Před volbami -- a po volbách?

24. 8. 2009 / Michal Kesudis

Další z mnoha sofismat, kterými Pánové krmí naše poddané uši, říká, že politická strana je „u moci“ jen tehdy, když sestavuje jednobarevnou vládu. Částečně u moci je tehdy, musí-li znásilňovat svou vůli koaličními kompromisy a nakonec: není-li strana přizvána k sestavování vlády, nevládne. V opozici nemá vliv a její členové jsou všichni stejně bezmocní, mocnými ignorovaní, společensky neprivilegovaní a div ne hladoví – úplný plebs.

V podmínkách neustále se měnících koalic, sestavovaných zuřivě a téměř za každou cenu, kdy ke znásilňování stranické vůle dochází příliš snadno, je proklamovaný idealismus jen ztěží uvěřitelný. Z toho pak vyvěrá deziluze a demoralizace v členské i voličské základně. Vedení strany si uvědomí, že potřebuje účinnější motivační metodu. O přemýšlející a pochybující osobnosti už záhy nestojí, takže veškeré předvolební psaní a povídání se omezuje na strašení, opakování prázdných frází (kterým často nevěří nikdo, ani jejich původci) a na všelijaké manipulace s člověkem.

Mimoparlamentní strana, která ještě neměla příležitost „zapojit se konstruktivně“ a participovat na omezené, tedy formální demokracii v „orgánech moci“, bude snad ještě stranou čistou a uvnitř demokratickou, protože nezkorumpovanou a rovnostářskou. Bude též častěji postavena na silném ideálu. Avšak účastí strany v oficiální (tedy reprezentativní, autoritativní, legitimní, konstruktivní) mocenské hře, se mění její postavení ve společnosti a její vnitřní struktura.

Výkon moci v orgánech moci i ve straně samotné se brzy stává „odbornou činností“ vyhrazenou více či méně privilegované společenské skupině. Neměli bychom si dělat iluze: privilegovaná vrstva má své vlastní city a zájmy. Řeší především svou vlastní „sociální otázku“, přičemž tento rys je o to silnější, o co pevnější a neotřesitelnější je její postavení nad vrstvami neprivilegovanými. Kontrolní zpětná vazba je nepohodlná, a proto je cílevědomě oslabována. Vrchnost si zvyká na moc a bohatství, řadoví členové a sympatizanti na zodpovědnost a konec provazu.

Nechce se mi věřit, že by privilegované osoby z různých politických stran cítily vůči sobě navzájem opravdovou zášť, i když to tak v televizi někdy vypadá. Vždyť mají stejné, nebo velmi podobné společenské postavení. Spíš to vypadá, že obraz nepřítele-zloducha slouží jen k neutralizaci vnitřních tlaků. Každá politická strana, která chce důvěryhodně spojovat své jméno s demokracií a žádat na základě toho můj hlas, musí nejprve prokázat, že demokratické principy dokáže zavést a udržet v praxi ve svém vlastním nitru.

Asi těžko bude demokracii v celospolečenském měřítku protlačovat strana jednoho muže, strana pod vlivem kapitálu, nebo strana bezmocně se podřizující silným a nikým nekontrolovaným elitám. Otázkou je, zda do poslanecké sněmovny kandidují zástupci politické strany, která by se fungující vnitřní demokracií mohla pochlubit. Zda známe politickou stranu schopnou:

• naplnit poslanecké lavice, ministerské posty a kanceláře ministerských náměstků schopnými a bezúhonnými lidmi ?
• pochlubit se aktivní, svět v souvislostech chápající, sebevědomou, hrdou a svobodomyslnou členskou základnou, schopnou dlouhodobým tlakem „zdola“ kontrolovat své zástupce a udržet je na uzdě ?

Otázka vnitřní struktury politické strany není druhořadá. Kulturní poměry uvnitř zavedené budou bezpochyby exportovány a vnuceny celé společnosti. Proto je tato věc pro občana-suveréna v pravdě bytostnou záležitostí. Jak se volič může dozvědět to, co chce? No nijak, zůstane-li pasivní. Zamysleme se na chvíli: je to opravdu náhoda, že politikům nevadí nespokojenost, deziluze, demoralizace a rezignovanost širokých vrstev společnosti - nepřekročí-li ona nespokojenost určitou kritickou mez, nebo je za tím nějaká zákonitost? Jedinou rozumnou nadějí na změnu k lepšímu, zdá se mi, zůstává naše osobní účast a aktivita. Nikdy nekončící aktivita.

Nechť si každý občan, volič a suverén, který chce kritizovat s dávkou autority, vytipuje stranu, která je mu ideově a programově nejbližší. Ať se zvedne zpoza té pece, za kterou leží a začne chodit na schůze. Volba politické strany, o které neví vůbec nic, není ničím jiným než otřesnou nezodpovědností.

Občan nemusí vstupovat hned do strany. Většina ze stran, ne-li všechny, touží lapit novou ovečku, a ta, aby se nevyplašila, nebude do ničeho nucena. Takto, jako návštěvník, může náš občan navštěvovat i několik politických stran a v rámci každé z nich vícero základních organizací. Neexistují totiž dvě stejné. Po určitém čase, dejme tomu do roka a do dne, si občan udělá obrázek, zprůměruje si to a pozná tak v základních bodech charakter „své“ politické strany.

Když už se rozhoupe k aktivnímu poznávání a naváže kontakt (v telefonních seznamech a na webových stránkách se dají najít bez problémů příslušná kontaktní čísla a adresy), měl by především sledovat slova a činy, poté kolektivní zvyklosti racionálního charakteru a společné fetiše – tedy, zda jde o kolektiv nebo o sektu.

A dále: diskutuje se v základních organizacích o něčem? Pokud ano, jsou to důležité věci nebo prkotiny? Hledí se při jednání na silné ideové principy, nebo na formalismy typu „slušnost a politická korektnost“? Sepisuje se „výstup“ z jednání? Kdo jej sepisuje? Není to náhodou nějaká dominantní mocenská skupina? Bojuje se o každé slovíčko, nebo se pokorně schválí první návrh? Kam se zápis posílá, co se tam s ním děje a jaká je reakce? Dodržují se stranické stanovy, nebo byly sepsány jen proto, že podle litery zákona, politická strana stanovy mít musí?

Obávám se, že ve druhém stadiu poznávání strany, bude i velmi flegmatický volič mírně znechucen: jakým způsobem jsou nominováni a vybíráni delegáti celostátního sjezdu strany a kandidáti do orgánů moci? Diskutuje se o profilu těchto osobností tak, aby to odpovídalo společenskému významu funkce? Mají delegáti a kandidáti vlastní názory? Mluví o nich často a bez ohledu na vlastní prospěch, nebo mluví jinak v základních organizacích a jinak v odborných komisích či orgánech moci? Co když nemluví vůbec, aby náhodou něco nezkazili? Odpovídají bez vytáček na otázky, i ty nepříjemné, nebo se stydí? Zkrátka: jsou to dospělí hotoví lidé, nebo přerostlé děti? Bojovníci za pravdu, nebo loutky?

A v neposlední řadě: vyvozují zodpovědní funkcionáři důsledky z volebních porážek, nebo se drží koryt bez ohledu na budoucnost strany a společnosti? Co s tím dělá členská základna? Aspiruje na výkon své vlastní suverenity, nebo už dávno rezignovala? Zaslouží si hlasy voličů, nebo nezaslouží?

Není vůbec podstatné, ke které části politického spektra tíhnete. Chcete-li se dožít změny, aby odpovídala obrazům, jež nosíte v sobě, nečekejte, až se stane zázrak. Zázraky nejsou. Zapojte se. Buďte aktivní a neúnavní, drzí a nepoddajní jako lvi. Z ovčanů a kývalů krysy strach nemají.

Vytisknout