EXKLUZIVNÍ SVĚDECTVÍ TOPOLÁNKOVA STŘEDOŠKOLSKÉHO UČITELE

"Topolánek z vojenského gymnázia vyhozen nebyl, byl to vzorný student"

24. 8. 2009 / Pavel Skácel

Reakce na článek Jakuba Rolčíka o Mirkovi Topolánkovi, který prohlašuje, že byl vyhozen z vojenské SŠ.

Na Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě jsem nastoupil v roce 1973 a byl zde učitelem ve funkci velitele čety a vychovatele (četa se rovnala třídě o 30 žácích, rota pak jednomu ročníku). Působil jsem zde s přestávkami až do roku 1996. Od roku 1971 zde v jiném ročníku (četě mjr. Kolára, který byl tehdy předsedou celoškolní organizace KSČ pro velitele) studoval Mirek Topolánek. V kolektivu se raketově vypracoval a od prvního ročníku vykonával funkci zástupce velitele čety, což mimo jiné znamenalo, že velel pořadovým cvičením a organizoval volný čas čety. K této funkci se dostal jen proto, že byl velice spolehlivý, měl dobré vojenské vystupování a chování, a rychle se naučil, co je třeba, i ve vojenské pořadové přípravě. Byl velice aktivní i v rotní organizaci SSM. Navíc to byl sportovec, který úspěšně reprezentoval školu -- hrál odbíjenou. Protože i výtečně studoval, byl každé pololetí hodnocen jako Vzorný žák.

Rád bych popsal všední den na Vojenském gymnáziu. Model života ve škole trochu kopíroval to, co bylo běžné u vojenských útvarů té doby. Byl to systém vytváření návyků -- jakýchsi dynamických stereotypů jednání. Budíček byl několik minut před šestou ranní. Ihned po probuzení následovala rozcvička. Běh, cvičení na místě, většinou švihového, nebo silového charakteru znamenal zejména pro psychiku značnou zátěž. Cvičení vedli zástupci velitelů čet (což byl například Mirek Topolánek) za dozoru některého velitele čety. Ranní hygiena zahrnovala i čas na ostatní sebeobsluhu jako je péče o oděv, boty. V té době odcházeli studenti s problémy na školní ošetřovnu. Nástup na snídani a do školy byl něco po sedmé hodině. Vyučování začínalo před osmou.

Kapitolou samou o sobě byla tělesná příprava. Postupem času přibývalo těch, kteří jen stěží zvládali náročná kriteria a stanovené limity pro fyzickou přípravu budoucích velitelů. Nástup na oběd následoval po skončení výuky. Strava byla podle zvláštních norem a na tehdejší dobu plně postačovala kvalitativně i co do množství. Návrat do ubytovacího prostoru byl prováděn společně ve tvaru jako ostatně všechny přesuny jednotek.

V prostoru ubytoven pak probíhaly denní rozkazy, ke se žáci VG dozvídali, co je čeká, případně obdrželi osobní poštu. Studenti také od prvního ročníku (někteří od svých 14 let) vykonávali celodenní dozorčí služby. Pro někoho tyto služby znamenaly neúměrnou a nesnesitelnou zátěž.

Osobní volno bylo mezi 14. a 16. hodinou. Čas na psaní dopisů, vycházky do města, povinné doučování, tréninky oddílů, individuální, nebo skupinové sportování na rotních sportovištích. Sport byl hlavním způsobem vyžití studentů ve volném čase. Pro rotní sportoviště existovaly striktně dodržované pořadníky sestavované samotnými studenty, organizátory různých neformálních lig a soutěží. Úderem šestnácté hodiny začalo takzvané povinné samostudium. V této době musela většina studentů být na studovnách a připravovat se studijně na příští den.

Pokud některé z jiných částí dne byly náročné, tato byla nejvíce svazující a nenáviděná. Podmínky některých ubytoven vůbec neodpovídaly nějaké duševní hygieně nebo nárokům na efektivní přípravu. Nástup na večeři následoval. Večerní osobní volno sloužilo hlavně odpočinku, ale někdy také aktivitám, které byly řízené, anebo nařízené.

V této době se konávaly některé schůze rotních kolektivů. Pokud běh dne nedovoloval až na výjimky nějaké únikové časy mimo plejádu činností a povinností, nebyl výjimkou ani večer. Veškerý úklid tzv. rajonů se prováděl svépomocí, to znamená systémem služeb, jako na vojně. Stejně jako u útvaru následovala kontrola dozorčím velitelem a případné odstraňování zjištěných závad. Večerka se až na výjimky netroubila, ale vyhlašovala ve 22 hodin. Naprostá většina studentů usínala na povel. Není co se divit. Nápor náročného dne a středoškolského učiva na jejich psychiku vyvolal potřebu odpočinku. Noční klid byl mnohdy rušen cvičným poplachem.

Opakuji, že Mirek Topolánek toto vše zvládal s neskutečnou bravurou, takže se stal jedním z nejlepších žáků školy. Otazníky, které jsem kolem tohoto žáka cítil, byly jen dva. Vždy mi bylo záhadou proč a jak odolával nabídkám výběru za kandidáta na vstup do KSČ, neboť u tak dobrého studenta se dal předpokládat start do života se stranickou legitimací. Při jeho nesporných velitelských schopnostech, které by z něj udělaly vynikajícího vojáka z povolání, mě poté, co v roce 1975 s vyznamenáním odmaturoval, navíc velice udivilo to, že místo na vojenskou, kam od nás mířili téměř všichni, odešel na civilní vysokou školu. Tam jednak nemohl mít tak dobré materiální podmínky (zatímco civilní student musí shánět peníze na živobytí, vojenský student má plat), a navíc bylo pravidlem, že "zrádci" (rozuměj všichni, kdo co po čtvrtém ročníku opustili vojenskou kariéru), dostali zřídkakdy do vínku doporučení k dalšímu studiu.

Na tyto otázky jsem si ale vždycky odpovídal domněnkou, která mi dávala smysl. Ve vojenských školách nebyli jen potomci vojáků z povolání a fanoušci armádního sportu. Bylo mnoho "odložených kluků", kterých se rodiče po čas jejich dospívání prostě "zbavili" a předali je armádě s tím, že se z ní vrátí dospělí a soběstační. To, že vojenská střední škola, na rozdíl od civilní, financovala všechny hmotné potřeby žáka, pro tyto rodiny také jistě nebyl zanedbatelný faktor. Zdrojnicí studentů byly především rodiny s více dětmi a za nimi následovaly rodiny neúplné (na škole se objevilo několik velice úspěšných dvojčat). Nikdy jsem nevěděl, zda je Mirek jedním z těchto "dětí", nebo zda v něm prostě uzrál cílevědomý záměr, že se po skončení školy chce věnovat civilní kariéře, v jejímž dosáhnutí mu mělo absolvování vojenského gymnázia (včetně nepříjemného drilu, který si osvojil) sloužit jen jako jistý mezistupeň.

Naprosto ale nechápu, proč se dnes za své úspěšné studium (na škole, kde byli takoví učitelé jako divadelník Luděk Nekuda a takoví žáci jako velitel generálního štábu Pavel Štefka) stydí a lže o něm. V dnešním politikovi, na jehož excesech se už dnes uživí tisk celé Evropy, těžko poznávám studenta, kterého jsem si vážil a měl ho rád...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.8. 2009