Ve Sporu fakult si Kant položil prostou, ale nelehkou otázku: zná historie skutečný pokrok? (Měl na mysli mravní pokrok, nejenom materiální rozvoj.) Dospěl k závěru, že existenci pokroku nelze prokázat, ale můžeme najít indicie, které naznačují, že pokrok je možný. Jednou takovou indicií ukazující na možnost svobody byla Francouzská revoluce: dříve nemyslitelné se stalo skutečností, celý národ nebojácně vyslovil svou touhu po svobodě a rovnosti. Ještě důležitější než (častokrát krvavá) realita toho, co se dělo v ulicích Paříže, byl pro Kanta entuziasmus, který události ve Francii vzbudily u solidárních pozorovatelů po celé Evropě a dokonce i v tak odlehlých místech, jako je Haiti, kde inspirovala další světodějnou událost: první revoltu černých otroků. Patrně nejpůsobivějším momentem Francouzské revoluce byla návštěva haitské delegace vedené Toussaintem l'Ouverturem v Paříži a její přijetí Národním shromážděním jako rovných mezi rovnými.

Obamovo vítězství je historickým znamením v trojím kantovském smyslu -- jako signum rememorativum, demonstrativum a prognosticum. Znamením, v němž se nese ozvěna dlouhé historie otrokářství a zápasu za jeho zrušení, událostí, v níž se manifestuje současná změna, a nadějí na budoucí triumfy. Skepticismus vyjadřovaný za zavřenými dveřmi dokonce i mnoha opatrnými progresivisty (co když se v soukromí volební kóje veřejně popíraný rasismus projeví?) se ukázal jako mylný. Na Henry Kissingerovi, vrcholném exponentovi cynické realpolitiky, je mimo jiné zajímavé i to, jak dokonale se ve svých předpovědích většinou mýlil. Když například v roce 1991 západní média přinesla zprávu o vojenském puči proti Gorbačovovi, Kissinger okamžitě přistoupil na realitu nového režimu. Ten se o tři dny později neslavně zhroutil. Zarytý cynik vám důvěrně našeptává: "Cožpak nevidíte, že tu jde jenom o peníze/moc/sex, že principielní nebo hodnotové proklamace jsou jenom prázdné fráze, které nelze brát vážně?" Cynikům nicméně uniká jejich vlastní naivita, naivita cynické moudrosti, která podceňuje moc iluzí.

Důvodem, proč Obamovo vítězství vzbudilo takové nadšení, nebylo jenom to, že se to proti všem předpokladům podařilo: demonstrovalo možnost, že se něco takového může stát. A totéž platí o všech velkých historických zlomech -- vzpomeňme si na pád berlínské zdi. Ačkoliv nikdo z nás nepochyboval o prohnilé neefektivitě komunistických režimů, nevěřili jsme tomu, že by se mohly zhroutit -- byli jsme podobně jako Kissinger v zajetí cynického pragmatismu. Obamovo vítězství se dalo reálně čekat už přinejmenším dva týdny před volbami, nicméně i tak zapůsobilo jako velké překvapení. Skutečný zápas začíná až nyní, po tomto vítězství: zápas o faktický význam tohoto vítězství, zejména pak v souvislosti dvou nepoměrně zlověstnějších událostí: 11. září 2001 a právě probíhající finanční krize, případů opakující se historie, jež se jednou odehrává jako tragédie a podruhé jako fraška. Poselství prezidenta Bushe k americkému lidu po 11. září 2001 a po vypuknutí finanční krize zní jako dvě verze jednoho a téhož projevu. Při obou příležitostech hovořil o hrozbě pro americký způsob života a o potřebě pohotové a rozhodné akce. Při obou příležitostech volal po částečném opuštění amerických hodnot (záruky individuálních svobod, tržní kapitalismus) v zájmu spásy těch samých hodnot. Co je v pozadí této podobnosti?

Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 ohlašoval počátek "šťastných 90. let". Podle Francise Fukuyamy liberální demokracie v principu zvítězila. Za konec této éry je všeobecně pokládáno 11. září 2001. Utopie ale asi nejspíš musí zemřít dvakrát: zhroucení liberálně-demokratické politické utopie 11. září 2001 neovlivnilo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu, jejíž čas se naplnil až nyní.

Ve světle finanční krize nelze už dále ignorovat křiklavou iracionalitu globálního kapitalismu. Naléhavost situace se ukazuje v zápasu s epidemií AIDS, s hladem, nedostatkem pitné vody nebo s globálním oteplováním, vždycky je ale čas zamyslet se, odložit konkrétní rozhodnutí. Výsledkem jednání světových vůdců o klimatických změnách na Bali, které bylo oslavováno jako historický průlom, bylo usnesení, že se sejdou za dva roky, aby pokračovali v jednáních.

V případě finanční krize však situace nesnesla odkladu; suma vymykající se veškeré představivosti byla okamžitě nalezena. Záchrana ohrožených živočišných druhů, záchrana planety před globálním oteplováním, nalezení léku proti AIDS, záchrana hladovějících dětí... To vše může ještě počkat, ale volání "Zachraňte banky!" je bezpodmínečným imperativem, který se dožaduje a jemuž se dostává okamžité reakce.

Panika neznala mezí. Okamžitě se ustavila transnacionální a nadstranická jednota, v zájmu odvrácení katastrofy byly veškeré animozity mezi světovými vůdci dočasně zapomenuty. (Mimochodem, tolik opěvovaná "nadstranickost" neznamená nic jiného, než že demokratické procedury byly fakticky opuštěny.) Tato vznešeně monumentální suma byla vynaložena nikoliv na nějaký jasně definovaný "reálný" úkol, ale na "obnovení důvěry" na trzích -- tj. ve jménu víry. Není to dostatečný důkaz, že Kapitál je Reálnem našich životů, Reálnem, jehož požadavky jsou mnohem absolutnější než ty nejnaléhavější výzvy naší sociální a biologické reality?

Srovnejme si oněch 700 miliard dolarů vynaložených na stabilizaci amerického bankovního systému jen samotnými Spojenými státy s 22 miliardami, které bohatší národy světa přislíbily národům chudším na řešení potravinové krize a z nichž bylo zatím uvolněno jen 2,2 miliardy.

Vinu za potravinovou krizi nelze svalovat na obvyklé podezřelé: korupci, neefektivitu nebo státní intervencionalismus. Dokonce i Bill Clinton připustil, že "jsme to všichni zpackali, a to včetně mne", když jsme na potravinové plodiny pohlíželi jako na komodity, a nikoliv jako na nezcizitelné právo chudých tohoto světa.

Clinton přitom nesvaloval vinu na jednotlivé státy nebo vlády, ale na dlouhodobou politiku Západu zastávanou Spojenými státy a Evropskou unií a prosazovanou Světovou bankou, MMF a dalšími mezinárodními institucemi. Na africké a asijské země byl vyvíjen tlak, aby se vzdaly vládních subvencí pro zemědělce, čímž se otevřel prostor k využití nejlepších kusů země pro lukrativnější exportní plodiny.

Výsledkem těchto "strukturálních úprav" byla integrace lokálních zemědělských komunit do globální ekonomiky: plodiny šly na vývoz, zemědělci byly vyháněni ze svých pozemků a odcházeli do robotáren, přičemž chudé země se stále více a více musely spolehnout na potraviny z dovozu. Takto jsou udržované v postkoloniální závislosti, vystavené tržním fluktuacím -- překotně rostoucí ceny obilovin (zčásti i v důsledku používání zemědělských plodin na produkci biopaliv) způsobily hladomor v řadě zemí od Haiti až po Etiopii.

Clinton má pravdu, když tvrdí, že "potraviny nejsou komodity jako jiné. Měli bychom se vrátit k politice maximální potravinové soběstačnosti. Je bláhové myslet si, že bychom v různých zemích světa mohli nastartovat rozvoj, aniž bychom zvýšili jejich schopnost nakrmit vlastní obyvatelstvo."

Zde jsou na místě přinejmenším dvě poznámky. Za prvé, rozvinuté západní státy věnovaly velkou péči, aby si udržely vlastní potravinou soběstačnost skrze finanční podporu svých farmářů (zemědělské subvence tvoří téměř polovinu celého rozpočtu EU). Za druhé, seznam věcí, které nejsou "komoditami jako jiné", je mnohem delší: vedle jídla (a obrany, jak dobře vědí všichni vlastenci) je to ještě voda, energie, životní prostředí, kultura, vzdělání a zdraví. Kdo bude činit rozhodnutí o nich, když nemohou být ponechány trhu? Zde se na pořad dne opětovně dostává téma komunismu.

Titulní reportáž uveřejněná v časopisu Time 5. června 2006 nesla název "Nejkrvavější válka historie"; jednalo se o detailní analýzu politického násilí v Kongu, které si za posledních deset let vyžádalo životy čtyř milionů lidí. Obligátní humanitární pokřik se tentokrát nedostavil. Přišlo jen několik čtenářských dopisů.

Time si vybral špatnou oběť: měli zůstat u muslimských žen nebo tibetských mnichů. Smrt jediného palestinského dítěte, neřkuli izraelského nebo amerického, si zaslouží tisíckrát více novinových sloupců nežli smrt jednoho bezejmenného Konžana. Proč?

30. října tisková agentura Associated Press referovala, že generál Laurent Nkunda, vůdce povstalců obléhajících východokonžskou oblastní metropoli Goma, vyjádřil připravenost k přímému jednání s vládou ve věci jeho námitek vůči miliardovému obchodu s Čínou, který by jí umožnil přístup ke zdejšímu rozsáhlému nerostnému bohatství výměnou za výstavbu železnice a dálnice.

Když odhlédneme od problému neokolonialismu, zmíněný plán představuje vážné ohrožení zájmů lokálních kmenových vůdců, protože by Demokratické republice Kongo poskytl infrastrukturu, aby mohla konečně fungovat jako jednotný stát.

V roce 2001 ukázal průzkum Spojených národů zabývající se nelegálním drancováním nerostných zdrojů Konga, že v nynějším konfliktu jde v první řadě o přístup k pěti hlavním nerostným surovinám, o jejich kontrolu a obchodování s nimi: koltanu, diamantu, mědi, kobaltu a zlata. Podle tohoto průzkumu bylo plundrování konžských přírodních zdrojů lokálními kmenovými vůdci a cizími armádami "systematické a systémové".

Rwandská armáda vydělala jen za pouhých osmnáct měsíců přinejmenším 250 milionů dolarů prodejem koltanu, který se používá při výrobě mobilních telefonů a laptopů. Závěrem zpráva uvádí, že permanentní občanská válka a dezintegrace Konga "přináší prospěch všem znesvářeným stranám. Jediným poraženým v tomto obřím podnikání je konžský národ." Za fasádou etnického válčení tedy jasně rozeznáváme kontury globálního kapitalismu.

K největším místním vykořisťovatelům patří rwandští Tutsiové, oběti genocidy, která se zde odehrála před čtrnácti lety. Tohoto roku zveřejnila rwandská vláda dokumenty, které dokazují spoluúčast Mitterandovy vlády na genocidě: Francie podporovala plán Hutuů na převzetí moci a dokonce jim dodávala zbraně, které jim měly posloužit k opětovnému získání vlivu na úkor anglofonních Tutsiů.

Kategorické odmítnutí těchto obvinění Francií jakožto zcela nepodložených bylo mírně řečeno nepodložené. Dostat Mitteranda před haagský tribunál, a to i posmrtně, by bylo historickým mezníkem, protože by poprvé v dějinách stanul před soudem západní politik, který se vydával za ochránce svobody, demokracie a lidských práv.

V posledních týdnech došlo k mimořádné mobilizaci vládnoucí ideologie v zájmu boje proti ohrožení stávajícího řádu. Francouzský neoliberální ekonom Guy Sorman se například nedávno v jednom interview v Argentině nechal slyšet, že "tato krize nebude trvat dlouho".

Tímto prohlášením Sorman reaguje na elementární ideologickou objednávku v souvislosti s finanční krizí: pokouší se situaci opětovně znormalizovat. Jak uvádí jinde, "toto nepřetržité nahrazování starého novým -- poháněné technickou inovací a podnikavostí, které jsou zpětně podněcovány zdravou ekonomickou politikou -- je zdrojem prosperity, ačkoliv ti, které tento proces znevýhodňuje, jejichž místa se stávají nadbytečnými, proti tomu pochopitelně mohou mít námitky".

(Tato neonormalizace koexistuje se svým opakem: panika podněcovaná establishmentem, aby byla veřejnost připravená přijmout navrhovaná -- jak jinak než nespravedlivá -- řešení je nevyhnutelná.) Sorman připouští, že trh je plný iracionálního chování, ale rychle dodává, že "by bylo absurdní používat ekonomický behaviorismus jako záminku k opětovnému nastolení nepřiměřených státních regulací. Konec konců, stát není o nic racionálnější než jednotlivec a jeho aktivity mohou mít nesmírně destruktivní následky." A dodává:

Sotva kdy byla funkce ideologie definována tak jasně: chránit stávající systém před jakoukoliv seriózní kritikou, legitimovat jej jako bezprostřední výraz lidské přirozenosti.

Je nepravděpodobné, že finanční krize roku 2008 bude fungovat jako požehnání v přestrojení, jako probuzení ze snu, jako traumatická připomínka, že žijeme v realitě globálního kapitalismu. Vše záleží na tom, jak bude symbolizována, jaká ideologická interpretace či vyprávění získá navrch, aby udávalo tón všeobecnému vnímání krize. Když do normálního běhu věcí vpadne nějaké trauma, otevře se prostor pro "diskurzivní" ideologické soutěžení. Koncem 20. let v Německu vyhrál Hitler spor o to, jaká interpretace se ujme pro vysvětlení krize výmarské republiky a východisek z ní; v roce 1940 ve Francii zvítězila interpretace maršála Pétaina v zápase o vysvětlení příčin francouzské porážky. Podáno v tradičních marxistických termínech, hlavním úkolem vládnoucí ideologie za stávající krize je tedy dostat do obecného povědomí výklad, který nebude vinu za současnou krizi svalovat na kapitalistický systém jako takový, ale na jeho deviace -- nedostatečnou regulaci, korupci velkých finančních institucí atd.

V konfrontaci s touto tendencí bychom měli trvat na zásadní otázce: jaká "vada" systému jako takového otevírá možnost těchto krizí a pádů? V první řadě zde nesmíme ztrácet ze zřetele, že v pozadí krize jsou "benevolentní" důvody: poté, co v roce 2001 praskla bublina s podíly společností podnikajících v oblasti informačních technologií, bylo přijato rozhodnutí jdoucí napříč politickým spektrem usnadnit investice do realit s cílem udržet ekonomiku v chodu a zabránit recesi -- dnešní krize je daní za to, že se Spojené státy před sedmi lety recesi vyhnuly.

Nebezpečí tkví tedy v tom, že jako převládající interpretace krize se neprosadí ta, která nás probudí ze snu, ale ta, která nám umožní dál pokračovat ve snění. A zde bychom se měli začít obávat: nejenom ekonomických důsledků krize, ale také samozřejmého pokušení posílit "válku proti terorismu" a americký intervencionalismus v zájmu udržení ekonomiky v chodu. Obamovým vítězstvím nebylo o ničem rozhodnuto. Rozšiřuje nicméně naši svobodu a tím také prostor pro naše rozhodování. Ať už se stane cokoliv, zůstane znamením naděje v našich jinak temných časech, znamením, že poslední slovo nepatří realistickým cynikům, ať už zleva nebo zprava.

Vychází s výslovným svolením autora ve spolupráci se stránkami Socialistický kruh. Přeložil Radovan Baroš.

Anglická verze vyšla v London Review of Books dne 14. 11. 2008 ZDE