zajistit slušnější úroveň podle mě tak dvěma dětem.

Na přelomu 80.--90. let byli komunisti oprávněně kritizováni, že z Romů vytvořili vrstvu kopáčů a uklízeček. Jenže to jsem tenkrát netušil, že vývoj zamíří ještě horším směrem. Uplynulo 20 let a my tady dneska mluvíme jako o velkém úspěchu, když se podaří zaměstnat pár lidí na pozici zedník a uklízečka.
Ale ať jim dají práci, a většina z nich bude pracovat. Je špatné že zaměstnavatelé je hází do jednoho pytle. Zaměstnavatelé by přece zájemce o práci mohli vyzkoušet, a kdyby s nimi nebyli spokojení, nemuseli by je přijímat. Kdyby pak naši klienti měli víc možností a uspořádaný život, tak nevidím důvod aby nenastoupili do zaměstnání. V téhle oblasti nebyly tak velké problémy jako dneska, každý dělal, děcka chodili do školy, lidi do práce. Ta dnešní krize se ještě zhorší a zase to jako první nejvíc odnesou Romové. Můžu potvrdit, že všichni mí klienti už si začali uvědomovat, že práce je důležitá, zajímají se o práci, bez ohledu jestli jsou mladší, se vzděláním či bez. Zajímají se také o rekvalifikační kursy a celkově o své uplatnění, aby si zlepšili svou situaci.

Přetrvali z 90. let někteří romští podnikatelé? Nemohli by oni aspoň v ojedinělých případech část těch lidí přijmout?
Ano, znám ještě působící romské podnikatele, ale obávám se, že většinou zkrachují.

Když to tak kolem sebe vidíš, kolikrát jsi s tím už chtěla praštit?
Je to sice práce velice tvrdá, ale tahle možnost mě ještě nenapadla. Mě ta práce dost naplňuje. Myslím, že když v tom budu pokračovat, můžu být v tomhle oboru šťastná. Mám vždycky takový dobrý pocit, že můžu něco ze sebe dát druhým.

Vyšlo v Romano hangos 22-2009 ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.12. 2009