Rychlá cesta do nikam

4. 7. 2009 / William S. Lind

Nástup generála Stanleye McChrystala do funkce amerického velitele v Afghánistánu se zdá být dobrou zprávou. Vypadá to, že chápe, že v tomto typu války musí pravidlo znít: "Především neškoďte", píše William S. Lind na d-n-i.net.

Associated Press nedávno informovala, že podle něj bude měřítkem efektivity "počet Afghánců ochráněných před násilím, nikoliv počet zabitých militantů". Je neobvyklé, když - jak se zdá - zahrnuje do své kalkulace násilí Američanů a NATO, poněvadž nařídil drastické omezení leteckých útoků. Silné spoléhání Američanů na letecké útoky patrně přispěla k vítězství Talibánu více než cokoliv jiného.

Jenže dějiny jsou plné selhání slibných nových generálů. Pokud by měl McChrystal znamenat skutečnou naději, že USA mohou odejít z Afghánistánu alespoň s minimální ctí, musí čelit celé řadě výzev. Omezím se tu jen na čtyři:

* Americké ozbrojené síly druhé generace se musejí naučit válčit s použitím jiných prostředků než je pouhé zaměřování palebné síly na cíle. Nicméně, právě to je to jediné, co opravdu dovedou. Přítel, který nedávno absolvoval U.S. Army's Command & Staff College ve Ft. Leavenworth, mi řekl, že prakticky celý kurs je stále věnován zaměřování palby na cíl. Pořad Nightwatch 17. května konstatoval: "Indická kritika amerického úsilí v Afghánistánu a Pákistánu spočívá v tom, že sice nechybí vůle, zato však chybí dovednosti." Tato kritika platí a míří přímo na vojenské vzdělávání a výcvik, které zůstávají vázány na válku druhé generace.

* USA uplatňuje svou "novou" protipovstaleckou doktrínu; ta však nic nového nepřinesla. Spíše jde o oživení vědomostí zavržených po vietnamské válce. Nicméně konflikty čtvrté generace se od vietnamské války liší. Zatímco některé protipovstalecké techniky fungují, množství hráčů a cílů znamená značně odlišný kontext.

* Žádná doktrína nenabízí magickou formuli na vítězství v konfliktu čtvrté generace. Jak varuje základní manuál FMFM-1A, dokonce i když okupant dělá vše správně, stejně pravděpodobně prohraje.

* Obamova administrativa se rozhodla pokračovat v donkichotském závazku svého předchůdce ohledně nedosažitelných strategických cílů, mimo jiné ve snaze změnit danou společnost. Afghánistán má být změněn v liberální, demokratickou, sekulární zemi zaručující práva žen, tak jak je chápou americké feministky. Stanovit si nedosažitelné cíle však znamená učinit doktrínu irelevantní, protože to zaručuje porážku. Amerika by mohla mít na pozici afghánského velitele Alexandra Velikého a Napoleona s von Moltkem jako jeho zástupce, ale stejně bychom prohráli.

McChrystal čelí ohromným potížím, přičemž většina z nich má interní charakter - nevhodný vojenský nástroj, neadekvátní doktrína, neoliberální establishment zpitý nadšením z protipovstaleckých operací a strategické cíle, jichž žádný velitel nemůže dosáhnout. Interní obtíže lze často překonat hůře než ty vnější, protože potenciální náprava závisí na nezměnitelných danostech dvorské politiky. Dokud bude třeba čelit takovým výzvám, naše úsilí v Afghánistánu bude připomínat snahu absolvovat cestu z místa A do místa B na rotopedu.

Zdroj ZDE

(Přeložil Karel Dolejší)

Útok na USA, Afghánistán, Irák
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.7. 2009