Ze zpětného pohledu byl rozklad sovětského impéria vynikající příležitostí vytvořit nový pořádek, řízený osvícenějším a konsensuálnějšími zásadami. NATO se mohlo přece proměnit ve skutečně multilaterální organizaci pro udržování míru. Náhlé otevřenosti a proměnlivosti hranic se mohlo také využít pozitivně. Status menšinových enkláv, jako Jižní Osetie, se mohl určit místními referendy. Je politováníhodné, že k tomu nedošlo.

Existoval také pozitivní důvod, proč nevznikla nová mezinárodní pravidla. Rozklad Sovětského svazu byl neočekávaně pokojný a mírový. Německo bylo sjednoceno stejně mírově, jako se rozdělilo Československo. Avšak tam, kde dříve vládly jen hrubé formy sebezáchovy, vzniklo vakuum.

Rozklad Jugoslávie vznesl tuto otázku ostře, jak si tam různé etnické a náboženské skupiny rozdělily území podle často krutého principu, že pravdu má ten, kdo má moc. Evropská unie s hrůzou pozorovala, se špatným svědomím, jak bosenští Srbové vraždili bosenské muslimy ve Srebrenici a jak Srbsko hnalo etnické Albánce v Kosovu na jistou smrt v horách.

Právě v tomto kontextu zformuloval Tony Blair jako jeden z prvních ospravedlnění humanitárních intervencí, které by umožnily používání ozbrojených jednotek v něčí jiné zemi. Zachraňovat životy bylo tak důležitější než státní suverenita a územní celistvost.

Ať je tato doktrína jakkoliv směšná - a kdo by popíral její humánní idealismus - rozhodnutí použít v takovém případě síly bude velmi pravděpodobně založeno na zhodnocení situace, které bude daleko bezprostřednější a emocionálnější než může být rozumné pro každou zemi, která se rozhodne někam vyslat svá vojska. A má to také své nedostatky. Některé země jsou prostě příliš mocné, než aby se někdo odvážil o humanitární intervenci v nich. Bernard Kouchner, zosobnění humanitárních intervencí, se ani neodvážil se svou lodí po cyklónu Nargis narušit výsostné vody Barmy. Spojené státy chtějí, aby se zasáhlo v Darfuru, ale samy to neudělají, ať to vyřídí někdo jiný.

Jinou potíží je, jak intervenci zvenčí ospravedlnit. Předpokládá to objektivní kritéria, která většinou neexistují. Rusové vstoupili do Jižní Osetie s argumentací, že tam chtějí ochránit civilní obyvatelstvo před útoky Gruzínců. Je docela obtížné argumentovat, že Albáncům v Kosovu se pomoci smí, ale Osetíncům v Gruzii nikoliv.

A slabost humanitárních intervencí jako základního principu ještě více dokazuje případ Číny. Západ Peking kritizuje, že Čína nezasahuje do mezinárodních krizových situací. Přijal by ale Západ s nadšením, kdyby Čína intervenovala na Tchajwanu, anebo na podporu etnických Číňanů v mnoha částech jihovýchodní Asie?

Navzdory veškerému povrchnímu idealismu, humanitární intervence se rychle mohou stát nástrojem mocných zemí k vnitřní destabilizaci zemí slabších. Mohou také prodloužit situaci, která se destabilizovala v důsledku nezvratitelných demografických či hospodářských trendů. EU garantuje nezávislost Kosova, i když ten region sám jako samostatná země nedokáže přežít. A takzvané zmrazené konflikty na území bývalého Sovětského svazu jsou zmrazené, protože jedna nebo druhá strana jsou loutky větších mocností.

Může to znít nepřijatelně, ale existují situace, kdy musí idealismus ustoupit realismu a velké a malé země musíme ponechat, aby si své problémy vyřídily samy mezi sebou. Konflikt, kde rovnováhu uměle narušuje vojenská intervence z třetí strany, může jen oddálit trvalé řešení.

Kompletní článek v angličtině ZDE