Stačí si položit tak banální otázku, vlastně dětinsky vyznívající, proč se v oblastech společenské existence člověka, které jsou ze své ideové podstaty definovány zcela odlišně, vyskytují "hráči". Proč se říká nadnárodním, silným, globálním korporacím "hráči"? A proč se tak říká silným politickým mocnostem? Proč ekonomický a politický jazyk volí taková pojmenování? Proč se vyskytují ve sportu je vcelku transparentní, ale proč se vyskytují v ekonomice a politice, v těchto řídících a manipulujících společenských funkcích? Co vlastně dává rovnítko mezi něco tak vnějškově odlišného, jako je s vysokou mírou zasvěcenosti spojená ekonomie a politika a vcelku primitivní a jednoduše odhalitelný animální popud, který dal vzniknout sportu? Bude tu muset být něco hluboce společného, něco co tak trošku nečekaně "emanuje".

"Hráč", to je sémanticky vyjádřená emocionální, pudová šťáva, která přetéká a vtiskává světu jeho formu. "Hráč" přitom oplývá touto vyvoleností: je mu umožněno vtiskávat světu svou vůli. Ten hráč, obzvláště ten silný hráč, je synonymem toho, kdo hodně vyhrává. Je přece vyvolený, to je ten, kdo je vysoce elitní, nadřazený. Sport nabízí vcelku čitelný, vysoký "masturbační" index postoje k "hráčům". Tam jsou velcí hráči také modlami, které služební z vlastní vůle a z vlastní potřeby uctívají (je velmi výmluvné, že se patologické oběti tohoto principu, srocující si vesměs v tzv. pravicově extremistických "tlupách"). Jsou to vůdci ("hráči"), kdo tyto, ale i méně sociálně extrémní lidi fascinují a vzbuzují v nich často bezmeznou oddanost. Není tedy divu, že "hráče" spojuje to, že mají dojem a snad i "náležitý" pocit vyvolenosti. "Hráč", to je výrazivo člověka, který došel do situace vyčerpání tradičních světových samohybů a potřebuje vtisknout své mýtické myšlení do nějaké jiné formy a zevnitř ji modelovat jakousi do podivných společenských, vzájemně provázaných sítí, které se okolo člověka vytvářejí a zachytávají ho do svých přesně zapadajících háčků. "Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč", zpívá se v jedné písni lidově oblíbeného textaře, chronického sázkaře a podnikatele v této branži, Michala Horáčka. Právě proto jsou mocní pojmenováváni jako hráči, protože hrají o svět. Vyzývají ho na souboj a jsou-li úspěšní, jsou slavní.

Můžeme se podívat kamkoliv, všude se důkazy tohoto "prokletí" projevují. Dnes třeba v Gruzii -- politická hra, do které nikdo pořádně nevidí, v níž se bojuje o vliv, moc, území a v níž se na pomyslné šachovnici střílí pěšáci, takový ten "hráčský" materiál. Mystérium mocných zcela legitimně a samozřejmě dominuje mediálnímu obrazu "hráčů", kteří vedou svou hru a jsou jejími hlavními protagonisty. "Saakašvilli, Putin, Bush hrají. Padlo dva tisíce pěšáků. Záběry ze "hry", někdo prchá někam po tahu jednoho z "hráčů". Do Moskvy má přijet francouzský ministr zahraničí Kouchner, může také hrát? Pravděpodobně ne," tolik krátká interpretace mediálního obrazu.

Ale nejen politika. To, že ekonomickým myšlením stejným způsobem prodchnul mysticismus, to je velmi důležité znamení. Ekonomie se totiž spojila s tím nejhlubším, co v sobě člověk má od svých mentálně již vcelku vyvinutých praprapředků, kteří už museli řešit svá psychická dilemata z uvědomování si své vlastní nepřirozené přirozenosti.

Náboženství je hezkým příkladem, jak se s tímto vypořádat. Zdá se, že neúspěšným. Není možné tabuizovat "hráče" a hlásat rovnost před bohem a zároveň "hrát". Ale vlastně, proč ne? Vždyť se nepohybujeme v žádném prostoru racionality, ale dimenzích daleko hlubších a tajemnějších. Absurdní ideové "racionální" konstrukce počítající množství andělů na špičce jehly pouze říká, jak emotivní vlastně náboženství je.

A stejně tak je hluboce emotivní i ekonomika, protože v ní hrají hráči. Třeba v osobě prezidenta Klause se velmi pěkně snoubí všechny velké kategorie, v nichž se "hraje". Je to "velký hráč" vynikající v ekonomii, politice a sportu:)

Řada lidí se shodne na tom, že se jedná o jedince přehnaně ambiciózního, což je pro dobrého "hráče" nepostradatelný předpoklad. Jeho postoj k výkonu politické služby" je vlastně snaha v čemsi zvítězit, získat výsadní postavení, být tím, ke komu v poněkud ustrašeném či poněkud podlézavém postavení upírá "světla a slechy" ta mnohavrstevná koncentrace tlup sdružená do společnosti. Amplifikované vyjadřování náklonnosti ke sportu a ztotožňování se s archetypem sportovce (mýtického hrdiny, kulturního vysvětlení primitivního principu tlupy), to jsou velmi silné a nezpochybnitelné důkazy "hráčství".

A co teprve velkolepě pojatá vítězství... Když se Václav Klaus stal podruhé prezidentem, nechal se v zápětí vidět s milenkou po společné noci. Co víc chtít ve snaze dokázat, jak je společnost rituálně svázána, než vidět toto celebrované potvrzení v postavení alfa samce. Vůdce a jeho sexuální trofej symbolizuje nejen vítězství, ale i snahu sdělit tlupě, že alfa samec je stále mocný (tedy potentní).

Není asi nijak překvapivé, že další významní politici provádějí své rituály zcela podobným způsobem. Ony ani žádné jiné neexistují. Stejně mocného regresivního aktu moci se dopustil další věrný následovník odkazu primátů Paroubek a jeho sok Topolánek navíc, aby potence nemohla být zpochybněna, zplodil dítě. Abychom skutečně neměli pochyby o původu těchto projevů, citujme předsedu vlády Topolánka, citace pochází z rozhovoru následujícím po ohrožení jeho vůdčího postavení v tlupě par excellence, ve straně:

(...) Všichni čekají na to poslední klopýtnutí, kdy šedý vlk Akela skočí na jelena, mine a ti vzadu ho roztrhají, tak to přece čeká každého vůdce jednou, i v politice. Ale ten okamžik tady není. Já nevidím nikoho, kdo by měl tu odvahu prostě čelit tomu všemu, čemu jsem musel čelit já. (...)

Kniha džunglí je nesporně signifikantním důkazem, co že vlastně motivuje a vede politické "hráče" v jejich veřejné službě (a co je považováno za žádoucí). Slavní a mocní se často ověšují symboly moci, mezi něž patří mladé ženy, zasvěcené kultu vůdce. O ně se ale "nehraje" v prvním sledu, jak se často rádo poněkud mdle tvrdí, to jsou jen projevy a přesahy omnipotence ambiciózního jedince.

Zajímavé je, pokud se nejedná o společnost ovlivněnou určitými náboženskými tabu (ve formě velkých lidských hříchů), jakoby každý, kdo je "hráč", byl v tomto smyslu tolerován. Je to dáno tím, že tito potomci alfa samců těch propletených tlup tvořících společenskou síť, jsou ve svém postavení takto přijímáni a proto se považují podobné důkazy potence za něco samozřejmého. Hráč a jeho odměna jako důkaz toho, že pouze neustálé potvrzování svého postavení na vrcholu tlupy může na tomto vrcholu udržovat.

Systém stále se v různých podobách opakujícího základního principu, který není lidským výtvorem, což ho do jisté míry ospravedlňuje, se promítá do kulturní šroubovice lidstva různě. Nyní má podobu "světa her", v němž dobře hrát (na těch správných místech) stále znamená úslužně přitakávat pudovému odkazu tvorby tlupy, jak je to vidět u primátů. Ospravedlňování touto skutečností, jakkoliv se může zdát samozřejmě, je ospravedlněním pouze částečným. Je samozřejmě snadnější se mu oddat, než ho překonat, navíc když ve 21. století je, jak se zdá, stále více o co "hrát".