V roce 2006, kdy mělo Rusko organizovat summit G8, bylo rozhodnuto podniknout celou řadu kroků ve snaze zlepšit mezinárodní pověst Ruska. Součástí těchto kroků bylo založení čtyřiadvacetihodinové televizní stanice, vysílající z Ruska v angličtině (Russia Today) a rozhodnutí najmout si firmu PR poradců. Tato druhá akce je podrobněji popsána v týdeníku Observer ZDE.

Není pochyb o tom, že valdajské akce jsou součástí tohoto ruského PR. Ano, účastníci jsou všichni neuvěřitelně solidní, ale jinak by to přece nemělo cenu. Avšak recepce pro několik pečlivě vybraných novinářů a univerzitních výzkumníků ve společnosti příjemnějších představitelů ruské vlády a občasné symbolické osobnosti z opozice (Vladimir Ryžkov) je velmi užitečnou metodou vytváření týmu, jehož členům se v dobách studené války říkalo "vlivní agenti". Pozoruhodné články o životě ve Valdaji jsou tady (zejména ten poslední): ZDE ZDE ZDE

A teď se podívejme na rok 2008: Rusko prohrálo tu první válku o PR během bojů a těsně po jejich ukončení, ale od té doby se mu podařilo pevně implantovat do "západních" myslí tato tři "fakta":

1. Válku si začala Gruzie;

2. Saakašvili je mentálně nevyrovnaný a jeho režim je nedemokratický;

3. Gruzie spáchala v Jižní Osetii válečné zločiny.

(Nechci říci, že na těchto výrocích není nic pravdivého; PR působí daleko efektivněji, jde-li o částečnou pravdu, než když jsou to otevřené lži.)

V důsledku toho došlo k podstatnému ochabnutí, alespoň v Evropě, podpory pro gruzínský postoj.

Rusko ale v oblasti PR týkající se gruzínské války nezaznamenalo úplný úspěch: nepodařilo se mu přimět širší svět, aby přijal interpretaci (kterou během konfliktu intenzivně šířila ruská média a která vůbec není nelogická), že Abcházie a Jižní Osetie je svého druhu obrácené Kosovo. Rusku se nepodařilo přesvědčit nikoho kromě Nikaragui (dokonce ani ne Bělorusko!) aby uznali "nezávislost" obou území.

Mimochodem asi nejefektivněji podvrací ruskou argumentaci série článků ruské novinářky Julie Latyninové. Vyšly v časopise Ežednevnyj žurnal ZDE (tam jsou další linky).

Nevím, zda jemný posun v britské zahraniční politice, jehož si právem povšimla Ivana Klímová, je dalším triumfem pro ruskou PR. Už dávno jsem se vzdal veškerých snah analyzovat, co určuje britskou politiku vůči Rusku. Je možné, že ve hře jsou jiné faktory: jak se zdá, existují známky, že Británie i Rusko si uvědomily, že narušení jejich vzájemných vztahů došlo příliš daleko a že se musí udělat něco, aby se vztahy napravily. Je také možné, že Británie usoudila, že bude mít lepší vyhlídky na ovlivnění politiky Evropské unie, když opustí tvrdošíjnou pozici polsko-litevského bloku.

Co se týče otázky vlčího máku, který nosí Britové na 11. listopadu, nemyslím si, že je na místě dělat příliš mnoho paralel s ruským Dnem vítězství. Rusko oslavuje Den vítězství, Britové mají Den vzpomínání na mrtvé. Rozdíl, myslím, spočívá v různých postojích v Rusku po druhé světové válce a v Británii po první světové válce. Rusko (pochopitelně) zdůrazňuje oběti, které musely být učiněny, aby bylo dosaženo (doslova) životně důležitého vítězství; v Británii byl důraz na zbytečné obětování životů ve válce, která se všeobecně považovala za nesmyslnou.