Nejsem už úplně schopen vypořádat se s takovými soulady jako je soulad s ústavním pořádkem České republiky anebo dokonce s jakýmsi "duchem" ústavy nebo ústavního pořádku. Nejsem ústavní právník. Pokud se ale podívám na dostupný text ústavy, je to jasné jako facka a i senátorům muselo být jasné, že pokud se Ústavní soud nevydá na křehkou cestu vyvažování jejich politické neodpovědnosti ve vztahu k ratifikačnímu procesu, že jeho odpověď musí znít, že by se měl text Ústavy ČR změnit tak, aby celá věc byla tak říkajíc čistá. Vrátil by tak politikům zbaběle a vypočítavě zakopnutou mičudu Lisabonské smlouvy na jejich stranu.

Nicméně po dnešku je naděje zastánců souladu Lisabonské smlouvy s ústavou je posílena tím, že se na stranu senátorů postavil nejen názorově, ale i fyzicky prezident Václav Klaus, který je naprosto zjevně u Ústavního soudu, tak jakož i v jiných kolektivech, tradičně oblíben. Ve svých vystoupeních se dopustil snad všech prohřešků, kterých se člověk může u soudu dopustit, když opravdu nechce vyhrát nebo mít alespoň stoprocentní jistotu, že soud rozhodl zcela po právu bez ohledu na umělecký výkon přítomných stran. Je jisté, že zčásti to bylo záměrné, byl to politický kalkul na budoucnost, ale zčásti to prostě bylo silnější než on. A jisté je také to, že Václav Klaus bude mít lví podíl na rozhodnutí Ústavního soudu ČR o Lisabonské smlouvě, ať již bude jakékoliv...