Byra pro řízení dějin

24. 8. 2009 / Jan Kadubec

Kolik jenom bylo sepsáno ostudných a skandálních jakoby historických prací v minulých staletích - vždyť ti autoři se sami znemožnili a ztrapnili. Otázka zní: proč tak psali? Kvůli hmotným výhodám? Ono takový oficiální dvorní historik nebyl po hmotné stránce na tom špatně. Ale co jeho morální profil? A ani to budoucí historické znemožnění, to mu nevadilo? Nebo byl skutečně upřímně přesvědčen o svých vývodech?

Dnes, dvacet let po převratu se přičinlivým historikům ve spolupráci s literáty podařilo namalovat obraz minulého režimu (toho tzv. socialismu) jako zločineckou organizaci, jako peklo na zemi, jako říši Satana. Uznávám, že se jim to zdařilo. Uvidíme za dvacet let, zda onen obraz vydrží.

Rád bych v této souvislosti připomněl existenci byzantského dvorního historika Psella (1018-1096). Ve své knize popisuje, jak dostal od císaře úkol sepsat obžalovací spis na cařihradského patriarchu, který se císaři nějak znelíbil. I Psellos sepsal tak perfektní řeč, že odsouzení patriarchy na smrt bylo nevyhnutelné. Jenže než byl obžalovací spis doručen, patriarcha zemřel.

I Psellos dostal další úkol - sepsat oslavný traktát na téhož patriarchu. Zhostil se úkolu tak dobře, že patriarcha byl málem prohlášen za svatého. Oba spisy se zachovaly. Psellos popisuje, tedy dává návod, jak se takové podobné statě mají psát: vybereme z života oslavence (či zavržence) pouze záležitosti dobré (špatné) a ty zveličíme, špatné (dobré) zamlčíme, vynecháme.

Použijeme květnatou mluvu. Tak patřičně splníme císařovo přání. Psellos ale doplnil, že za zadanou práci dostal přiměřenou odměnu a důrazně upozornil, že to s jeho historickými pracemi nemá nic společného, že pouze splnil požadovanou společenskou objednávku a že psaní historické práce se musí řídit jinými pravidly - a vyjmenovává je. Tož tak Psellos.

S chutí jsem si početl v článku pana Čulíka - "Co vedlo k pádu komunismu: 1988 - Československo na rozcestí?"

Pročetl jsem si Váš text zveřejněný už kdysi dávno, naprosto s tím souhlasím, ano, bylo to tak, jak píšete.

Ale chtěl bych přidat malé doplnění. Vůbec jste se nezmínil, že u nás tak nějak od roku 1985-86 (možná i dříve) vycházely vynikající časopisy jako Nová doba, Týdeník aktualit a Sovětská literatura a samozřejmě i mnoho dalších jako např. Lidé a země, Hudební rozhledy, Panorama (o výtvarném umění)... takže jsme nemuseli číst pouze Rudé právo, Lidovou demokracii. Mladý svět a Kmen. Kdo chtěl, mohl si skutečně vybrat. Časopis Kmen skoro nikdo z mých známých nečetl, a kupoval si to vůbec někdo? V knihovnách a školách toho sice bylo plno, ale že by do toho někdo nahlédl či dokonce za to obětoval pár korun, tož takový případ neznám.

Ale zato tyhle časopisy, které jste nezmínil, lidé v mém okolí pečlivě četli.

Týdeník aktualit - vydávala Tisková agentura Novosti.

Nová doba - Novoje vremja - zahraničněpolitický týdeník, nositel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, vycházel nejen rusky a česky, ale taky anglicky, francouzsky, italsky, německy, polsky, portugalsky, španělsky a řecky. České vydání tisklo vydavatelství ROH.

Připadalo nám, že v Moskvě píší novináři úplně stejně jako se psalo u nás v letech 67-68, a že tedy změna nepřijde z Prahy, nýbrž z Moskvy. Z těch tehdejších článků bylo naprosto zřejmé, že začíná nová etapa a že změny budou nevyhnutelné. Politologové (sovětologové) Týdeník aktualit a Novou dobu nepovažovali za nutné číst, kdyby četli, nemuseli být tak překvapeni rozpadem sovětského bloku.

S literárním časopisem Sovětská literatura to bylo taky zajímavé. Výtisk pravidelně chodil do školy, nikdo o to nezavadil ani pohledem, tak jsem si to brával bez problémů domů, a byl jsem také překvapený, co všechno tam bylo vytištěno - skutečně vynikající hodnotná literatura. Tam jsem se třeba dověděl, že Erenburg osočil Šolochova, že je fašistou. Byl tam k přečtení nejen Platonovův Čevengur, ale i Ajtmatov a mnoho dalších vynikajících spisovatelů.

Dnes něco podobného Platonovovi, Šolochovovi, Erenburgovi... nevychází, jenom samý Harry Potter. Jistěže to četlo málo lidí, a jejich jediným důvodem nezájmu bylo pouze to, že to bylo sovětské.

A z literatury ještě zajímavý případ z nedávné doby. Když byl president Havel ve Španělsku na oficiální návštěvě, ve slavnostním projevu tvrdil, že Ortega de Gasset je u nás zakázaný autor a z knihoven pečlivě vymazaný.

Jenomže já si v těch dobách temna požádal o zapůjčení právě toho Gasseta, a zaslali mi ho meziknihovní výpůjční službou bez problémů, a dokonce to bylo zadarmo. Dnes chtějí za vypůjčení 40 korun, takže už jenom výjimečně si něco vypůjčím, půjčování knih je pro mne dnes prostě nedostupné.

Copak měl Havel zakázáno chodit do knihovny? Mohl požádat o výpůjčku. Co to blábolil? Všechna světová média to otiskla. Tož tak se tedy dělá historie!

Jediný titul, který mi knihovna odmítla půjčit byl Bucharin - Lenin jako marxista. Prý mám poslal potvrzení děkanátu, že dělám nějakou práci, potom že zašlou. Tak jsem si po převratu požádal o zapůjčení, obratem poslali Bucharina. Byly to čtyři stránky textu a byl to zápis smuteční řeči Bucharina při pohřbu Lenina. Co to bylo za idiota, který dal Bucharina na libri prohibiti?

Manipulace vždy byla, je a bude - to je přece ta nejzákladnější, nejběžnější metoda jak ovládat obyvatelstvo.

Ovšem i v té říši Zla, které vládl samotný Satan, jsme my obyčejní lidičkové žili docela normálním životem, chodili jsme do vináren tancovat, výlety po celé republice byly běžné, jízdenky na vlak skoro zadarmo a četli jsme nejen Rudé právo. Celou tu dobu totality jsem prožíval trošku jinak, než se dnes popisuje, vůbec se mi nezdálo, že je to doba temna a totality.

V padesátých letech jsem byl mladíček a měl jsem jiné starosti než politiku, byla děvčata, bylo víno... politika šla naprosto mimo mne. Nějaké procesy? Akorát otec pronášel: To si ti nahoře vyřizují účty mezi sebou.

Kolektivizace? Násilná byla, to je fakt, ale za deset let už nikdo nechtěl soukromničit, však také se ani jedno JZD nerozpadlo! Jako studenti jsme hromadně vystoupili z církve tím, že jsme podepsali prohlášení tohoto znění: Souhlasím s vědeckým světovým názorem. To podepíšu i dnes. Od roku 58 bylo to tzv. tání a od roku 60 mi to připadalo docela normální, svobodné.

Nikdy jsem nepřilnul k pop či rock hudbě, a dodnes se divím, jak to může někdo poslouchat. Vidím chybu ve školství, no, když ředitel školy považuje za vrchol hudebního vzdělání Sex Pistols, jací mohou být potom žáci? Neměl jsem problémy s undergroundem, poslouchal jsem odlišnou hudbu, a "šmejd z undergroundu" mi byl naprosto ukradený.

Patřím mezi ty lidi, kterým v minulém režimu nebylo nijak ublíženo, mám tedy vůbec nějaké právo mluvit? Není to ode mne neslýchaná a nevídaná drzost, že o svém neublížení píšu? Nebo jsem pouze ojedinělý a výjimečný případ? Všichni přece tak moc trpěli a pouze já ne. Divné, co?

Ovšem nářky ublížených intelektuálů jsou přece jen zajímavější.

Vytisknout