Přijede děda Benedikt proměňovat krabicové víno na krev?

24. 8. 2009 / Wenzel Lischka

Když jsem se díval tomu bezdomovci u pokladny supermarketu do jeho opuchlého, rozkládajícího se a zčernalého ksichtu, udělalo se mi trochu špatně. Zprvu jsem si nebyl jist, zda je to vůbec člověk, nebo jestli nejde o nějakou návštěvu z mladší doby kamenné. Pro jistotu jsem se štípnutím ujistil, že nejsem v lednici krematoria. Chladivý klimatizovaný vzduch u pokladny voněl totiž podobně.

Krabice v ruce té hnijící trosky mne ujistila, že se jedná o inteligentního tvora, který dokáže zahalovat své pohlaví, nakupovat, stát na zadních nohách, rozeznat v regálech s desítkami tisíc druhů sortimentu právě jen to nejlevnější krabicové víno. A který nekrade.

Spotřeba krabicového vína stoupá a odborníci předpokládají, že ještě vzroste. Není snad potřeba uvádět, že samotní vinaři krabicové víno za víno nepovažují. Je to jinak nevyužitelný chemický průmyslový odpad nejasného původu, který se dobře odbourává přes lidská játra. Pokusy se zkrmováním u prasat selhaly.

My tu krizi potřebujeme jako sůl nebo jako svině drbání. Nejen kvůli zvýšení obratu z prodeje krabicového vína, ale hlavně proto, abychom zahladili všechny ty stopy po dvacetiletých neúspěšných reformách, a také po úspěšných změnách vlastnictví.

Poměry od dob Rakouska-Uherska a Protektorátu se rozhodně zlepšily. Občané by si neměli naříkat, ale pochvalovat. Být to před takovými šedesáti lety, museli bychom si vymyslet nějakou Miladu, na kterou bychom všechny ty neúspěchy svedli.

Dnes by ovšem stačil jen mediální monstrproces a digitální poprava oběti. Zasloužilého umělce, dabéra s plastickou úpravou ksichtu a s náhradní identitou, bychom poslali za sobě podobnými na zaslouženou doživotní dovolenou někam na mapách neexistující exotickou destinaci.

Mediální propaganda je dnes na mnohem vyšší úrovni. Již ji nemusí vybubnovávat obecní dráb. Stačí neúspěch nazvat úspěchem, nebo dočasnými potížemi na celkově pozitivním demokratickém vývoji, a vše je opět v pořádku. Nejlépe ovšem zametá stopy světová válka a definitivně globální povodeň. Není dnes problém takové závěrečné ovace vyvolat.

Je to divné, že občan, aby nekradl, musí se napřed stát bezdomovcem, podobně jako Ježíš, Buddha nebo nějaký svatý František u supermarketu. Pochopitelně však potom smrdí tak hrozně, že současníci od něj znechuceně odvracejí povýšené nosy, zraky, uši i kroky. Teprve, když po několika stovkách či tisíci letech ten odporný zápach hnoje odvane, zjistíme, že ti vagabundové měli docela moudré názory (na kterých se především dá docela dobře vydělávat sláva, moc a peníze).

Docela by mě udivilo, kdyby nějaký děda Mráz nebo Benedikt nenápadně přikvačil k našemu supermarketu a vyměnil si tam s nějakým bezdomáčem ty svý exkluzivní hadry. Ochranka by se z toho asi podělala strachy. Možná proto, aby papá nechytil od toho fekálního lidského odpadu nějaké blechy, svrab a neotrávil se při bohoslužbě krabicovým vínem.

Když jsem potom pozoroval před zahraničním supermarketem toho smradlavého bezdomovce, jak se nalévá podobojí se svými kumpány tím krabičákem, pochopil jsem, že ti svatí mužové vlastně proměňují víno na krev. Předtím ovšem musel někdo proměnit vodu a nějaké chemicky kontaminované chcanky na víno. Došlo mi, že se vlastně jedná o jakési vinařské závody, o náboženský proces. Duše, tedy dýchání, je totiž vázané v krevním oběhu.

Tělo páně ti bezdomovci nepřijímali. Bylo by to zbytečné plýtvání nedostatkovými penězi. Takto se oddávali samoobslužnému odevzdávání své duše bohu a svého těla parkovišti před supermarketem. Parkoviště, tedy obětiště s oltářem vývěsního štítu marketu, které bylo plné nechápavě stojících aut a jejich podružné lidské obsluhy, tu mši svatou však vůbec nevnímalo. A co vy?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.8. 2009