Proč ne... Chtěl být na kandidátce. Byl. Vedle lidí, se kterými nesouhlasil. Chtěl být v tom týmu, který dělil podíly na moci. Bez ohledu na to, kdo v tom týmu byl vedle něj... I to o něčem vypovídá. Složení týmu mohl ovlivnit tak rok před volbami, ne týden po volbách. Pečlivou prací v celém regionu. To chce peníze na životní režii, auto a benzín. A čas. Hromadu práce.

Tým je tým. Rozhoduje nikoliv osvícený jedinec či diktátor, ale z voleb vzešlá většina. Foldyna nechtěl a ani nemohl tomu týmu šéfovat, protože pracovat v týmu znamená, že týmové rozhodnutí musí šéf týmu akceptovat, i když s ním nesouhlasí. To Foldyna už předtím nedokázal. Je totiž solitér. Jedněm sympatický a druhým nikoliv. Dnes se musí smířit s rolí, která mu týmem, ve kterém tolik chtěl být, byla přiřčena. Tým se k němu zachoval férově, ačkoliv on k týmu nikoliv. Při hlasování dostal tři hlasy. Dost málo na člověka, který by měl být autoritou pro celý kraj... Při volbě samotné nakonec podpořil nového hejtmana, místopředsedkyni strany Janu Vaňhovou. Ta jediná se jej přes všechny přechozí neshody zastala. Proti všem ostatním. I proti Paroubkovi. A ta jediná měla dost autority na to, aby zabránila defenestračnímu řešení. I taková je logika politiky.

Foldyna dostal příležitost k nápravě. Nyní může šest let jako mraveneček disciplinovaně pracovat na tom, aby příště politiku i složení týmu určoval on sám. Plat má. Práci také. Pokud se dnes nesmíří s daným stavem věcí, nezbude mu než za mediálního humbuku hrdě odejít. Z klubu, z funkce, nebo i ze strany. Na složení týmu se nezmění nic. Většina zůstane většinou, ale kverulant pak bude pouze kverulantem. Renegate. Taková je logika politiky. Ale Foldyna chtěl být v týmu. Tak dostal šanci.