Čechy koncem osmdesátých let a dnes

25. 8. 2009 / Jan Čulík

Myslím si, že důvod, proč se dneska mnoho lidí dívá na někdejší komunistický režim daleko pozitivněji, než jak na něj pohlíželi tehdy, je několikerý.

Jednou z příčin je především to, že české sdělovací prostředky, namísto toho, aby se zabývaly kriticky a v zájmu občanů problémy dneška, neustále unikají do minulosti a občanům vnucují, jak byl komunistický režim strašný. Samozřejmě, že tato propaganda lidem jde na nervy: je to asi tak, jako když Rudé právo lidem za komunismu neustále vnucovalo, jak na Západě zuří nezaměstnanost a lidé tam hladovějí, tak si českoslovenští občané představovali, taky zcela nerealisticky, že je na Západě ráj na zemi.

Druhým důvodem je samozřejmě vzpomínkový optimismus. Člověk byl mladý, je to dávno a dnešní doba je vlastně ve srovnání s minulostí hlubokým zklamáním.

Jenže, prostě, ta situace, jak je popisovaná v mém excerpčním, dokumentárním článku, taková skutečně byla, nemohu si pomoci. Nic jsem v textu článku nepozměňoval (byl jsem velmi potěšen, že se mi ho podařilo zkonvertovat z archaického počítačového kódování).

Proč se v článku nezmiňuji o ostře svobodomyslných sovětských časopisech (a bylo by možno dodat: i nesmírně svobodomyslné sovětské televizi, která i divákům v Praze, pokud uměli rusky, za bezmocné asistence husáků a jakešů začala tak od roku 1986 znovu přehrávat diskuse, jaké slyšeli v Československu za Pražského jara: ta historická ironie byla obrovská). Časopisy jako Týdeník aktualit začaly vycházet v češtině na přímý příkaz okupantů někdy začátkem roku 1969. Byla to tehdy tvrdá prosovětská brežněvovská propaganda - my mladí jsme se tomu jen posmívali a nikdy bychom se toho nedotkli.

Jenže - čas oponou trhnul - a koncem osmdesátých let byl sovětský tisk vycházející česky v Československu oázou svobody.

Avšak pro časopis, vycházející v češtině pro Čechy a Slováky žijící na Západě nebylo třeba zdůrazňovat, že v Rusku je glasnost a perestroika - že tam řádí svoboda. To viděli každý den v západní televizi. Čechy a Slováky žijící na Západě zajímalo, jak na tuto situaci reagují domácí úřady a domácí média - proto ten excerpční článek.

Situace koncem osmdesátých let skutečně byla tak přízračná, jak ji v tom článku popisuju. Dnes bereme obrovský, např. ekologický, pokrok automaticky na vědomí. Často, kdy používám záběry z listopadu 1989 při seminářích na Glasgow University, si všímám, jak špatně oblékaní a jak špatné zuby mají například tehdejší demonstranti. Lidi tehdy vypadali opravdu o hodně hůř než dnes. Pastelové barvy a zrestaurovaná centra českých měst se každému nemusejí líbit, ale tehdy byla česká města charakterizována padající omítkou, uniformní šedí a hnědí a dřevěnými tunely, stavěnými na chodnících, aby chodce nezranily padající cihly - pamatujete?

Důkazem, že se lidé cítili - i v druhé polovině osmdesátých let, kdy se režim už trochu uvolňoval, značně ztraumatizováni, je celá česká filmová produkce prvních cca dvou tří let po pádu komunismu. Tou dobou vzniklo skoro dvacet celovečerních filmů, dnes už většinou zapomenutých, které jsou nesmazatelně poznačeny úzkostným traumatem z doby útlaku za reálného socialismu. (Píšu o tom v první kapitole své filmové knížky Jací jsme, Host, Brno, 2007. Filmoví tvůrci tyto snímky nedělali proto, že by byli posedlí antikomunismem, ty filmy jsou na to příliš upřímné a autentické. Bylo potřeba katarze a té hrůzy se zbavit. Byla to vážná věc, dnes už je to zapomenuto.)

Uvědomuju si, že se mnoha lidem - většině - za komunismu v Československu toho zas tak moc asi nedělo. Opakovaně píšu v Britských listech to, co se nedočtete v českých establishmentových médiích - že totiž lidí mají dnes daleko pozitivnější pohled na někdejší éru totality, než jak ji prezentují česká média.

Jenže, marná sláva - to, že dneska zneužívají média historické paměti k černobílé antikomunistické propagandě, neznamená, že husákovský režim opravdu nebyl odporný. Byl a ničil lidi. Ještě v roce 1988 naprosto zbytečně například umučil k smrti v Hradci Králové "lidového právníka - amatéra" Pavla Wonku, prostě proto, že ten člověk pomáhal místním lidem proti místní funkcionářské zvůli. (Nevylučuju, že by se něco podobného na českém maloměstě, pokud by člověk zkřížil cestu dnešním mafiánům, nemohlo stát i dnes.)

Svoboda je ale nedělitelná. Nemohu si pomoci, já jsem se v Československu v sedmdesátých letech jako student opravdu bál. Ten režim byl utlačitelský, klaustrofobní a děsivý. Ano, měl jsem v rodině dva příbuzné, kteří skončili v komunistických věznicích na dlouhá léta - jednoho z nich režim v padesátých letech usmrtil. Bezdůvodně. Vlastně skoro každý v mé rodině byl komunistickým režimem nějak omezován. Těch případů bylo v zemi statisíce. Uznávám, že existovaly snad miliony lidí, jimž se nedělo nic. Avšak - útlak každého člověka se mě týká. (Kromě toho byl arbitrární, člověk mohl být zlikvidován jen tak pro nic za nic.) Jak napsal velký anglický barokní básník John Donne (1572-1631):

Tak to je všechno.

Vytisknout