Fiasko Formanovy Dobře placené procházky

4. 7. 2009 / Jan Čulík

Rozhodnutí natočit filmovou verzi divadelního představení Dobře placené procházky bylo zřejmě určitým pokusem vytvořit spojnici mezi "slavnou" kulturou šedesátých let a aktuálností dneška. Bohužel to nefunguje. Je s podivem, že Formanovi na tento projekt vůbec dali peníze. Kdo by si to býval předem pořádně rozmyslel, věděl by, že projekt nemůže vyjít.

Rozhodne-li se někdo natočit filmovou verzi divadelní hry, staré téměř padesát let, mělo by nové dílo mít snad nějaký význam pro současnost, kromě pietní nostalgie. Pokud někdo převádí divadelní formu ve formu filmovou, snad by na to měl nějak reagovat v nové struktuře. Nic z toho se nestalo.

Na tiskové konferenci v Karlových Varech v sobotu odpoledne uvedl Miloš Forman, že podle něho má Dobře placená procházka v současnosti nově aktuální význam, totiž že varuje, že "peníze kazí člověka", což v šedesátých letech aktuální nebylo, protože "peníze tehdy neměly význam". To je ale dost málo, ne?

Dobře placenou procházku jsem v šedesátých letech nikdy neviděl. Z Formanova záznamu inscenace, kterou jsem zhlédl v sobotu v Karlových Varech, vyplývá, že je to bohužel nepříliš dobře napsaná hra. Suchý a Šlitr byli vynikající básníci a hudebníci. Z jejich díla dodnes přežívají jejich dokonalé, sebeironické písně, zejména v důsledku téměř geniálních, energických, skoro surrealistických Suchého lyrických textů, dokonale si hrajících s českým jazykem. Ty písně jsou vrcholem i Formanovy verze Dobře placené procházky.

Zpočátku na mě film dělal docela dobrý dojem, zejména při úvodní písni učitele latiny, která je variací na Ovidia, a pak při pozoruhodně energické, absurdně ironické sekvenci z písní, vychvalující, jak dobré je se rozvádět. Pak ale film a inscenaci ztratily páru a až na několik málo epizod, kdy písně a hudba fungovaly, už se to nerozjelo.

Ukazuje se, že rámec a struktura muzikálu jsou neuvěřitelně chabé. Prostě je to nepromyšlený chaos. Zápletka o tom, že se vyskytne jakási bohatá teta z anglického Liverpoolu, která nabízí své příbuzné v Česku jménem Vanilka milion liber, a proto se o ni neupřímně ucházejí dva muži, obtloustlý rozvodový právník a odpuzující manžel, s nímž se během hry Vanilka vlastně rozvádí, je banální. (Čecha to samozřejmě nemusí zajímat, ale Liverpool je dělnické město, odkud by asi zrovna milionářka nepocházela, je to asi, jak kdyby milionářka přijela z Mostu nebo z Kladna.) Zápletka by mohla fungovat, kdyby byla dostatečně dadaisticky, provokativně a ironicky šílená; bohužel v důsledku banality nezaujme - dadaismus se sice projevuje v písních, ale v celkové inscenaci zůstává na půl cestě.

Formanův film působí jako poněkud zoufalé úsilí nostalgicky evokovat "vynikající uměleckou atmosféru" šedesátých let, a nepřímo je zřejmě svědectvím nynější strašlivé prázdnoty na české kulturní scéně. Když Formana nenapadne natočit nic jiného než zrovna tohle, je to pro slavného režiséra opravdu trapas. Někteří novináři z představení pro žurnalisty odcházeli, mám pocit, že spíš zahraniční.

Atmosféru turistické povrchnosti navozuje už úvodní sekvence Formanovy filmové verze tohoto představení, kdy jsou divákovi servírovány povrchní sentimentalizované záběry turistické Prahy kolem Národního divadla (romantický pohled na Hradčany, tramvaj přejíždějící kolem Národního divadla, sochy, atd. atd.). Vytváří to dojem že Forman je holt v současné České republice turista a o dnešním Česku nedokáže vypovědět nic. Bohužel se zdá, že už neumí vypovědět nic ani o zlatých šedesátých letech. Podobně jako se Vojtěchu Jasnému svým pokračováním z devadesátých let skoro podařilo zničit jeho klasický film z r. 1968 Všichni dobří rodáci, z této inscenace mám dojem, že se Formanovi úspěšně podaří zlikvidovat mytologii o vynikající kultuře šedesátých let.

Forman ovšem v sobotu odpoledne na tiskové konferenci přiznal, že "toto není film" a na neinformovaný dotaz, očekávající, že se jeho záznamu muzikálu ze Semaforu nyní dostane "světové slávy" a bude se hrát všude, vysvětlil, že tomu tak nebude, protože dílo je zcela závislé na "poetice Jiřího Suchého" a ta je mimo český jazyk "nepřenosná". V tom má Forman pravdu, jenže vynikající, básnická poetika Jiřího Suchého je v písních, nikoliv, jak už jsem se zmínil, ve struktuře, příběhu či hlavní myšlenky tohoto "muzikálu", které jsou opravdu slabé. A tvůrci k pietní inscenaci nepřidali opravdu nic.

Zhlédli jsme v sobotu ráno předpremiérové představení pro novináře. Opravdu nestálo za to vstát na promítání od půl deváté. Premiéra "pro lidi" se bude konat dnes v sedmnáct hodin. Je vyprodána. Obávám se však, že lidé budou zklamáni. Toto je slabé dílo.

Nevěříte? Srovnejte si film Kdyby tisíc klarinetů, jeho energii a jeho hru metaforických významů, s touto plytkou inscenací. Obojí je zfilmované divadlo Semafor -- rozdíl je však -- nebe a dudy.

P.S. Potkal jsem v Karlových Varech jednu filmovou kritičku, která s výše uvedeným zcela souhlasí. Sama zavedla řeč na to, jak byla šokována plytkostí Formanova projektu. Zmiňuji se o tom proto, protože Dobře placenou procházku viděla v šedesátých letech na divadle, přímo v Semaforu. Ta inscenace prý tehdy fungovala proto, že byla založená na improvizaci a na interakci s publikem v malém divadle. To všechno se ve Formanově inscenaci ztratilo. Ano, a dodala: představa ve Formanově verzi hry, že starý Jiří Suchý v roli listonoše může být uvěřitelným sexuálním partnerem mladých dívek, je absurdní. Mužská ješitnost starců?

Vytisknout