Praha orientální

24. 8. 2009 / Martin J. Kadrman

O vietnamských prodejcích nejen oblečení, ale i potravin, bylo již napsáno mnoho. Pravdou je, že kromě sítí prodejen potravin, které mnohdy nejsou stejně české, nenajdeme zejména v centru Prahy již žádný takřka původní český krámek s potravinami, jenž by byl v majetku našince. Jeden z posledních, které jsem znal, byla prodejna potravin v Jeruzalémské ulici, blízko synagogy.

Prodejna měla sytě červenou výlohu, včetně železných dveřních mříží. U vchodu stávala svým věkem spíše obstarožní prodavačka s prošedivělými, pravda povětšinou mastnými vlasy, v ruce cigaretu, vyhlížejíc zákazníky. Svoji mohutnou postavou, červenou silonovou blůzou s bílými puntíky, kterou nosily prodavačky na vesnických prodejnách v hluboké době socialismu, a svým nekompromisním výrazem v obličeji spíš vyvolávala respekt, a některá ze slabších povah mohla při pohledu na tuto osobu ztratit hlad či chuť, a tím i důvod k nákupu.

Prodavačka kouřila venku, protože v obchodě, jak známo, se kouřit nesmí. Stála ale ve dveřích, a tak stejně většina kouře z důvodu přirozené cirkulace vzduchu končila v útrobách této vpravdě omšelé prodejny. Uvítalo mě přítmí, sortiment nevalný a žádostivé oči prodavačky (v obchodním slova smyslu), která již dlouho zřejmě zákazníka neviděla. Chtěl jsem si koupit bagetu, abych narychlo zahnal hlad. „To nevedeme, ale vedle v ulici bagety mají a je tam i výběr“, nezištně mi doporučila konkurenční provoz tato upřímná dáma, která mi svojí odpovědí připomněla nezapomenutelnou scénku Felixe Holzmanna, coby vrchního v hospodě „U nudle“.

Koupil jsem si u ní pár rohlíků, které, jak jsem později zjistil, byly na krámu zřejmě už druhý den, a k tomu v igelitu balených dvacet deka salámu. Pravda, úroveň jídla i požitku z něho nevalná, ale měl jsem dobrý pocit, že jsem svou troškou podpořil živnostníka, jehož osud je zpečetěn. Na jednu stranu jsem byl na sebe hrdý, že jsem dal „vydělat“ českému člověku, na druhou stranu jsem si však uvědomil, že se snažím prodloužit život dinosaurovi, jehož existenční křivka pozvolna dosahuje svého konce.

Ano, v konkurenčním prostředí není možné, aby vedle sebe úspěšně podnikaly dva druhy prodejců. Jeden svým výrazem unavený s „otráveným“ obličejem a malým výběrem zboží, a druhý ochotný, usměvavý a úslužný s širokou paletou výběru. Je to možná takový projev darwinismu v českém maloobchodu.

Jeden den byl krámek v Jeruzalémské zavřen a zatemněn. Druhý den již v krámku poletovaly tři vietnamské „včeličky“, které předtím, než začaly nosit zboží do krámku, přebarvily sytě červenou výlohu na bílo.

Mrzí mě, že je o další český krámek míň. A co je s tou obstarožní dámou? Důchodového věku jistě nedosáhla. Z pohledu turisty se však jedná o téměř revoluční změnu. Zatímco davy turistů směřujících od Jindřišské věže k hlavnímu nádraží se většinou nedovážily navštívit tuto prodejnu, dnes se tam zastavují, nakupují a se spokojeným výrazem ve tváři odcházejí.

Co k tomu dodat? Snad jen, že pokud se Češi nad sebou, svým pracovním výkonem, ochotou a vůbec filozofií práce nezamyslí, dopadnou jako krámek v Jeruzalémské.

Vytisknout