Co nám říká pan prezident "dvacet let poté"

24. 8. 2009 / Daniel Strož

Pan prezident totiž mylně vychází z toho, že tato republika je dnes už standardní evropskou demokracií, čili že není pro svět nějakým „Východem“ a jak také píše, žádnou „postkomunistickou zemí“. Takovéto nesmysly prý u nás šíří pouze jacísi blíže jím neidentifikovaní intelektuálové, kterým se nevyplnily sny o vlastní moci. Národu pak vzkazuje, ať nereptá, že se mu dostalo toho, po čem za minulého režimu toužil. Že má tedy nejen kýžený spotřební ráj, volnost cestování, svobodu příležitostí, atd. A právě současná krize je podle něho „potřebnou připomínkou“ toho, že každý systém má svůj rub a líc. I takto je to všechno možno vidět očima člověka, který ráno nevstává ve strachu, že přijde o bydlení nebo o práci.

Kapitalismus (nazývá jej tvrdošíjně tržním hospodářstvím) je z pohledu pana prezidenta čímsi přirozeným, co v podstatě trvá už od nepaměti. Není zapotřebí na něm nic měnit, ale podvolit se jeho krizovým obdobím, v nichž po konjunktuře přichází stagnace. Trh podle jeho názoru vyřeší všechno samoregulací. Zapomíná ale nějak, že nejmíň deset poválečných evropských krizí se vyvíjelo spirálovitě; napřed přišly pouhé krátkodobé otřesy, během doby se však značně prodlužující a v neustále se zkracujících konjunkturních intervalech. Nepřipouští si ani, že už jednu krizi světovou, tak podobnou té dnešní, vyřešil kapitál tou nejúděsnější metodou – zatažením všech států do světové války. Panu prezidentovi tudíž může připadat, že ohlížet se za někdejšími výhodami socialismu je „nesmírně krátkozraké, ničivé a demobilizující“.

Prezident Klaus se nám ve své stati také opovažuje tvrdit, že byl od počátku tím, kdo českou veřejnost upozorňoval, že Západ není rájem, že tamní způsob života je velmi složitý a tvrdý. Není to pravda, a to si uvědomí i všichni pamětníci. Pravdou je naopak, že všichni ti, kteří o úskalích kapitalismu v popřevratovém období poctivě referovali, byli z politické scény vytlačeni a byla jim odňata i možnost projevovat se v médiích. Český národ sice nepatří k těm nejprůbojnějším, ale kdyby byl v devadesátých letech jenom vzdáleně tušil, jaká budoucnost je mu novým establishmentem nachystána, necinkal by bláhově klíči a vymetl jej košťaty. Pročpak asi ta nynější snaha „mnoha politických sil a vlád západního světa... uklidňovat veřejnost obrovskými, ničím nekrytými finančními injekcemi“, jak Klaus zaznamenává? Je za tím čistě jenom strach těch, kteří tuší, že se přibližuje konec určité epochy, a snaží se jej tak odvrátit.

Jelikož mám za sebou pětiletou zkušenost v Evropském parlamentu, musím se ještě dotknout Klausova tvrzení, že Česká republika je brána za standardní „západní“ demokracii. Toto není než fantaskní představa z Klausových snů. Náš stát (včetně prezidenta) se Západoevropanům jeví jako exotický, s nízkou vzdělaností a s velmi línými lidmi. Politicky není brán s potřebnou vážností a vytýkána je mu jak všeobecná zkorumpovanost, tak podivuhodný směr jeho hospodářství. Zatímco tady děláme kupříkladu všechno pro to, abychom si nastupující silné ekonomiky a jejich investory po světě znepřátelili, Němci, Francouzi, Britové a další se otevírají Rusku a USA si vydatně pomáhají investicemi z komunistické Číny. Václav Klaus by si měl najít čas a důkladně se nad svými tvrzeními zamyslet. Třeba v hradní Daliborce s dudami, které si teď přivezl z Chodských slavností.

Vytisknout