Stratfor: Obamova zahraniční politika je stejná jako Bushova

25. 8. 2009

Během prezidentské předvolební kampaně r. 2008 se Obama vyslovoval proti válce v Iráku. Argumentoval, že tato válka byla chybou a že ji ukončí. Obama zdůrazňoval, že Bushova politika - a zejména jeho styl - odcizil americké spojence. Kritizoval Bushe, že provádí jednostrannou zahraniční politiku a nekonzultue se spojenci. Válka v Iráku podle něho zlikvidovala mezinárodní koalici, kterou Spojené státy potřebují, mají-li vést jakoukoliv válku úspěšně.

Obama také argumentoval, že Irák je odváděním pozornosti a že bude požadovat podporu spojenců v NATO pro Afghánistán. Zdůrazňoval, že jeho vláda napraví styky s Evropou a získá od Evropanů větší podporu.

I když se Spojenými státy v Iráku spolupracovalo 40 zemí, mnohé z nich jen symbolicky, Německo a Francie to odmítly. Obama měl na mysli především tyto země, s nimiž chtěl navázat nové přátelské styky

Evropské odmítnutí

Hned na začátku své vlády učinil Obama dvě strategická rozhodnutí. Namísto aby nařídil okamžité stažení vojsk z Iráku, přijal politiku Bushovy vlády ohledně postupného stahování vojáků, podle toho, jak se situace v Iráku bude stabilizovat. Bushova strategie tak zůstala nezměněna. Dokonce si ponechal i Bushova ministra obrany Roberta Gatese, který má na stahování amerických vojsk z Iráku dohlížet.

Zadruhé Obama zvýšil počet amerických vojsk v Afghánistánu. Bush zastával ohledně Afghánistánu defenzivní postoj - Obama přešel k smíšenému postoji selektivní ofenzívy a defenzívy a poslal do Afghánistánu nová vojska. Jádro americké politiky ohledně Afghánistániu zůstává stejné jako za Bushe.

Zajímavé je, že se Obamovi, stejně jako Bushovi, nepodařilo přesvědčit Francii a Německo, aby pomohli v Agfghánistánu. Bush je o to přestal žádat, ale Obama to zkusil znovu. Dostal tutéž odpověď jako Bush.

Vzhledem k tomu, do jak velké míry Evropané neměli Bushe rádi a chtěli přátelsky přivítat prezidenta, který by obnovil dobré americko-evropské vztahy. Dalo se tedy očekávat, že učiní nějaké gesto pomoci, které by Obamovo postavení posílilo. Bylo to v jejich zájmu posílit Obamu. Že to neučinili, zřejmě znamená, že Spojené státy nejsou tak významným partnerem pro Paříž a Berlín, jak by se mohlo zdát.

Styky s Ruskem se nezlepšily

Obama chtěl zlepšit styky s Evropany i s Ruskem. Od oranžové revoluce na Ukrajině koncem roku 2004 a začátkem roku 2005 americko-ruské vztahy poklesly na bod mrazu. Moskva obvinila Wasghinton, že zasahuje do vnitřních záležitostí bývalých sovětských republik ve snaze Rusko oslabit. To vyvrcholilo v rusko-gruzínské válce loni v srpnu. Obamova vláda od té doby navrhla "resetovat" rusko-americké vztahy.

Problém samozřejmě je, že Rusko si nepřeje resetovat své vztahy s USA. Rusko se nechce vracet do období po oranžové revoluci, ani do období po rozkladu Sovětského svazu a před oranžovou revolucí. Rusové toto období považují za hospodářskou a geopolitickou katastrofu, zatímco Američané ho považují za relativně uspokojivé. Oba názory jsou naprosto pochopitelné.

Obamova vláda signalizovala, že si přeje pokračovat s Bushovou zahraniční politikou vůči Rusku. Tou politikou byl argument, že Rusko nemá právo ovlivňovat politickou situaci v bývalých zemích Sovětského svazu a že Spojené státy mají právo vytvořit si bilaterální styky s jakoukoliv zemí a rozšiřovat NATO, kamkoliv chtějí. Ruskou reakcí bylo, že je zapotřebí úplně nových styků mezi oběma zeměmi a že Rusko bude mít nezávislou zahraniční politiku, v jejímž rámci bude na americké nepřátelství taky reagovat nepřátelsky. Plány na americkou protiraketovou obranu, která má být rozmístěna v Polsku a v České republice, symbol antagonistických americko-ruských vztahů, zůstávají nezměněny.

Kontinuita americké zahraniční politiky jinde

Pohlédneme-li na Obamovu politiku vůči Číně, i tady je to stejné jako za George Bushe. Spojené státy za Obamy mají stejný zájem o udržování hospodářských styků a vyhýbají se politickým komplikacím stejně, jako to dělala Bushova vláda. Hillary Clintonová se explicitně odmítla během své návštěvy v Číně zabývat čínským porušováním lidských práv.

Velký zájem samozřejmě vyvolaly Obamovy vstřícné kroky vůči Kubě, Íránu a islámskému světu, prostřednictvím jeho projevu v Káhiře. Kuba a Írán Obamovy vstřícná gesta odmítly a důsledek Obamovy káhirské řeči zůstává nejasný. Co se týče Íránu, tam je nejjasnější kontinuita Obamovy zahraniční politiky s politikou George Bushe. Obama dál požaduje ukončení íránského jadernéoho programu a připravuje další sankce, pokud se Írán do konce září nerozhodne účastnit v této věci rozhovorů.

Co se týče Izraele, Spojené státy jen trochu pozměnily atmosféru. Bushova i Obamova vláda požadují, aby Izrael zastavil výstavbu usedlostí na palestinském území. Izraelci obyčejně reagují tím, že udělají něco malého a hlavní problém ignorují. Stejně jako Bush ani Obama nedovolil, aby otázka izraelských sídlišť zabránila stykům na základě základních strategických zájmů.

Toto není kritika prezidenta Obamy. Dobrý prezident opustí své přísliby, jakmile se dostane k moci. Obama má stejnou zahraniční politiku jakop Bush. To je proto, že Bushovu zahraniční politiku určovala nutnost a Obamovu zahraniční politiku určuje tatáž nutnost. Prezidenti, kteří se domnívají, že mohou vládnout bez ohledu na skutečnost, jsou selháním. Obama nemá v úmyslu selhat.

Vytisknout