Karlovy Vary: Tradičně vynikající dramaturgie

Filmy o brutalitě a neuspokojivosti světa

4. 7. 2009 / Jan Čulík

Možná je to náhoda, ale po mém pobytu na edinburském filmovém festivalu minulý měsíc, kdy jsem občas na filmu chtěl protestovat, proč dramaturgové svým výběrem plýtvají mým časem, se jako obvykle už od samého počátku v pátek odpoledne projevily Karlovy Vary svou vynikající dramaturgií.

Jak neustále opakuji, na karlovarském filmovém festivalu vůbec nejsou důležité tzv. "celebrity", jimiž je posedlý český tisk. Většinou docela nepovšimnuto zůstává, že Karlovy Vary každoročně prezentují veřejnosti vynikající výběr celosvětové produkce za poslední rok; a to -- zdůrazněme -- především se zvýšenou pozorností směrem k východu, o nějž se západní filmové festivaly skoro vůbec nezajímají. Edinburk byl letos v tomto ohledu v podstatě fiaskem, hrály se tam víceméně jen západní filmy.

Tři ze čtyř filmů, které jsem od pátku v Karlových Varech zhlédl (s výjimkou fiaska Formanovy Dobře placené procházky, o němž ZDE), korejský, ruský a maďarský, byly velmi dobré -- a shodou okolností se navracely víceméně k témuž obecnému tématu: k tématu brutality a odlidštěnosti současného světa.

Debut korejského režiséra Yang Ik-Yuna Trosky (2008) sledoval životní příběh skupiny korejských vymahačů dluhů, lidí, kteří jediní dokáží v jihokorejské společnosti vydělat velké peníze, a to pouze proto, že se chovají vůči svým bližním s neobyčejnou vulgaritou a brutalitou. Film odkrývá začarovaný kruh násilí -- brutální mladí muži mají svou krutost z rodin, kde byli jako malé děti svědky drsného mučení svých matek svými otci. Zároveň brutalita ukrývá i slabost a citovou vyprahlost. Člověk totiž není uzpůsoben pro brutální chování a v hloubi duše touží po lidském citu a něze. Čím kdo zachází, tím kdo schází: hlavního hrdinu, který se pohybuje mezi gangsterským chováním a touze po lidskosti, nakonec usmrtí jeho mladý podřízený právě v důsledku komplexu, že se při vymáhání dluhů nedokázal sám dlouho chovat dostatečně brutálně.

Jiným filmem na vpodstatě podobné téma byl film ruské režisérky Valerie Gai Germaniky Všichni umřou, jen já ne (2008). Je to příběh mladistvého tápání na jedné moskevské střední škole, film, výrazně poznamenaný ženským pohledem režisérky. Tři čtrnáctileté školačky Káťa, Žanna a Vika se připravují na školní diskotéku, kromě neohrabaného tápání mladých dívek a bezradnosti rodičů, kteří si s dospívajícími dcerami nevědí rady, a tvrdého přístupu komisních postarších učitelek jsme svědky -- odevšad -- neobyčejného sobectví, brutality a krutosti. Včetně prvního sexu, k němuž jedna z dívek svolí ze zvědavosti a z neznalosti.

Syrový portrét dnešní ruské mládeže, které všechny hodnoty sebrali a nic jiného jí nedali, platí jistě stejně tak na mladé lidi v dnešním Glasgow anebo v nějakém menším českém městě. Snímek vyrobil Mosfilm -- pro starší diváky je to pikantní, protože mají ještě v dobré paměti socrealistické filmy, jimiž tento státní ruský filmový gigant obšťastňoval skoro celou východní Evropu. Nyní jsou portréty života v Rusku, které Mosfilm produkuje, zjevně zcela antiideologické, brutální a neposkytují naději. Svět je takovýto a vykoupení nepřijde.

To bylo tématem i drsného, pochmurného, ale velmi dobrého maďarského filmu Milá Emmo, drahá Bětko maďarského klasika Istvána Szabó z roku 1991, promítaný ve Varech v rámci tematického celku "Dvacet let svobody". Film přesvědčivě zaznamenává drsnou realitu prvních let po pádu komunismu: mladé učitelky ruštiny na budapešťské střední škole se musejí rychle začít přeučovat na angličtinu, protože výuka ruštiny se ruší. Protože se ruší, na bývalou rusistku je ve škole vyvíjen nátlak, aby nenechala z ruštiny propadnout dva třídní grázly -- učitelé ruštiny jaksi ztratili legitimitu jako pedagogové.

Učitelky si nemohou v novém režimu dovolit činži za byt, tak bydlí po dvou ve svobodárně, když souloží jedna z nich s milencem, druhá je nucena pobývat v téže místnosti, není kam jít. Mladá rusistka, přeučovaná na angličtinu, má beznadějný milostný poměr s padesátníkem -- ředitelem školy, zbabělcem, kterého zajímá jen, aby se v novém režimu udržel ve svém místě, přestože je "stará struktura".

Učitelé se ve sborovně vzájemně obviňují, kdo kdy za jakého režimu kolaboroval, a jak vysvětluje ředitel, kolaborovali vždycky všichni, protože všichni za všech režimů učili, a nejstarší z nich ještě i za nacismu. Film je metaforou beznaděje a prázdnoty -- nový režim nedává lidem vůbec žádnou naději. Bětka, nejbližší kamarádka mladé učitelky Emmy, je policií obviněna z prostituce a z veksláctví, skončí na pár týdnů ve vězení, ze školy ji vyhodí a po návratu z vězení skočí z okna. Vzdělání je prý moc, říkávala babička, argumentuje Emma, ale v novém režimu vzdělání nic neplatí. Platí protekce, peníze a podrazy. Hrdinka končí bezvýchodně jako kamelot, prodávající plytký maďarský denní tisk. Její vyvolávání názvu deníku, jímž film končí, je stále zoufalejší.

Filmový festival Karlovy Vary 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.7. 2009