DESET LET STARÝ DOKUMENT Z ARCHIVU

Někdy je dobré se ohlédnout aneb koncepce zahraniční politiky ODS z roku 1999

31. 12. 2009

Koncepce zahraniční politiky "Národní zájmy v reálném světě" - říjen 1999

I. Východiska zahraniční politiky

První formulace zahraničně-politické doktríny ODS po jejím vzniku v r. 1991 byly velmi obecné, všeříkající a příliš se nelišily od programů jiných politických stran. Bylo to období „lineární“ zahraniční politiky. Po volbách v roce 1992 byly naše postoje ovlivněny nutností reagovat na rozdělení Československa a vybudovat mezinárodně-politické postavení nového českého státu. Tento úkol byl splněn v období první Klausovy vlády v letech 1992-96.

Rozdělení Československa, které bylo zprvu v zahraničí vnímáno jako rizikový a komplikující faktor, proběhlo bezproblémově, mezi ČR a SR bylo ještě před rozdělením uzavřeno cca 30 smluv, upravujících budoucí vztahy. Zahraničí toto klidné rozdělení po původním váhání ocenilo a Česká republika měla jako nový stát dobrou startovní pozici. Byla zahájena sukcese ČR do mezinárodních smluv (cca 2000 bilaterálních a 800 multilaterálních smluv), která úspěšně pokračovala po celou dobu Klausových vlád. V dubnu 1993 byla dopracována a předložena Parlamentu koncepce zahraniční politiky, která jako priority vytyčila: dobré vztahy se sousedy, orientaci na EU a NATO, intenzivní vztahy s důležitými státy. ČR se vbrzku stala členem mezinárodních organizací po bývalé ČSFR – ode dne svého vzniku byla členem OBSE, NACC a MMF, od ledna 1993 členem OSN, od června 1993 členem RE, od října 1993 přidruženým státem EU, dále se postupně stala členem GATT, SEI, CEFTA a dalších organizací, jako první stát ze střední a východní Evropy byla v roce 1995 přijata do OECD. V tomto období byla ČR také nestálým členem RB OSN a předsednickým státem RE. V roce 1996 podala ČR žádost o plné členství v EU.

Po roce 1996 lze pozorovat v ODS snahu o strukturalizaci zahraniční politiky. V tomto období se ODS zaměřila především na vstup do NATO. Rovněž tento úkol byl splněn za rozhodujícího podílu druhé Klausovy vlády v letech 1996-97. Na madridském summitu NATO v roce 1997 byla ČR zařazena do první skupiny nových členských států NATO. Naše členství bylo završeno v období následujících vlád ratifikací Severoatlantické smlouvy (1998) a naším vstupem (1999).

Až do konce prvního čtvrtletí roku 1997 byla zahraničně-politická pozice ČR velmi dobrá, ČR byla vnímána jako nejúspěšnější transformující se země. K určitému oslabení této pozice došlo ve druhém čtvrtletí 1997 v souvislosti s nárůstem nerovnováhy v zahraničním obchodě, depreciací měny a následnými úspornými balíčky. Přesto posudek Evropské komise, zveřejněný v létě 1997, vyzněl pro ČR (spolu s Maďarskem) nejpříznivěji ze všech asociovaných zemí, proto byla ČR zařazena do první vlny uchazečů o členství. Vyjednávání o vstupu ČR do EU byla zahájena během přechodné vlády v roce 1998.

Poslední programový dokument ODS (1998) se zabýval především otázkami, souvisejícími s přípravou vstupu ČR do EU a obsahoval již velmi jasný důraz na obhajobu národních zájmů. Středobodem zájmu ODS a výchozím definičním místem pro uchopení české zahraniční politiky se stává národní stát, jeho současné postavení a integrace do nadnárodních (bezpečnostních, politických, ekonomických) struktur.

Je třeba zdůraznit, že národní stát a národní zájmy v podání ODS neznamenají etnický, uzavřený nacionalismus, ale jde o politickou kategorii, vycházející z politického, otevřeného národa, složeného z individuálních, rovnoprávných občanů a plně respektující jejich individuální práva. Národní státy, tak jak se vyvinuly v době poměrně nedávné, jsou i v dnešním světě stále užitečným nástrojem ke správě věcí veřejných. Jejich případnou další transformaci je zapotřebí ponechat na spontánní evoluci společenského řádu. Urychlená a nepřirozená demontáž národních států, která by byla spíše projektem politických elit, může najít svou protireakci právě v podobě růstu primitivního, xenofobního a izolacionistického nacionalismu, který je jedním z výrazných civilizačních rizik dnešního světa. Jsme stoupenci vzájemného obohacování odlišných světových kultur. Nesdílíme však teorie, podle nichž bude v dohledné budoucnosti národní stát nahrazen globální společností. Národní stát stále poskytuje svým občanům společnou identitu v rychle se měnícím propojeném světě. Jsme přesvědčeni, že suverénní národní stát – samozřejmě otevřený, tolerantní a spolupracující – a patriotismus zůstávají i nadále základními pilíři, od nichž se odvíjí i vztah občanů ke světovému společenství.

České národní zájmy vycházejí z tradic české státní ideje, která se osvědčila jako trvale perspektivní formulace české státní identity jak uvnitř, tak navenek. Česká státní idea má silně individualistickou, eticky založenou, charakteristicky demokratickou povahu, jež se zcela přirozeně přiklonila na stranu liberálně demokratického způsobu vlády.

ODS úzce navazuje na původní zahraničně-politickou tradici předválečné Československé republiky, která se orientovala na úzkou spolupráci s demokratickými velmocemi a která usilovala o demokratickou a svobodně, zdola vzniklou jednotu evropských demokracií s transatlantickou vazbou. ODS vychází z významného postavení našeho státu v celoevropsky rozhodujícím, tradičně neklidném centrálním pásmu střední Evropy. Do zájmů, kterými je zahraniční politika České republiky vedena, chceme jednoduše a srozumitelně vtělit hodnoty západního demokratického světa, do něhož – s výjimkou násilného vytržení v souvislosti s 2. světovou válkou – jsme vždy patřili.

ODS zároveň reflektuje ve své zahraničně-politické koncepci celosvětové trendy konce 20. století, které především v posledních letech procházejí rychlými změnami. Jde především o konec bipolárního uspořádání světa a z něho plynoucí změnu rizik a ohrožení současného mezinárodního prostředí co do kvality i do kvantity. Dále jde o rostoucí propojenost ekonomických subjektů jednotlivých zemí, rostoucí světovou obchodní výměnu a v důsledku toho rostoucí vliv ekonomiky na politiku. Dále jde o nejrůznější světové politické, ekonomické a bezpečnostní integrační procesy a snahu o širokou spolupráci při řešení nejrůznějších rizik dnešního světa. V neposlední řadě jde o velký vliv, který má na utváření soustavy mezinárodních vztahů také rychlý technologický rozvoj, spojený s vývojem a užíváním nových, moderních technologií. Konečně jde o rostoucí důležitost mimoevropského rozměru soustavy mezinárodních vztahů a o roli asijských, afrických a latinskoamerických zemí v jejím budoucím uspořádání.

ODS také při formulaci zahraniční politiky využívá svého respektovaného mezinárodního postavení a vychází ze svého zakotvení ve spektru podobných evropských i světových stran, jako jsou strany, sdružené v evropské či světové organizaci EDU a IDU, významné liberální a konzervativní strany a také blízké strany v sousedních evropských zemích.

II. Rámec zahraniční politiky

Zahraniční politiku ODS nechápe jako výslednici velkých ideálů a politických vizí, ale spíš jako přirozený vnější výraz politiky vnitřní a jako pragmatické úsilí o dosažení specifikovaných zájmů, které ODS definuje jako zájmy národní. Tyto zájmy jsou úhlem pohledu, kterým je nutno se dívat na řešení každé nastalé situace.

Politika ODS musí být důsledně realistická a praktická. Chceme, aby ambice ČR respektovaly naše geografické, geopolitické a demografické postavení, byly přiměřené naší velikosti a významu, našim hlavním současným integračním snahám a také respektovaly zájmy našich nejdůležitějších spojenců. Neměli bychom opakovat nereálný přístup začátku devadesátých let, který vycházel z přeceňování modelové role postkomunistických států ve světové politice po pádu komunismu.

Inspirací pro analýzu mezinárodních vztahů a vytváření našich stanovisek je pro nás především škola realismu a neorealismu, jejíž východiska vidíme pro nás jako mimořádně užitečná. Tato škola vidí mezinárodní prostředí takové, jaké ve skutečnosti je, nikoliv takové, jaké by „mělo být“ a uvědomuje si křehkost stability mezinárodního systému, který je závislý na vůli suverénních států.

Uvědomujeme si sice, že se dnes většina zahraničně-politických vztahů odehrává v systému mezinárodních politických, ekonomických a bezpečnostních organizací. Musíme však vždy vycházet z úvahy, že mezinárodní organizace nejsou samy o sobě cílem nějaké politiky, ale pouze prostředkem k jejímu provádění. Tyto organizace chápeme mj. jako nástroj posílení vlivu menších států ve světové politice. Chceme také mezi těmito organizacemi diferencovat podle stupně jejich užitečnosti a praktičnosti. Dále si uvědomujeme nezastupitelnost bilaterálních vztahů, proto zároveň budeme dbát na to, aby se naše dvoustranná a mnohostranná diplomacie vzájemně doplňovaly. Budeme podporovat dobré vztahy s našimi sousedy a úzkou spolupráci s důležitými evropskými a světovými demokratickými mocnostmi. Budeme také prosazovat otevřenost, vstřícnost a aktivitu při praktických řešeních konkrétních mezinárodně-politických problémů a situací. V rámci světového společenství usilujeme o volný obchod za rovných podmínek.

Transatlantický aspekt považujeme v naší zahraniční a bezpečnostní politice za nezastupitelný a nenahraditelný. Proto budeme usilovat o jeho další rozšiřování a prohlubování.

Za prioritu zahraniční politiky považujeme ochranu a prosazování národních zájmů. Považujeme za potřebné tyto národní zájmy vyjmenovat. Mezi české národní zájmy podle nás patři především:

zájmy politické

• rozšiřování prostoru svobody, demokracie, tržního hospodářství a vlády práva;
• udržení a rozvoj zřetelně vymezené národní identity;
• upevňování takového mezinárodního právního řádu a prostředí, v němž budou platit stejná pravidla pro velmoci i pro malé státy
• dotváření a dopracovávání mezinárodně-právního a institucionálního rámce tak, aby bylo možno efektivně řešit stávající i budoucí krizové situace

zájmy bezpečnostní

1. zajištění dlouhodobé stability a bezpečnosti České republiky;
2. zajištění územní celistvosti, politické svrchovanosti a nezávislosti České republiky;

zájmy hospodářské

1. zajištění hospodářské prosperity;
2. vzájemné otevírání a propojování trhů bez zbytečných překážek obchodu;

III. Strategické cíle zahraniční politiky

Z charakteristiky současného mezinárodního prostředí je nutno vyjít při stanovování strategických cílů zahraniční politiky. Dnešní mezinárodní prostředí – po konci studené války a bipolárního rozdělení světa – je dynamické, pohyblivé, vyznačuje se velkým množstvím vzájemně interagujících vlivů. Činiteli v tomto prostředí jsou suverénní národní státy, seskupení států v různém stupni politické, ekonomické a bezpečnostní integrace, řada „nestátních“ organizací, ale také nadstátní a nadnárodní ekonomické subjekty. Objevila se, či zesílila nová bezpečnostní rizika, především:

• regionální či lokální nestabilita v různých částech světa
• existence agresivních nedemokratických režimů či možnost jejich restaurace
• územně omezené nacionální, etnické či náboženské konflikty
• terorismus, extremismus, organizovaný zločin
• ilegální obchod se zbraněmi včetně možného šíření zbraní hromadného ničení a jejich komponentů
• nekontrolovatelné migrační vlny a nelegální migrace
• důsledky demografických a ekonomických výkyvů v různých částech světa
• ekologické a přírodní katastrofy

Zahraniční politika musí formulovat a naplňovat své strategické cíle tak, aby Česká republika byla před zmíněnými riziky co nejlépe chráněna a jejich nebezpečí minimalizováno. Hlavními strategickými cíli zahraniční politiky jsou především:

a) krátkodobé cíle

• pokračování v procesu přípravy na vstup do Evropské unie (harmonizace práva a jeho implementace, vyjednávání o podmínkách vstupu)
• hladké začlenění do struktur NATO
• jasná formulace naší pozice v rámci NATO a naší účasti v programech NATO

b) střednědobé cíle

• aktivní a plnohodnotné členství v NATO, naše viditelná spoluúčast
• dovršení procesu vstupu do Evropské unie (referendum, ratifikace)
• formulace a realizace alternativní strategie pokud EU odloží své rozšíření (renegociace asociační dohody, negociace o celní unii, vstupu do evropského hospodářského prostoru, spolupráce s ostatními asociovanými zeměmi)
• formulace naší představy o EU a jejím institucionálním, politickém a ekonomickém fungování (spolu se sousedními asociovanými zeměmi)

c) dlouhodobé cíle

• udržování transatlantické bezpečnostní vazby
• ekonomické i politické propojování euroatlantického prostoru (jednotný hospodářský prostor EU + NAFTA)
• odbourávání překážek, bránících celosvětovému rozvoji volného obchodu

IV. NATO

Jedním ze základních úkolů státu je udržení vnější bezpečnosti. V dnešním světě je naše vlastní bezpečnost neoddělitelně spjata s převzetím spoluzodpovědnosti za ochranu prostoru a hodnot západní civilizace, do které náležíme. Tuto ochranu pro nás představuje NATO, které je nejúspěšnější vojensko-politickou aliancí historie. Jeho role neskončila s pádem komunismu. NATO zařadilo do své působnosti nové úkoly, jako je rozšiřování pásma stability a prevence konfliktů, jádrem jeho činností však nadále zůstává kolektivní obrana proti možným civilizačním ohrožením. Proto si přejeme silné a akceschopné NATO a bezvýhradně podporujeme naší plnoprávnou a plnohodnotnou účast v něm. Vstup ČR do NATO považujeme za nejvýznamnější úspěch české zahraniční politiky po roce 1989, za reálné zhodnocení naší situace a za nejvlastnější vyjádření našich národních zájmů.

Existence NATO také znamená trvalou přítomnost USA v Evropě, což silně podporujeme. Americká přítomnost v Evropě v rámci NATO je pro nás zárukou obrany obecných zájmů euroatlantické civilizace. Vycházíme z přesvědčení, že přítomnost Spojených států v Evropě je dlouhodobě nezbytnou podmínkou evropské bezpečnosti a stability a prosazujeme myšlenku atlantického konzervatizmu, tj. zachování transatlantické politicko-bezpečnostní vazby. USA jsou také jediným členem Aliance, který disponuje dostatečnou schopností přenášet strategickou vojenskou sílu do geograficky vzdálenějších oblastí, jejichž nestabilita se nejrůznějšími způsoby může dotknout bezpečnosti a stability Evropy. USA jsou zároveň motorem rozvoje informačních technologií a jejich aplikace v oblasti bezpečnosti, stejně jako dominantním faktorem vývoje světového vojenského průmyslu. Vstupem do NATO se takto také usnadní náš přistup k zahraničním investicím, vědeckým poznatkům a špičkovým technologiím.

Podporujeme novou strategickou koncepci NATO. Pokud jde o uskutečňování operací mimo území aliance bez mandátu OSN, přichází v úvahu v mimořádných případech, kdy je ohrožena národní bezpečnost členů aliance. Prioritou nadále zůstává obrana smluvního teritoria.

Budeme přispívat k tomu, aby Aliance jako celek dobře plnila úkoly, stanovené ve Washingtonské smlouvě. Plně proto podpoříme všechna opatření, vedoucí k lepšímu fungování Aliance. ČR bude důsledně dodržovat všechny závazky, které na sebe vzala během jednání o přistoupení k NATO včetně slibu zvyšovat vojenské výdaje do roku 2000. Přímé náklady spojené s členstvím ČR v NATO musí být pro naši zemi zvládnutelné bez ohrožení naší hospodářské a finanční stability.

Budeme prosazovat zapojení ČR do všech pro ni výhodných projektů a programů NATO. Bude se to týkat všech relevantních civilních a vojenských orgánů NATO a také příslušných výrobních a logistických organizací. Naši účast v dobrovolných aktivitách budeme posuzovat z hlediska našich národních zájmů. Naše země se musí plně zapojit do systému obranného plánování NATO.

Podporujeme výraznější převzetí odpovědnosti evropských členů NATO za společnou transatlantickou bezpečnost. Institucionální i faktické budování evropské bezpečnostní a obranné identity ovšem nesmí být alternativou či protiváhou transatlantické bezpečnostní vazbě, ale musí probíhat v souladu s ní.

V rámci programu Partnerství pro mír hodláme i nadále rozvíjet vojenskou spolupráci s partnerskými zeměmi, zvláště potom s Rakouskem, Slovenskem a Slovinskem. Máme velký zájem na tom, aby se tyto země, pokud si to budou přát a splní stanovené podmínky, staly členy NATO. ČR bude obecně podporovat další rozšíření NATO o ty státy, které budou mít zájem o vstup a splní k tomu všechny podmínky.

V. Evropská Unie

Evropě byla vždy vlastní rozmanitost, která byla v její historii hybnou silou rozvoje. Proces ekonomické a politické integrace nicméně přispěl k tomu, že se západní Evropa po 2. světové válce dokázala vymanit z historie nacionálních konfliktů, integrace napomohla vyřešení bilaterálních problémů členských zemí a dosáhla úspěchů v přeměně vztahů mezi evropskými národy. Ustavení jednotného vnitřního trhu na základě Jednotného evropského aktu považujeme za nejvýznamnější krok v celé historii evropské integrace. Zatím poslední smluvní dokumenty – Maastrichtská smlouva, zakládající EU a později Amsterdamská smlouva – zacházejí poměrně velmi daleko při integraci tzv. 2. a 3. pilíře, tj. ve společné zahraniční a bezpečnostní politice a spolupráci v oblasti justice a vnitra.

Myšlenka hospodářské integrace Evropy a vytvoření jednotného vnitřního trhu se ukázala jako velmi úspěšná a nebyla nikdy zásadně zpochybňována. V ekonomické oblasti přesto existují rezidua minulosti, jejichž plodem jsou některé politiky EU (např. CAP), projevy obchodního ochranářství a také tzv. „welfare state“. Jejich postupná reforma se ukazuje jako nevyhnutelná, chce-li se EU stát jedním z rozhodujících hráčů na světové ekonomické scéně a myslí-li také vážně své další rozšiřování o nové členy.

Problematičtější je politická část integrace, která – jak se ukazuje stále zřetelněji – je utvářena spíše vůlí evropských politických elit, než občanů členských zemí EU. Jsme si vědomi úlohy a významu společných evropských institucí, jsme si také vědomi strukturálních i funkčních problémů, s nimiž se tyto instituce potýkají. Odlišnosti v názorech jak jednotlivých členských zemí, tak i jednotlivých evropských politických proudů na další postup integrace, činí z budoucnosti politické části integrace spekulativní otázku. K této budoucnosti bychom se proto měli umět vyjádřit z pozice budoucího člena EU.

Vstup do EU je pro nás strategickým cílem a odpovídá také mínění drtivé většiny našich voličů (viz graf str. 10). Vidíme EU realisticky jako směs na jedné straně liberalizačních, na straně druhé regulačních prvků. Za jednoznačné pozitivum vstupu do EU považujeme otevření velkého politického a hospodářského prostoru. Dalším pozitivem je implementace té části evropského práva, která zlepší právní stav v ČR, napomůže další liberalizaci naší ekonomiky a v tomto smyslu rychlejšímu dokončení transformace. Pokud jde o negativa, nechceme nekriticky kopírovat poměry, s jejichž důsledky dnes mnohé evropské země obtížně zápasí. Jde především o nákladný a nepružný model „welfare state“ a veškeré jeho příčiny i důsledky. Dále jsme skeptičtí k unifikaci v daňové oblasti, stejně jako v oblasti sociální politiky. Nechceme také rozpustit náš stát ani v nadnárodních strukturách, ani v „Evropě regionů“ bez zřetelně vymezené státnosti. Naším cílem je Evropa národních států, založená na svobodném trhu, na partnerství, otevřené soutěži, ochraně stability a prosperity. Chceme proto formulovat svou představu o EU, kterou budeme prosazovat po našem vstupu, tj. především:

• flexibilní, popř. vícerychlostní struktura především v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra (2. a 3. pilíř)
• demokratické fungování a kontrola evropských institucí
• posilování institucí, odvozených z národních reprezentací členských států
• jednotný vnitřní trh jako jádro integrace
• postupné odbourávání „welfare state“

Po našem přijetí do EU budeme muset přijmout v té době platná společná pravidla. Proto chceme, aby naši občané byli seznámeni s výhodami i s náklady, které nám plné členství v Evropské unii přinese. Trváme na tom, že vnitropolitická diskuse o EU je legitimní a není projevem antievropanství. Vstup do EU bude znamenat přesun značné části naší státní suverenity na evropskou úroveň. Proto považujeme za nutné, aby se k tak závažnému kroku vyjádřili občané České republiky v referendu.

Datum vstupu ČR do EU je podmíněno jak naším dalším přibližováním k EU, tak nezbytnými vnitřními reformami v EU. Datum nesmí vycházet z účelové politické objednávky, ale musí být důsledkem oboustranného vyjednávání. Trváme na stanovení jasného politického zadání pro vyjednávání a na skutečném dojednání oboustranně přijatelných podmínek, nikoliv na pouhém mechanickém přebírání požadavků. Datum vstupu také nesmí ohrozit ekonomickou a politickou stabilitu v ČR (růst nezaměstnanosti, růst cen, šok pro podnikatelský sektor). Kvalita našeho členství má pro nás rozhodující význam. Je naší povinností přesvědčovat Evropskou unii, aby dala přednost svému rozšíření před dalším prohlubováním integrace.

Pokud jde o evropskou měnovou unii, představuje pro sjednocováni Evropy kvalitativně novou etapu. Její zavedení má svá nesporná pozitiva (zjednodušený platební styk, úspora peněz při směně mezi měnami, odstranění kursového rizika), která podpoří vzájemný obchod členských států a tím i ekonomický růst, ale i těžkosti, které sjednocování měny přinese zejména slabším ekonomikám. Naše přistoupení do pásma měnové unie je otázkou, která musí být podrobně na vnitrostátní úrovni diskutována. Přitom platí, že vstup do měnové unie je především politická záležitost. Vytvoření měnové unie je pro některé evropské politické síly prvním krokem k vytvoření fiskální unie a následně i politické unie, tedy ke vzniku evropské federace. Měnová a fiskální politika jsou základními atributy a nástroji suverénního státu. Budou-li v budoucnosti tyto pravomoci delegovány na úroveň Evropské unie, dojde k fatálnímu oslabení funkce státu.

Vycházíme z předpokladu, že jedním z hlavních cílů procesu evropské integrace je vytvoření liberálního, svobodného vnitřního trhu bez intervenčních zásahů, bez rozsáhlé dotační politiky a s co nejmenší měrou přerozdělování zdrojů. Ve vzájemném obchodě budeme žádat odstranění všech umělých ať už množstevních nebo tzv. „antidumpingových“ překážek, kladených do cesty našemu exportu. Reciproční opatření na ochranu domácího trhu chceme využívat jen v krajních případech, kdy nebude dosaženo shody jednáním a kdy dojde ke skutečnému ohrožení trhu vysoce dotovaným importem.

VI. Bilaterální vztahy se sousedními státy

Vztahy se sousedy musí vycházet ze společných zájmů, dobrých sousedských a vzájemně výhodných ekonomických vztahů.

Náš největší soused Spolková republika Německo patří k předním světovým mocnostem a je také jedním z nejdůležitějších propagátorů a podporovatelů evropské integrace. Pro Českou republiku byla a je významná politická podpora Německa v procesu integrace do NATO a EU. Díky našemu vstupu do NATO se německý a český stát stali poprvé v moderní historii spojenci. SRN má a bude mít klíčový význam pro českou ekonomiku jako největší investor a obchodní partner a proto potřebujeme tyto vztahy udržovat a prohlubovat.

Naše politika vychází zejména po schválení česko-německé deklarace z předpokladu, že federalizované Německo je a bude demokratickou a prosperující zemí. Česko-německá deklarace definitivně politicky uzavřela otázku problémů, vyplývajících z některých období společné minulosti. Vycházíme nadále ze závaznosti Postupimských ujednání. V otázce poválečných dekretů prezidenta ČSR zastáváme názor, že představují součást našeho právního řádu, třebaže jejich účinnost a aplikovatelnost byla naplněna a nemají tudíž aktuální význam pro přítomnost a budoucnost. Pro náš vztah k Německu je nyní potřebný pohled především dopředu, absence diskontinuit v politice a pozvolné překonávání psychologických bariér. Instituce, založené deklarací, by měly pomoci zahladit bolestné zkušenosti minulosti.

Polská republika představuje našeho druhého největšího souseda a svou velikostí a polohou mimořádně důležitý stát ve středoevropském prostoru. Proto máme zájem na dlouhodobě pozitivních vztazích. V posledních letech dosahují naše bilaterální vztahy vysoké úrovně, která vyplývá z podobných zájmů a blízkých stanovisek. Česko-polské vztahy mají i nadále velmi slibnou budoucnost vzhledem ke spolupráci uvnitř NATO a při integraci do EU.

Bilaterální vztahy s Rakouskem jsou ovlivněny historickou tradicí, členstvím Rakouska v EU i současným vnitropolitickým vývojem v Rakousku. Rakousko je naším třetím největším obchodním partnerem, obchodní výměna je významná a rakouské investice jsou značné. Nicméně některé prvky, které se začínají objevovat v rakouské zahraniční politice, mohou být příčinou určitého znepokojení. Jde jednak o odlišný názor na jadernou energetiku, který extenduje do politické roviny. Dále jde o otevírání již uzavřených otázek, které byly mj. vyřešeny československo-rakouskou smlouvou z roku 1974. Nepřejeme si případné komplikace vztahů ve středoevropském prostoru, chceme jim předejít naší aktivitou a důrazností. V rámci programu Partnerství pro mír hodláme rozvíjet vojenskou spolupráci s Rakouskem a podporovat jeho vstup do NATO, pokud si to bude přát a splní stanovené podmínky. Ze strategického hlediska je členství Rakouska v Severoatlantické alianci nanejvýš žádoucí.

Vztahy se Slovenskem se utvářejí po rozdělení federace specifickým způsobem. Jsou však také nejvíce ovlivněny nedávnou minulostí ve společném státě. Je v zájmu České republiky, aby nedořešené otázky z doby dělení federace byly vyřešeny tak, aby nezatěžovaly současnou a budoucí spolupráci. Pozornost je třeba věnovat režimu na státní hranici. Podporujeme jasně vyjádřený zájem Slovenska o co nejrychlejší vstup do evropských a euroatlantických struktur. Obchodní výměna se Slovenskem je stále na vysoké úrovni a je třeba se nadále snažit udržet tuto obchodní výměnu prostřednictvím společné celní unie.

Ve složitých dějinách střední Evropy je žádoucí považovat za sousedy i státy s nimiž dnes nemáme společné hranice. To platí zejména o Maďarsku, které je členem NATO a jehož historické zkušenosti korespondují s našimi. Proto jsou naše politická východiska do značné míry shodná.

VII. Spojenecké vztahy

Spolupracujeme se všemi zeměmi, s nimiž nás pojí spojenecké závazky, stejné vidění mezinárodní politiky a společně sdílené hodnoty. Přejeme si všestranný rozvoj politických i ekonomických vztahů s těmito zeměmi, úzkou spolupráci a vzájemnou podporu na mezinárodních fórech.

Se vstupem do transatlantických a evropských struktur – především do NATO a do EU – budeme rozvíjet spojenecké a všestranně intenzivní vztahy se všemi členskými zeměmi těchto organizací, v Evropě především s Velkou Británií a Francií.

Věnujeme zvláštní pozornost rozvoji vztahů se Spojenými státy americkými, jež hrají zásadní roli při upevňování bezpečnosti a stability v Evropě a jsou důležitým zdrojem vyspělých technologií. Máme zájem na rozšíření hospodářské angažovanosti USA a Kanady a přítomnosti amerického a kanadského kapitálu v ČR i ve střední Evropě. Považujeme transatlantickou politickou a ekonomickou vazbu za životně důležitou pro další vývoj a stabilitu v Evropě. Její další posilování a prohlubování je zcela v souladu s našimi národními zájmy a budeme ji proto nadále silně podporovat.

VIII. Partnerské vztahy

Za významné považujeme vztahy se všemi zeměmi, s nimiž nás pojí zájem na vybudování evropské bezpečnostní architektury a úsilí o posilování výhodné hospodářské spolupráce. Pokládáme tyto země za partnery v mezinárodní politice. Zvláštní význam přikládáme spolupráci se zeměmi, jež podnikly konkrétní kroky k začlenění do transatlantických a západoevropských struktur (Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Bulharsko a Rumunsko).

Ve vztahu s Ruskou federací vycházíme z předpokladu, že hospodářská a politická konsolidace a stabilizace Ruska je dlouhodobou záležitostí. Máme zájem na takovém vývoji v Ruské federaci, který by zamezil případným neoimperiálním tendencím a v tomto duchu budeme vystupovat při bilaterálních jednáních i na mezinárodní politické scéně.

Věnujeme pozornost rozvoji vztahů s Ukrajinou, a to jak na bilaterálním základě, tak v rámci evropských a regionálních organizací. Jsme přesvědčeni že se Ukrajina vymaní z obtížné hospodářské situace a považujeme ji za perspektivního ekonomického partnera s důležitým bezpečnostním postavením.

Zvláštní postavení v bilaterálních vztazích má Vatikán díky svému duálnímu církevně-státnímu charakteru. Uzavření případné bilaterální smlouvy s Vatikánem je podmíněno předchozí obecnou vnitrostátní úpravou majetkoprávních poměrů církevních subjektů v ČR.

IX. Vztahy s mimoevropskými zeměmi

Uvědomujeme si rostoucí důležitost mimoevropského rozměru v soustavě mezinárodních vztahů. Státy Asie, Afriky a Latinské Ameriky dnes sdružují drtivou většinu obyvatel celé planety. Řada z nich je součástí důležitých ekonomických uskupení (NAFTA, Mercosur aj.), jiné (Japonsko, Austrálie, část jihovýchodní Asie aj.) patří mezi vyspělé a významné státy světového společenství. Úroveň našich vztahů s těmito zeměmi nepovažujeme za dostatečnou, podporujeme cílevědomé vytváření dalších podmínek pro rozvoj vzájemně výhodných vztahů především v ekonomické oblasti.

Celá řada států tzv. třetího světa se však potýká s naléhavými sociálními, ekonomickými, ekologickými a dalšími problémy, nebo s existencí režimů, které – při veškerém respektu ke kulturním a filozofickým odlišnostem – jsou podle našich měřítek problematické. Tyto skutečnosti mohou být potenciálními zdroji nestability, konfliktů, masové migrace a dalších rizikových jevů. Stavíme se za reálnou pomoc rozvinutého světového společenství těmto zemím tak, aby v nich došlo k trvalé stabilizaci poměrů a k hospodářskému vzestupu. Na této pomoci se hodláme nadále v rámci svých možností podílet. Chceme navazovat na existující tradice bilaterálních styků a udržovat vztahy prakticky se všemi zeměmi třetího světa, pokud tomu nebudou bránit závažné politické důvody.

X. Vztahy s krajanskou komunitou

Vztah krajanské komunity vůči ČR byl v průběhu let nejednoznačný. Ze strany některých krajanských skupin zaznívala ostrá kritika české politiky. Šlo především o volební právo českých státních občanů v zahraničí (možnost volit i v zahraničí), kritiku zákona o občanství a prosazování možnosti získání dvojího občanství (především v USA) a následnou možnost zpětného uplatnění restitučních nároků. Různá vzájemná nedorozumění je třeba postupně odstranit, a to na obou stranách. Chceme dát najevo, že si krajanů v zahraničí vážíme a považujeme je za přirozenou součást české komunity. Ze strany krajanů zase nelze veškerý vztah k vlasti redukovat pouze na vznášení leckdy přemrštěných či neoprávněných nároků, ať majetkových nebo jiných.

Budeme prosazovat umožnění voleb českým občanům v rámci nového volebního zákona (nikoliv novely stávajícího zákona) do Poslanecké sněmovny i v zahraničí.

XI. Multilaterální vztahy

Česká republika je členem téměř všech významných světových uskupení a o vstup do dalších usiluje. Těchto mezinárodních organizací je dnes několik desítek, řada z nich je úzce resortně či jinak odborně zaměřena. Proto se v této části soustředíme pouze na vybrané politické či ekonomické organizace globálního nebo alespoň regionálního významu.

Naše aktivita v těchto organizacích a naše stanoviska k individuálním problémům, kterými se zabývají, musí vždy vycházet z širší koncepce naší zahraniční politiky a opírat se o její základní pilíře a charakter, které jsou shora popsány. Upřednostňujeme tedy organizace, zaměřené na praktickou spolupráci (např. ekonomické) před spíše diskusními fóry. Naše aktivní účast v některých organizacích může být jednak zdrojem naší rostoucí mezinárodně politické prestiže a pověsti jako spolehlivého a stabilního ekonomického partnera, jednak může mít blahodárný vliv na českou ekonomiku v podobě nalezení nových odbytišť pro české zboží a podpořit tak exportní možnosti či možnosti přímých i nepřímých investic v zahraničí či ze zahraničí.

Klademe důraz na spolupráci s ostatními zeměmi středoevropského prostoru, které se také potýkají s dědictvím komunismu a s problémy spojenými s hospodářskou a politickou transformací. Kromě toho spojuje středoevropské země snaha o členství v transatlantických a západoevropských strukturách. Nepovažujeme však za nutné vytvářet dojem formalizované středoevropské spolupráce (Visegrád).

Organizace spojených národů (OSN)

Organizace spojených národů spolu se svými přidruženými organizacemi představuje unikátní komplexní platformu pro řešení nejvážnějších problémů mezi státy. Zároveň je prakticky jedinou universální organizací na světě jak co do členství, tak do rozsahu aktivit, jež pokrývá. Reprezentuje téměř všechny státy planety – včetně států s autoritativními a nedemokratickými režimy – a je tak fórem pro střetávání různých kultur, myšlenkových přístupů a zájmů. OSN dosáhla od svého vzniku v roce 1945 řady konkrétních výsledků, nicméně její podoba a funkce byly koncipovány ve zcela jiné mezinárodně-politické konstelaci před několika desítkami let. Po ukončení studené války OSN stále hledá svoji novou roli, jak co do formy, tak co do obsahu. Charta OSN z roku 1945, která byla základem mezinárodně bezpečnostního systému po 2. světové válce, v dnešní době stále častěji selhává při regionálních či lokálních konfliktech uvnitř států. Také sestavení a mechanismus hlasování uvnitř Rady bezpečnosti se stále více jeví jako brzda efektivního rozhodování.

Bývalé Československo patřilo mezi zakládající členy OSN. Chceme svým dílem přispět k plnému využití potenciálu OSN a k posílení její autority. S tímto cílem budeme usilovat o adekvátní zastoupení v orgánech OSN a využívat svého stávajícího členství v nich. V orgánech OSN budeme podporovat politická stanoviska států euroatlantického společenství, tj. členských zemí EU a NATO i když v méně zásadních otázkách se samozřejmě mohou projevit různé názorové nuance.

Podporujeme zásadní reformu OSN, pokud jde o její financování, důsledné placení příspěvků všemi členskými státy, smysluplné rozpočtování, vázané především na konkrétní a prokazatelně přínosné projekty a programy a jejich kontrolu, omezení plýtvání finančními prostředky, debyrokratizaci a zpružnění OSN, redefinici role generálního tajemníka OSN. Samostatným tématem je reforma (rozšíření) Rady bezpečnosti OSN, nutná je i reforma organizací systému OSN, která by měla odrážet změny, k nimž došlo v souvislosti s koncem studené války.

Rada Evropy (RE)

Tato organizace se dnes profiluje především v oblasti ochrany a dodržování lidských a občanských práv, rozsah takovýchto závazků členských států RE však v žádném případě není totožný např. s EU. Problematika těchto práv je velmi komplikovaná, protože dnes obsahuje mimo individuálních práv i práva kolektivní či odvozená (práva menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva atd.). Nadměrné uplatňování těchto typů práv a to jak v národním měřítku, tak na půdě organizací typu RE, je potenciálně rizikové, protože hrozí nadvládou právního pozitivizmu, který svazuje svobodný vývoj společnosti nadměrným počtem obligatorních právních norem. Rovněž zideologizování problematiky lidských práv, které se často děje na půdě RE, neprospívá řešení problémů. Na tato nebezpečí chceme trvale upozorňovat a chovat se v tomto směru pokud možno rezervovaně.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)

OBSE je přímým dědicem helsinského procesu ze 70. let, jejíž pozornost se v posledních letech přesunula z dříve preferované problematiky ochrany lidských práv do oblasti bezpečnostní. Je to platforma, na níž lze spolupracovat téměř se všemi evropskými státy, na druhé straně nepřipustíme její přeměnu v alternativní bezpečnostní uskupení, které by konkurovalo jiným tradičním bezpečnostním integračním strukturám, jako je NATO.

Západoevropská unie (ZEU)

ZEU je obrannou organizací, která má svůj původ mimo rámec Evropské unie. Pilíř společné zahraniční a bezpečnostní politiky, zakotvený v Maastrichtské smlouvě, však poprvé vytvořil spojení mezi EU a ZEU. Západoevropská unie se dnes považuje za obrannou strukturu EU. Vstupem do NATO jsme se stali přidruženým členem ZEU, čímž vzrostlo naše zapojení do činnosti a vývoje této organizace. Hodláme se aktivně účastnit diskuse o budoucnosti ZEU, která bude záviset na vývoji ve 2. pilíři evropské integrace.

Středoevropská iniciativa (SEI)

SEI vznikla z bývalé pentagonály, později hexagonály, dnes zahrnuje celou řadu středo – a východoevropských zemí včetně zemí jihovýchodní Evropy. V posledních letech se projevovaly snahy některých členů EU učinit ze SEI významný nástroj své hospodářské i bezpečnostní politiky vůči těmto zemím, dnes je SEI prakticky nečinná. Budeme trvat na zachování dosavadního charakteru SEI jako konzultativního fóra bez výkonných mocí.

Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA)

CEFTA je značným úspěchem naší zahraniční politiky. Jejím hlavním cílem je odbourávání obchodních bariér mezi členskými státy v obchodu průmyslovými a zemědělskými produkty. Byli jsme od počátku hlavním motorem tohoto pohybu, přestože ne všechny naše snahy se vždy setkávají s úspěchem (oblast citlivých položek v průmyslovém obchodě nebo více ochranářský přístup k zemědělskému obchodu od agrárněji orientovaných států). I zde se však čas od času projevují tendence dát této organizaci jakýsi polopolitický charakter, výrazně ji institucionalizovat, což odmítáme a trváme na striktním zachování této organizace především jako zóny volného obchodu. CEFTA je doposud výrazně otevřenou organizací, nicméně budeme hledat a prosazovat rovnováhu mezi její otevřeností („rozšiřováním“) a snahou některých států prosazovat více ochranářských praktik především v agrárním obchodě (tj. „prohlubováním“).

Světová obchodní organizace (WTO)

WTO sdružuje 132 zemí světa a zhruba tři desítky zemí usilují o členství v ní. Česká republika byla zakládajícím členem WTO a v jejím rámci sledujeme další liberalizaci mezinárodního obchodu především v oblasti obchodu se službami a zemědělskými produkty. V rámci dvoustranných vztahů se budeme snažit o odstranění veškerých bariér obchodu. V prostředí svobodného trhu je nezastupitelnou úlohou státu vytvářet pro tuzemské podnikatelské subjekty takové podmínky, aby uspěly v konkurenci se zahraničními firmami a to jak na domácím, tak i na zahraničním trhu. Uplatnění pravidel WTO v domácím právním řádu je jednou z nutných podmínek účinnějšího využití našeho členství v této organizaci k prosazení a ochraně našich hospodářských zájmů.

Mezinárodní měnový fond a Světová banka

Naše členství v těchto mocných tzv. bretton-woodských institucích je velmi významné, přestože jsme nikdy nepatřili k velkým recipientům finanční pomoci, poskytované těmito institucemi. Jde nám tedy především jednak o oblast konzultací o podpoře hospodářské politiky v nejrůznějších oblastech světa a následně pak o možnost stát se dodavateli v nejrůznějších ekonomických projektech, financovaných těmito institucemi a proniknout tak na další světové trhy.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)

Naše přijetí do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj jako do prestižního „klubu“ ekonomicky nejvyspělejších zemí v polovině 90. let mělo jednak značný symbolický význam, jednak mohlo znamenat významnou možnost spolupodílení se na různých hospodářských a dalších programech těchto zemí. Skutečností bohužel je, že potenciál našeho členství v OECD zůstal českou administrativou doposud do značné míry nevyužit a bude nutno to v blízké budoucnosti změnit.

XII. Ekonomická diplomacie

Jsme stoupenci liberalizace mezinárodního obchodu. Během Klausových vlád byla uzavřena řada bilaterálních smluv o volném obchodu, o zabránění dvojímu zdanění, o podpoře a ochraně investic a dalších, byli jsme aktivní při vyjednávání v rámci GATT a WTO. Volný obchod však podle nás není v žádném rozporu s aktivní ekonomickou diplomacií.

Ekonomická diplomacie by měla patřit mezi základní funkce zahraniční politiky, základní úkoly moderního MZV. Základní role ekonomické diplomacie jsou dvě:

prosazování našich ekonomických zájmů na všech úrovních, tj. snaha, aby podmínky pro činnost všech relevantních subjektů byly v rámci daných objektivních podmínek co nejlepší (např. dosažení doložky nejvyšších výhod, uplatnění nižších cel, uznávání certifikátů, participace na mezinárodních programech výzkumu a vývoje, členství země v mezinárodních organizacích atd.)

pomoc konkrétním individuálním ekonomickým subjektům, tzv. „obsluha podnikové sféry“ (zprostředkování konkrétních obchodních kontaktů, vyhledání zahraničního partnera atd.)

Česká zahraniční služba tyto dvě funkce nerozlišuje ani v otázkách kompetencí ani v otázkách řízení příslušných diplomatů. Obchodně-ekonomické úseky ZÚ jsou hybridy bez potřebných kompetencí, napětí mezi MZV a MPO ohledně kontroly nad obchodní činností našich ZÚ vedlo až doposud k diskoordinaci, kterou nijak nevylepšila ani stávající smlouva mezi MZV a MPO, která pouze zavedla nový systém řízení. Své pracovníky vysílají do zahraničí i další organizace (Czechtrade, Czechinvest, Svaz průmyslu, Hospodářská komora), vznikají tak jakési paralelní parciální sítě, avšak bez systémové koordinace se ZÚ.

Primární odpovědnost za prosazování první kategorie činnosti obchodní diplomacie („zájmy státu“) musí být plně v kompetenci ZÚ, resp. MZV. Pokud jde o druhou „podnikovou“ část, chceme prosazovat vybudování transparentní a komplexní sítě těchto služeb, která by byla koordinována tak, aby pružně reagovala na rychle se měnící potřeby exportního servisu.

Vycházíme ze zásady, že se zdroji pracuje ten, u něhož se zdroje tvoří. Proto MZV přísluší především aktivity, vyplývající z jeho informačních toků a možností sítě ZÚ. Jde o trvalý přísun informací ze zahraničních trhů jako jsou statistické údaje, ekonomické trendy a výhledy dané země, její politické a právní prostředí, exportní a investiční příležitosti, dále získávání informací o zahraničních předpisech, normách a technických požadavcích, pomoc při schvalovacích řízeních tuzemských výrobků v zahraničí, případně zajišťování konzultací specialistů v technických otázkách, pomoc při budování prodejní sítě a vytváření obchodních a průmyslových středisek v zahraničí apod.

Jako zcela zvláštní kategorii chápeme obchod se zbožím strategického charakteru. Tento obchod musí na jedné straně podléhat důsledné regulaci, aby nedošlo k vývozu do zemí ohrožujících bezpečnostní zájmy naše či našich spojenců. Na druhé straně se vývozu do bezpečných zemí musí dostávat výrazné politické podpory, tak jak je to běžné ve všech vyspělých zemích.

XIII. Úřad MZV

MZV ČR vzniklo v roce 1993 spojením bývalého Ministerstva mezinárodních vztahů ČR s výraznou částí bývalého federálního Ministerstva zahraničních věcí. Zahraniční službu se doposud nepodařilo zcela stabilizovat, personální politika postrádala jasnou koncepci. Je zapotřebí vymezit jasnou hranici mezi politickou reprezentací, která obsazuje MZV na základě výsledků voleb, a kariérními profesionálními diplomaty, kteří jsou státními zaměstnanci, pracují pro politickou reprezentaci a jsou k ní loajální. Je třeba zamezit budování různých klanů a skupin přátel na MZV a je nutné obnovit dodržování nepsané zvyklosti, kdy určité okolnosti (typ vzdělání atd.) neumožňují některým osobám obsadit vedení ZÚ. Je třeba dlouhodobě stabilizovat strukturu MZV a vnést do ní řád a předvídatelnost.

Nejsme příznivci extenzivního, ale intenzivního přístupu k budování našich zastupitelských úřadů. Je třeba znovu zanalyzovat síť našich zastupitelských úřadů ve světě, na základě této analýzy provést případnou restrukturalizaci této sítě dle našich skutečných potřeb a směrů spolupráce. Dále je třeba zajistit obsazení této sítě kompetentním, jazykově vybaveným personálem, který se bude schopen kvalifikovaně a samostatně rozhodovat, stoprocentně plnit úkoly své mise a na vysoké úrovni reprezentovat náš stát.

Personální politika musí být koncepční, předvídatelná a v souladu s našimi standardními mezinárodními závazky – tzn. důsledné uplatňování kariérního řádu diplomatů, bezpečnostní prověření všech osob, přicházejících do styku s utajovanými informacemi podle standardů NATO.

MZV zdaleka nepatří k největším konzumentům výdajů ze státního rozpočtu. Trváme nicméně na tom, aby rozpočtová skladba resortu byla průhledná a hospodaření především jednotlivých ZÚ podléhalo důkladné kontrole.

XIV. Vymezení vůči politice vlády ČSSD

Během uplynulých měsíců vláda ČSSD předložila Parlamentu ČR několik dokumentů. Šlo především o retrospektivní „Zprávu vlády o stavu české společnosti“, dále „Zprávu o činnosti vlády České republiky“ a konečně „Koncepci zahraniční politiky České republiky“.

V hodnotících dokumentech vlády výrazně převažuje neobjektivní a tendenční tón, který vede až k démonizaci a neoprávněné kritice zahraničně-politické činnosti minulých vlád, vedených ODS a naopak k přeceňování vlastních výsledků a schopností. Často se operuje se zkreslenými či neúplnými fakty.

Pokud jde o vládní koncepční dokument, převažuje široce teoretizující pojetí, které výrazně znepřehledňuje a rozmělňuje celou oblast působnosti zahraniční politiky. Dochází ke směšování krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých cílů. Dikce dokumentu je spíše deskriptivní a úřednická. Politické zabarvení vlády vede také k tomu, že některé z jejích představ (především názory na evropskou integraci apod.) odpovídají terminologii levicových mezinárodních stranických organizací (SI, PSE) či módní ideologii tzv. třetí cesty. Byla pominuta nutnost širokého politického konsensu při zpracovávání tohoto dokumentu.

Pokud jde o praktické kroky, ve skutečnosti vláda do značné míry pokračuje v krocích svých předchůdkyň. Vláda revidovala svůj původně vlažný postoj k NATO a částečně pochopila i naivitu svého „eurooptimismu“ tváří v tvář např. ochranářským praktikám v mezinárodním obchodě. Vláda nicméně trpí velkou nekoordinovaností, často se dopouští nepromyšlených a nesystémových kroků, není schopna plnit svůj vlastní legislativní plán harmonizace českého a evropského práva, přes proklamovanou „proevropskost“ mnozí ministři problematiku EU nezvládají. Jako naprosto nefunkční se ukázala zdvojená struktura místopředseda vlády pro zahraniční a bezpečnostní politiku / ministr zahraničí, která nepřinesla žádné výsledky.

Vytisknout