Ruské dívky přicházejí

Dobré, špatné a ošklivé

5. 7. 2009 / Ema Čulík

Tam nemusíme bojovat o pozornost, asi hlavně proto, že je nás dívek v ročníku tolik. Ale na ruských filmových festivalech převažují režiséři jako Michailkov a Bondarčuk junior. Oba jsou to autoři velmi necitlivých a ne zrovna vnímavých filmů.

A tak dokáží ruské režisérky prosadit svůj hlas? Viděla jsem teď ve Varech už tři filmy od ruských režisérek a mohu říci, že to vypadá opravdu dobře.

První byl snímek, který šel do kin v Rusku před určitou dobou a kterému se dostalo širokého uznání v Cannes. Jmenuje se Vse umrut, a ja ostanus'/Všichni umřou, jenom já ne (2008). V tradici filmu Larryho Clarka Kids (1995), který ukazuje všechny ty hrůzy, které si mladí lidé dělají navzájem, natočila režisérka Valeria Gal Germanika film, který s brutální poctivostí líčí zkušenosti teenagerů. Snímek je o třech "nejlepších kamarádkách" Vice, Kátě a Žanně, které jsou v deváté třídě (tedy, je jim čtrnáct-patnáct), jsou na pokraji vstupu na neznámé území, činí šokující zjištění. Film začíná oznámením jejich ředitelky, že se ve škole bude konat diskotéka. Alkohol se nepovoluje. Kamarádi z jiných škol se nepovolují. Snímek pak sleduje dívky a líčí děsivé důsledky, jaké na ně má připravovaná diskotéka.

Dívky tvoří trojici, jakým Američané říkají "BFF!" -- "Best Friends Forever". Když se Káťa, s pusou nejvíc proříznutou, dostane do konfliktu s učitelkou a vzdorně odejde během vyučování ze třídy, druhé dvě odejdou taky a na školním schodišti si pak navzájem slíbí, že si budou navždycky věrny. Film posléze ukazuje, jak všechny tři dívky tento slib opakovaně porušují.

Snímek Germanikové je součástí rozsáhlé moderní tradice filmů o adolescentech, o dospívání a o tom, jak se člověku otevřou oči a pozná svět. Tyto filmy jsou populární, protože poskytují bez rizika zkušenost dobrodružství, kde je nejhorším možným důsledkem snad jen domácí či školní trest. A na teenagery s mladou tváří a pružným tělem je příjemné se dívat.

V tomhle filmu ale ne. Veškeré romantické kouzlo, které tyto dívky mají, je výlučně jen u nich v hlavě. Vzdušné zámky, které si postavily, jsou tím, co zažívají, postupně rozebrány, cihla po cihle. Dívky chtějí být krásné a módní. Tak se oblékají do absurdních šatů a zakrývají tím svou mladistvou krásu. Chtějí něco zažít s klukem. Kluci jsou manipulativní, dávají jim drogy a sexuálně jich pak zneužívají ve špinavém suterénu. Dívky chtějí vládnout světu. Jediné, co dokáží, je, že kolem sebe udělají obrovskou spoušť.

Tento film, i když je to fiktivní příběh, je natočen dokumentárním stylem, který ukazuje dívky ve velmi autentických podrobnostech. Intimní detaily mají téměř klaustrofobní efekt. Kamera je sleduje tak, že máme pocit, jako že se někdo pořád dívá na to, co se odehrává. Přesto však není přítomen žádný komentář. Všechno se nám to ukazuje z hlediska dívek. Když chcípne Kátina kočka, dívky uspořádají pohřeb. Při pohřbívání kocoura, za něhož dívky prolijí pár slz, hovoří o připravované diskotéce a o líbání s kluky. Poté, co Žanna kocoura pohřbila do hrobečku, vezme igelitový pytlík s vodou a živými zlatými rybkami a vylije ho do hrobu, zahrne to všechno zemí a dívky pokračují v hovoru. Kamera umírající rybky nesleduje. Nikdo nic neodsuzuje stylem: "Jen se podívejte, co to dělají!" Činy dívek jsou nám předváděny takové, jaké jsou. Jejich zkreslená logika je vždy dovedena až do úplného konce. Dívkám je dovoleno, aby udělaly své vlastní chyby.

No a co, tak teenageři chybují. Proč by nás to mělo zajímat? No, mám pocit, že tenhle film obsahuje jasné poslání i pro dospělé. Velmi mě zaujala přísaha loajality, kterou si dívky na začátku filmu daly, a to, jak hned poté ji zcela drsně ignorovaly. Dívky se hned začnou navzájem zrazovat, kradou si kluky, opouštějí se v době, kdy je zapotřebí pomoci, a odmítají se navzájem podpořit, aby neměly potíže z toho, že se stýkají s "černou ovcí". A nejen to, dívky si systematicky znepřátelí všechny osoby, které by jim mohly pomoci -- učitelky, rodiče, spolužáky. Všichni děláme v životě chyby, ale přátelé a příbuzní jsou od toho, aby nám pomohli se vyrovnat s jejich důsledky. Měli bychom si jich cenit a jejich pomoc opětovat. "Všichni umřou, ale já ne." Ty dívky si myslí, že jsou nepřemožitelné, ono to tak ale vůbec není.

Druhý ruský film je úplně jiný. Nebo. Samolet. Devushka / Nebe. Letadlo. Dívka (2002) je milostný příběh o dospělých, kteří jsou sami. Tento film je remake sovětského hitu z r. 1968 Eshe raz pro ljubov/ Ještě jednou o lásce režiséra Georgije Natansona. Snímek pojednával o emocionální letušce a sebevědomém fyzikovi, kteří se do sebe hluboce zamilují a pak se šíleně pohádají -- bezdůvodně i v důsledku všeho. Režisérka Věra Storoževová natočila tento film r. 2002 znovu pro novou generaci, generaci, která je svobodnější, ale je ještě ztracenější, než byla generace z šedesátých let. Fyzik je nyní televizní reportér (jak by mohl být v dnešní éře fyzik sexy!); tam, kde lidé dříve tančili na skiffovou hudbu, je nyní prázdný prostor. V nové verzi filmu se už nekonají čtení poezie, zmizely i písně, rozhovory jsou zjednodušené. Přidány jsou zajímavé nekonvenční záběry, šedivě pastelový závoj nad celým filmem, tvůrčím způsobem vytvořený design zvuku, překvapující kompozice a ostrý, čistý střih. Režisérka film převedla do současné filmové řeči, která si oblíbila strohost a abstrakci. A ono to funguje. V původní verzi byly postavy osamocené v davu, zatímco dnes je jejich samota koncentrovaná a kolem postav se nevyskytuje vůbec nikdo.

Nejdůležitějším rozdílem mezi oběma filmy však není styl, ale to, o čem to je. Postavy jsou v nové verzi vytvořeny úplně jinak. Nataša režiséra Georgije Natansona ze šedesátých let je daleko více plná napětí. Je si vědoma, jak má jednat, a chová se zdvořile, precizně, srdečně. Natansonův fyzik Jevdochimov je žoviální, erudovaný, vnímavý. Natansonův muž má všechno zcela pod kontrolou. Storoževová možná zapomněla svou postavu televizního novináře Georgije řádně rozvinout (muž se už nejmenuje Jevdochimov). Nechápeme, proč se Georgij o tu dívku uchází -- od začátku vidíme, že spolu oba opravdu nemají nic společného. V Natansonově filmu sice nemají nic společného ... až na to, že se vášnivě milují. Dojímají je vzájemně jejich emoce. Jevdochimov byl u Natansona rezervovaný, ale skrze to bylo vidět, jak Nataša působí na jeho srdce. Avšak jestli má Georgij ve verzi od Storoževové svou dívku rád, nemá vůbec tušení proč. A není to chyba herce, ten se snažil usilovně tuto postavu vytvořit. Bohužel ale dostal od režisérky pouze dvojrozměrného člověka. Myslím, že mu Storoževová zapomněla vysvětlit, proč jeho postava jedná. Veškerá pozornost je ve filmu Storoževové věnována postavě Nataši, která se v nové verzi jmenuje Lara. Ve verzi z r. 2002 máme pocit, že Lara všemu dominuje. I když ji jako první osloví Georgij, máme pocit, že kdyby ho poslala někam, poslechl by. Lara v této verzi už není precizní a srdečná. Má pořád emocionální šarm, ale nyní převládá chaotičnost, zbrklost a roztěkanost. Zatímco Nataša měla pocit povinnosti, že se musí chovat řádně a slušně, Lara se v nové verzi filmu vyžívá v tom, že se chová podivně a emocionálně. V jejím chování je určitá míra požitkářství a vzhledem k tomu, že Lara je v tomto filmu v podstatě jedinou plně prokreslenou postavou, důsledkem je, že vzniká dojem, jako by celý příběh byl tohoto jejího požitkářství plný. Když Lara říká: "Ale já tě opustím", máme pocit, že je to vrtoch, zatímco když to řekla Nataša, měla pocit, že to, co dělá, je správné.

Tento film byl oblíbeným projektem scénáristky a herečky Renaty Litvinovové. Ta nápad na novou verzi snímku navrhla Storoževové, napsala scénář, pracovala na tomto filmu jako producent a hraje v něm i hlavní roli. A i když tohle byl teprve její druhý film, od té doby zastínila herce i v několika dalších filmech. O Litvinovové se vedou spory. V Rusku je neobyčejně slavná, je známá nejen jako filmový tvůrce, ale také jako televizní bavič a na část úvazku i jako módní návrhářka. Polovina Ruska ji miluje a považuje ji za šarmantní, druhá polovina Ruska ji kritizuje za to, že se chová vyumělkovaně, a těmto lidem jde Litvinovová nesmírně na nervy.

Po promítání v Karlových Varech jsem se zeptala Storoževové, co přesně se jí líbí na hereckém stylu Litvinovové, vzhledem k tomu, že ten má být prý na tomto filmu nejpřitažlivější.

Odpověděla mi, že Litvinovová nemá vzdělání jako herečka (vystudovala na moskevské filmové škole scénáristiku), a tak se na plátně chová přirozeně a její šarm přitahuje diváky. Proto prý se jim její postavy líbí. Taková odpověď mi připadá prázdná -- nejen proto, že nesdělila nic ani o příběhu filmu, ani o jednotlivých postavách, ale také proto, že přesně takhle vždycky reagují všichni, kdo Litvinovovou milují. A potíž je, že není jasné, co je na jejím hereckém stylu vlastně tak přirozeného. Litvinovová mluví ve filmech pisklavým, udýchaným hlasem, naklání hlavu na stranu a emocionálně mává rukama. Když vystupuje v televizi, zdaleka to není tak extremní. Ve filmech, jak se zdá, se sama sebe tímto nepřirozeným vystupováním karikuje. Člověk se musí ptát, jako to má mít význam v romantickém dramatu, kde bychom měli s postavami sympatizovat, abychom byli schopni zažít jejich milostný příběh.

Film má výrazný styl a je velmi krásně nasnímán, avšak postavy zůstávají nepřístupné, a tak je celkovým dojmem jaksi neuspokojivý pocit.

To ale neplatí o prvním celovečerním filmu Anny Melikjanové Mars z roku 2004. Loni na sebe Melikjanová upozornila po celém Rusku, a také na loňských Karlových Varech, svým filmem Rusalka. Už její první celovečerní snímek o provinčním ruském městě Marx (rusky psáno "Marks") byl velmi slibný a dokazoval, že budou následovat další velmi dobré filmy. Právě se promítal na Karlových Varech.

Mars je dobromyslný, přesto však docela hluboký film o samostatné existenci vzdálenějších ruských provincií. V první řadě je to ale film o tom, o čem lidé sní, a jak se snaží nalézt smysl v zemi, která se nedávno zbavila ideologie, jíž žila po dobu posledních sedmdesáti let. Z neonového nápisu názvu města upadlo písmeno "K", a tak se z města Marks (Marx) stalo město Mars. "K" vypadlo i z celého Ruska, které se také stalo Marsem.

Sledujeme boxera Borise Nikitina, který do Marsu přijel vlakem, zjevně utíká před něčím v rodné Moskvě . Narazí na toto podivné město, které je plné výstředníků. Nikitin je svým způsobem naivní. I když je to boxer, jeho fyzickou sílu zničily boxerské zápasy a nedostatek spánku. Přestože má hodně peněz, hned mu ukradnou peněženku a je nucen spoléhat na pomoc lidí kolem sebe. Má sice teoreticky možnost vrátit se do velkoměsta, celá řada náhod a sabotáží mu však znemožní, aby odjel.

Mezi obyvateli provinčního města je Galka, nepříliš pohledná svobodná matka, která sní o tom, že se přestěhuje do Paříže za svým přítelem, kterého našla na inzerát, její neobyčejně vynalézavá asi desetiletá dcera Naďa, která je skutečná podnikatelka, vydělává za každých okolností (Naďa, zkratka jména Naděžda, znamená Naděje), dále Nadin dědeček a babička, kteří žijí v domě přeplněném květinami, ale nemluví spolu už léta a nepamatují si proč, navzájem si nadávají do "proletářů" a "aristokratů"; dále místní "kráska", majitelka kavárny Ljudmila, která sní o tom, že se vyspí s Putinem ("je tak sexy!"), "slečna Cop", místní celebrita, která má nejdelší cop v Rusku, avšak jediné, co chce, je žít svým vlastním životem, Greta, zrzavá knihovnice, která chce mít vlastní úspěšný a krásný život, plný dobrodružství a chce se dovědět mnoho věcí o světě, a pak vášnivě zamilovaný mladík Grigorij, který si chce Gretu vzít a žít s ní v domě, který staví na kopci. Po nehodě v dětství, kdy mu padl střípek skla do oka, vidí Grigorij celý svět narůžovo. Tak běhá po městě a snaží se přimět skutečnost, aby odpovídala tomu, jak ji on sám vidí.

Všichni tito lidé jsou plni snů -- a mnozí z nich své sny uskuteční. Galka a Naďa odcestují do Francie a žijí tam (pak) nadosmrti šťastně s Galčiným snoubencem, o němž se k jejich překvapení ukáže, že je to sice černoch, ale velmi dobrý manžel a otec; slečna Cop si gigantický cop ustřihne, vymkne se kontrole otce a uteče do Moskvy, a i když tam její život není lehký, je ráda, že to udělala. Ale co Grigorij? Když se nepovede jeho plán udělat dojem na Gretu a přesvědčit jí, aby si ho vzala, dům, který Grigorij staví, shoří, a Grigorij sám je uvězněn, Greta se vzdá vší naděje a skočí z mostu. Grigorij přežije a žije dál, ale ve snu. Dokud byla Greta naživu, snil o tom, že se s ní ožení, teď, když zemřela, sní o tom, že by mohli být spolu.

Film nelíčí utopii. Melikjanová zastává ohledně možností postsovětského Ruska optimistický názor, který však není naivní. Lidé jsou dezorientovaní, zmatení -- proto má celý film jakoby snový filtr a vidíme ostré barvy. Avšak věci se mění. Celé město je pod lešením -- všechno se přestavuje. A Melikjanová stereotypní symboly své země přehodnocuje. S lehkým humorem udělá z Putina sexuální symbol, všude jsou dadaistické, ironické obrazy Lenina a Stalina v surrealistických kontextech, stereotypní ruská dívčina uteče z domova a osamostatní se. Kromě toho, že je tenhle film opravdu zábavný, je neobyčejně povzbuzující. Je dobré být svědkem toho, jak ruští umělci interpretují vlastní osud se smyslem pro humor, a nikoliv melodramaticky či pochmurně.

Tyto tři ženy natočily neobyčejně zajímavé filmy. Jsou vnímavě analytické, natočené se zábavnou lehkostí a originalitou -- a, což je nejdůležitější, všechny dokazují určitý pohyb. A schopnost posunout se směrem dopředu a přehodnotit, co se děje, v novém světle -- to je přesně to, co Rusko potřebuje.

Vytisknout